Dnes je to 1 rok od chvíle, kdy Rusko vojensky napadlo nezávislou Ukrajinu a kdy se tak tato největší země světa definitivně proměnila v agresivní totalitní stát.
Agrese zcela neospravedlnitelná, nevyprovokovaná, agrese, kterou Evropa nepamatuje od 2. světové války.
Nebudu zde znovu opakovat, jak důležitá je podpora Ukrajině, jak je to i v národním bezpečnostním zájmu České republiky, aby putinstát neposunul své hranice dále na západ. Určitě se snažme pomáhat Ukrajině i Ukrajincům jak to jen jde, humanitárně, vojensky, informačně, finančně i morálně. Opravdu platí, že u Bachmutu se bojuje také za Prahu.
My jako Česko jsme tu krizi zatím zvládli velmi dobře. Poskytli jsme útočiště přes 500 000 uprchlíkům, to si nikdo nedovedl předem představit ani u řádově nižších počtů. Zbavili jsme se toxické závislosti na ruském vyděračském plynu – z 97 % prakticky na nulu, za rok! Jako společnost jsme se nezhroutili pod hrůzami válečného konfliktu pár set kilometrů od našich hranic, naopak mám pocit, že jsme jako společnost silnější, jednotnější, ověřili jsme si, že zvládneme i obří výzvy.
Ale chci ještě zdůraznit jednu věc – Rusko je ve srovnání s „kolektivním západem“ opravdový trpaslík, a to nejen v morální rovině. Má mnohem menší ekonomiku (desetina ve srovnání s EU), mnohem menší populaci (necelá pětina ve srovnání s EU+USA), i to srovnání výdajů na armádu je jednoznačně ve prospěch USA i EU (výrazně méně než desetina proti USA). Nebojme se proto Ruska – nemůže nikdy vyhrát, pokud budeme trpěliví, pokud budeme ochotni obětovat trochu pohodlí nyní, abychom nemuseli v budoucnosti obětovat svobodu a prosperitu nás i našich dětí.
