Bez Facebooku – a stále jsem živ.

Před týdnem jsem se rozhodl po pěti letech deaktivovat svůj osobní profil na sociální síti Facebook. Důvodů jsem měl hned několik a nevím, který je vlastně teď důležitější. Jedním z nich byl ovšem fakt, že jsem na něm trávil jednoduše příliš mnoho času – a to jak v práci, tak doma A ruku na srdce, čas trávený „lajkováním“, „šťoucháním“, „postováním příspěvků“ a nebo prostě jen šmírováním „přátel“ není zrovna dvakrát užitečný...

Možná Vás napadá, že by stačilo se jen naučit na něm trávit prostě méně času, jednou za pár dní se podívat, co je nového a odhlásit se, nicméně se mi vlastně hrozně zalíbila představa toho, že z tohoto virtuálního světa zmizím a tak trochu půjdu proti proudu tomu, co je zrovna teď „in“. Jednou jsem v tramvaji slyšel, jak se spolu baví dvě puberťačky a ta jedna té druhé povídá něco ve smyslu „nebavím se s nikým, kdo není na fejsu“… Ehm, tak prosím pěkně, tomu říkám užitečné měřítko hodnot! 

Když se teď zamyslím nad podstatou, kterou ve Facebooku pro sebe samotného vidím, tak žádný podstatný význam pro mě už můj profil neměl. Mít cca 300 virtuálních přátel, které jsem během svého života potkal, přece nemůže být ukazatelem mých osobních kvalit (jednou mi jeden z mých FB-přátel napsal „Jéé, ty máš jen 250 přátel!") – v zápětí jsem měl o jednoho méně...

Nebo zveřejňování fotek – dobře, to mě vlastně bavilo nejvíc – z dovolené, z domova, z výletů… Jen ať všichni pěkně závidí, že se máme dobře! Ale proč by měl každý vidět, kde jsem byl, co jsme dělali, co jsme JEDLI? Když si odmyslím profil na Facebooku bez fotek, co zůstane...?

Informace v profilu s nastavením „pouze já“ nikdo nevidí, fotografie jsou pryč a z jakého důvodu by měl kdokoliv vědět, jaké mám rád filmy, hudbu, co čtu, jaké se mi líbí stránky (mimochodem, tohle podle mne o člověku může prozradit víc než samotné fotografie)… A zůstává jen profilové jméno bez fotky, bez vyplněných osobních údajů a jediná možnost je sdílet zajímavé články, odkazy a psát „stavy“.

Poslední dobou jsem ale při psaní „stavu“ k facebookové výzvě „Co právě děláte“ chtěl napsat „Co je ti po tom?“ - ano, i mně se občas na "Zdi" objevil příspěvěk typu "Bolí mě břicho" nebo "Hrozně moc tě miluju" bla bla bla, u těchto jsem vždy nejvíce ocenil možnost "Skrýt příspěvky od XY". Občas jsem trávil také čas psaním si s různými lidmi o hloupostech... A najednou mi to docvaklo. Ne, opravdu být na Facebooku už nemusím.

Sám sebe jsem nepříjemně překvapil, když mě napadlo, že mi ale skoro nikdo nepopřeje k narozeninám (napište si všichni 30. dubna do kalendáře, jo?!), když nebudu na této sociální síti. Hned jsem se za sebe zastyděl! Je mi jedno, že mi nepopřeje člověk, kterého jsem naposledy viděl před x lety! Pokud někomu na mě záleží, tak má moje telefonní číslo, e-mail nebo se vídáme osobně a obráceně. A třeba si moje datum narození pamatuje (ale jsem schopen odpustit, že ne - já osobně si sem jistý jen u data narození své matky a mého přítele - mimochodem, jemu jsem první rok, co jsme se znali, zapomněl popřát...). 

Rozhodně neodsuzuji nikoho za to, že na Facebooku je. Koneckonců jsou horší věci! Jen jsem si uvědomil, že trávit volný čas ve virtuální realitě není prostě ono - a tím myslím ale i internet obecně. A pokud si vybavím něco málo z existencionalistické filozofie, která říká, že každým dnem jsme blíž smrti – brrr – tak rozhodně nechci, aby poslední, co v životě udělám, byl „like“.