Úzkost je zpravidla považována za emoci silně negativní, které je třeba se za každou cenu vyhnout. Přesto si myslím, že je úzkost ve své podstatě užitečná.
Tento článek zhušťuje široké téma do poměrně krátkého textu. Ale to je už někdy úděl článků. Rád bych něco napsal o úzkosti jako o pocitu, před kterým můžeme utíkat, ale který můžeme i přijmout, pochopit a využít.
Způsobů vyhnutí se je mnoho, v krajním případě přijdou na řadu i medikamenty. Posloužit může téměř cokoli. Nejjemnější způsoby jsou odvádění mysli k hudbě, rozhovorům, práci, posloužit může i sport, přehnané čtení různých článků a zpráv, nakonec u nás neodmyslitelný alkohol. Škoda, že pokud takto utíkáme před úzkostí, zase se časem vrátí.
Úzkost se často projevuje jako nutkavá potřeba. Jakoby chceme něco udělat, a zároveň víme, že je to tak trochu nesmysl. Sám jsem takto míval problém, když jsem kupoval věci přes internet. Když jsem na nich našel nějakou malou vadu, měl jsem pocit, že je musím hned vrátit. Když jsem tomu ještě nerozuměl, tak jsem to někdy udělal. Technicky to nebyl problém, ale jinak to vlastně bylo úplně zbytečné a stresující. A situací, kdy jsem cítil úzkost, bylo více, např. potřeba často něco kontrolovat apod.
Abych se s úzkosti vypořádal, musel jsem změnit strategii. Záměrně jsem nedělal to, co po mně "chce". Tím jsem si procházel dlouhými, někdy i několikadenními obdobími, kdy úzkost ještě zesílila, leckdy už na původní příčině přestalo záležet. Nakonec však odešla a když jsem ji nenásledoval, byla příště mnohem slabší nebo nepřišla vůbec. Někdy po takovém období přišlo důležité poznání. Přehnanou reakci u mě například vyvolávaly některé změny v práci, někdy i celkem nevýznamné. Nakonec jsem si uvědomil, že mi vyhovuje otevřenější komunikace s šéfem i kolegy ohledně pracovních záležitostí, včetně těch nepříjemných.
Klíčem ke zvládnutí období úzkosti je vydržet. Pokračovat v denních aktivitách a zároveň si být vědom stavu mysli. Ten možná není příjemný, ale přece jen se průběžně proměňuje. Nepřijde mi příliš užitečné zatěžovat se přemýšlením, to úzkost zbytečně prohlubuje. Až pokud se změní třeba ve smutek nebo hněv, může být užitečné zeptat se sebe sama, co je vlastně příčinou současného stavu, a počkat na odpověď. Když už se snažíme řešení "vymyslet", je lepší zaměřit se pouze na jednu konkrétní otázku, aby se mysl přeskakováním od tématu k tématu zbytečně nevyčerpávala.
I když je úzkost nepříjemná, nakonec jsem se ji naučil vnímat jako pozitivum. Je to mocný prostředek seberozvoje, protože umožňuje změny k lepšímu, kterých bychom jinak nebyli schopni, tím, že zpochybní dosavadní způsob myšlení. Přeji vám, abyste tuto velkou výzvu dokázali přijmout, kdykoli se objeví.
