Jezdím „í třicítkou“. Zaplať Bůh, že v téhle zemi každý ví, co je to za auto, kde a jaká automobilka ho vyrábí. Kdybych se totiž měl pokaždé pokoušet vyslovit správně i tovární značku, radši vrátím řidičák.
Chtít od Čechů, aby se u některých značek drželi výslovnosti běžné v zemi jejich původu, by byl vrchol smělosti. Zvlášť, když to už dnes jsou značky se vším všudy globální, které národnostně nepatří tak nějak nikam.
Baťa ostatně taky musel položit háček na oltář expanze. Vyplatilo se to, i když se z něj stal Bata.
Pežotům proto u nás to T na konci asi už nikdo neodpáře, i když Francouz by si rval vlasy. Citroën bude taky už navždy Citroénem. To mají z toho, že se tady jejich vozy daly koupit už dávno před boomem reklamního průmyslu, najmě reklamy televizní.
Právě ta ovšem má obrovský edukační potenciál, zvlášť u brandů, které teprve vstupují na tuzemský trh. Jen kdyby ho dokázala využít. Ve skutečnosti obvykle vnáší do věci jen zmatek.
Tak třeba výše zmíněná značka: ať se tváří sebečeštěji, je prostě korejská. Tahle řeč nepatří mezi favoritky ani mezi českými polygloty, kteří váhají, jestli jako desátý jazyk do sbírky začít studovat obyčejnou, nebo raději biblickou hebrejštinu.
Nic proti Koreji, nic proti Korejcům. Jen jsem jako český spotřebitel potřeboval zpočátku trochu pomoci.
Dostalo se mi jí. Dověděl jsem se, že kdybych někdy vyrazil do autosalonu nabízejícího více značek, mám se pídit po oddělení hyjundai.
Moje jistota se utvrzovala do pevnosti skály s každým novým modelem. Naposledy mou „správnou výslovnost“ potvrdila kampaň na model ix20 z roku 2011. Dost bylo krabic, tak nějak vyznívala.
O tři roky později, kdy mladá dvojice ve voze s typovým označením ix35 hledala cestu do Frýdku, už bych ale s touhle výslovností byl za blba. Nově se totiž značka jmenovala pro český trh hjundé.
Ještěže je moje i30 teprve z roku 2015. Kdybych si teď měl jít pro novou, kterou prý nepohrdnou ani soutěžní jezdci a dá se s ní ujet všem, musel bych se totiž pídit po šundé. A to tedy pardon…
