Duchovní cesty a jejich význam pro život člověka je mé oblíbené téma. Považuji je totiž za důležitou součást života.
Najdeme je asi v každé lidské společnosti. Někteří lidé se o ně zajímají odjakživa, jiní od "krize středního věku" a další zase vůbec. Co se vlastně musí stát, aby se na ně člověk vypravil? Jaký mají účel? Dá se po nich někam i dojít? A je to jen volnočasová aktivita, nebo i něco víc?
Myslím, že toto téma má co dělat se zásadní otázkou, a sice co má člověk dělat, aby byl v životě šťastný. Tuto otázku vskutku jako zásadní vidím, protože když člověk šťastný není, tak k čemu je cokoli jiného? K čemu je mít pravdu, vzdělání, majetek, když nejsem šťastný? Nejde jen o nějaké duchovno, je to podle mě základní kritérium jakéhokoli jednání. Vede toto ke štěstí? Měli bychom se takto často ptát. Mezi spoustou věcí, které ve skutečnosti nevíme, třeba co je po smrti nebo jak přesně vznikl svět, je jedna důležitá věc, kterou vědět můžeme - jestli právě teď jsme nebo nejsme šťastní. Neznám žádnou "vyšší instanci" ohledně pravidel, podle kterých se rozhoduji.
Někoho by mohlo napadnout, že je to sobecký přístup. Zde je třeba říci, že tím, jak jsme v životě spokojení, ovlivňujeme pak i naše okolí. To je velmi důležitá okolnost. Např. děti nešťastných a nespokojených rodičů zřejmě budou tímto faktem nějakým způsobem trpět. A naopak. Proto když v tomto případě myslíme na sebe, myslíme i na ostatní. Samozřejmě to není tak úplně jednoduché, důležitá je naše vnitřní poctivost, totiž jestli si jen něco nenalháváme. Ale obecně je to tak.
Pokud se tedy budu rozhodovat podle svého štěstí, měl bych ho i skutečně dosahovat. Problém zde nastává v uvědomění jednoho důležitého faktu, které dříve či později přichází. Tímto faktem je neuspokojivost světských věcí. Máme silný sklon usilovat o nějaký výsledek, a sotva ho dosáhneme, snažit se hned o další. Je to věčná honba bez konce. Užívat si majetek, cestování, milostné vztahy apod. lze dlouho, ale nakonec se všechny tyto věci jakoby "převrátí". Ukáže se, že na nich nakonec vlastně nic není, jejich kouzlo vyprchá. A že všechny světské věci jsou si v tomto směru podobné. Co teď?
Někdo může v takové situaci sáhnout po drogách. Lze utíkat do příjemných pocitů i méně destruktivním způsobem, případně si přeci jen vymyslet ještě zajímavější cíle. Ale neodbytná skutečnost neuspokojivosti nás stejně bude dohánět. Další možností je právě nějaký druh duchovního nebo řekněme vědomého způsobu života.
Nemusí to být jen formální následování nějakého učení. Člověk si klidně může jít i svou vlastní cestou. Jde o to dát pod drobnohled způsob, jakým prožíváme svou každodennost. To se netýká jen řeči a konání, ale velkou měrou zde pozorujeme i svou mysl. Jaké to je, když se objevují pocity, myšlenky? Jak reagujeme? Právě zde totiž všechno začíná, i to zmíněné štěstí. Formální duchovní učení tu mají funkci prošlapaných cest, jejichž následování může být snazší než hledání cest vlastních. To už je ale na rozhodnutí každého jednotlivce.
Někdo může mít k formálním duchovním učením odpor, způsobený odmítnutím jejich institucionalizované podoby. To je pochopitelné, je ale třeba říci, že vše se dá zneužít a přinejmenším mají tato učení alespoň ve své původní podobě stále svou hodnotu, a mohou být užitečná i nám tady a teď.
Poslední podle mě zajímavé téma k této věci je praktický přístup k duchovní cestě. Setkávám se totiž někdy s názorem, že na duchovní cestě není třeba úsilí, že to není žádná práce, ale spíš nějaká zábava nebo pohodlné zpestření. Mohu z vlastní zkušenosti říci, že pokud má následování či inspirace nějakým učením přinést své plody, tak musí být vynaložena práce, a to každodenní a důsledná. Touto práci může být třeba formální meditace nebo všímavá pozornost během celého dne. To, co zde pracuje, je naše vlastní mysl, která musí být plně přítomna. A řekl bych, že to není jen můj názor, třeba poslední slova samotného Buddhy byla "usiluje svědomitě" (o své osvobození od utrpení). A staré buddhistické texty se přímo hemží apely na posluchače, aby nemarnili drahocenný čas a meditovali, tvrdě se cvičili ve správném zvládání své mysli.
V samotné meditaci sice může být přílišné úsilí na škodu, ale přinejmenším je třeba vynaložit úsilí dostatečné k tomu, abychom alespoň usedli, což je na každodenní bázi i tak dost práce. Důležitou okolností ovšem je, že je to nakonec práce příjemná a přináší své plody ve formě porozumění a klidu, ve formě získání tvárné a poddajné mysli. Sám jsem ocenil užitečnost meditace už při svém prvním usednutí.
Takto tedy vidím duchovní cesty já - jako přirozený následek hledání životního štěstí poté, co se ukáže neuspokojivost hromadění majetku či zážitků. Jsem si vědom, že jsem obsáhlé téma zhustil do jednoho článku, ale třeba vás inspiruje k získávání dalších znalostí. A pokud po nějaké duchovní cestě jdete, přeji vám mnoho úspěchu.
