2 roky statečného boje Ukrajiny – porážka Ruska by nám stačit neměla

Když budeme jako Česko a EU chtít, Rusko nemá šanci. Česku se pomoc Ukrajině vyplatí. Zvažme nyní založení evropské obranné aliance, na pomoc USA nelze spoléhat navždy. A porážka Moskvy nestačí - lepší by bylo rozdělení Ruska.

Dva roky už trvá úročná válka Ruska proti Ukrajině. Dva roky jsme z toho pořád v podstatě v šoku. Naše česká historická zkušenost s ruskými imperialisty, kteří uznávají jen sílu a tak nějak mají pocit, že na všechno a všechny prostě mají nárok, protože je to zkrátka „??´??”, se propojila se statečným odporem  velké, ale pro nás v podstatě neznámé země na východ od nás – Ukrajiny - proti té ještě mnohem větší, vzdálenější  a mentálně mnohem více vzdálené – RuSSku.

Zakažme propagaci Ruska a obchodování s ním

Ano, historické paralely vždy kulhají, ale podobnost Putinova režimu s nacionálně socialistickým režimem hitlerovského Německa je více než malá. V mnoha směrech, v mnoha situacích, v mnoha oblastech. Dnešní Rusko je nacistické Německo a Putin je Hitlerem 21. století, tak to zkrátka je. Z toho mimo jiné plyne, že jakékoliv schvalování útočné války a podpora režimu Vladimira Putina by měla být trestněprávně postižitelná, podobně, jako v současnosti můžete jít do vězení za propagaci nacionálního socialismu. Toto vůbec není v rozporu se svobodou slova, což je základní demokratická hodnota. Jakákoliv svoboda má ale své hranice a demokracie se musí umět bránit. Když nedokážeme bránit naše základní hodnoty a zájmy, tak jsme jako demokracie slabí, zranitelní, ostatní z nás budou mít jen legraci a naprostou většinu lidí to znejistí a podlomí naši důvěru v životaschopnost celého systému. Když vám někdo do očí říká – zotročím tě, a vy neuděláte žádné opatření k ochraně sebe a svých blízkých, tak je něco špatně a ukazujete, jak jste slabí, zranitelní. Což zejména v mezinárodních vztazích, kde dominuje právo silnějšího, není nejlepší situace. Rusko nám jako Česku už přes dva roky otevřeně ústy různých oficiálních ruských představitelů vyhrožuje, považuje nás za nepřátelskou zemi, hrozí nám atomovkami a vším možným. To nelze ignorovat. De facto i my už jsme s Ruskem ve válce a kdo tedy obhajuje Rusko a jeho politiku, je vlastizrádce a patří před soud.  Stejně jako ten, kdo nyní třeba pracuje v Rusku (viz hokejisté) a dělá s ním byznys, přímo pracuje proti národním zájmům naší země. I proti tomu bychom se měli umět bránit.

Jako země jsme obstáli a vyplatí se nám to

Zde je na místě ocenit českou vládu, která je, oprávněně, předmětem časté kritiky. Ale v mezinárodně politické a bezpečností oblasti si dlouhodobě vede excelentně. A i my jako celý národ jsme obstáli skvěle. My Češi jsme už přes 2 roky lídry mezinárodní podpory Ukrajiny. Jak  napsal Jindřich Šídlo, Češi otevřeli svou zemi, svá srdce i své peněženky. Dokázali jsme přijmout a postarat se o statisíce válečných uprchlíků, což si nikdo nedovedl ani představit. Velmi efektivně podporujeme ukrajinskou obranu, nejen dodávkami zbraní. A hledáme další cesty, jako je nyní snaha zafinancovat nové dodávky statisíců velkorážní munice pro ukrajinské dělostřelectvo. Mimochodem, Česku se ty statisíce uprchlíků fakt vyplatí. Nejde jen o to, že už na daních odvedli více než jim český stát daroval, ale firmy získaly chybějící pracovníky a hlavně – když se desetitisíce ukrajinských uprchlíků učí nově česky, tak je to obrovský vklad do budoucna. I kdyby se vrátili zpět na Ukrajinu, tak tím šíříme českou kulturu a vzniká obří potenciál pro budoucí byznysovou spolupráci.

Založme v Evropě novou obrannou alianci

Ale co dál? Co si ze současné ukrajinské lekce vzít do budoucna? Protože o to se nyní hraje. Často se diskutuje o roli USA a česká média a komentátoři a analytici se věnují hodiny a hodiny diskusím, kdo bude příští americký prezident, co Trump udělá s NATO atd. Mně se to jeví jednoznačně. USA oživují svou izolacionistickou minulost a koncentrují se stále více na Čínu. Evropa pro ně je stále menší a menší prioritou. A zcela upřímně, neděsí mě to, naopak je to naprosto logické. Masivní přítomnost americké armády v Evropě je historická anomálie daná výsledky 2. světové války, na kterou plynule navázala válka Studená. My jako Evropa jsme se až moc dlouho spoléhali na strýčka v Bílém domě. Příliš jsme zpohodlněli a začali to brát jako danost. Mylně. Navíc, celkové HDP členských států EU se víceméně vyrovná celkovému objemu bohatství USA (mimochodem, objem HDP obrovského Ruska je na úrovni Itálie, jediného členského státu EU!), na počet obyvatel EU dokonce výrazně vede. Ať již bude v Bílém domě jakýkoliv prezident, nelze už spoléhat  na to, že nás USA budou bránit a že nás budou zachraňovat.

Takže kdy jindy je čas se emancipovat i z hlediska obrany, než ne dnes? Evropská unie dlouhodobě doplácí na to, že kromě obrovské soft power nám chybí hard power – klacek, kterým můžeme podpořit naše ideje, naše peníze, naše zájmy. Mezinárodní politika je džungle, je to chaos, kde mnohdy vládne právo silnějšího. Tak to bylo vždy a vždy bude. A my se na to musíme adaptovat. Je čas, abychom začali intenzivně přemýšlet o vzniku evropské obranné aliance včetně posílení evropských jaderných sil, ta může být provázána z Evropskou unií, ale nemusí nutně jít přímo o evropskou armádu. Musíme se ale o tom už nyní začít vážně bavit a hledat řešení a alternativy. Protože NATO zde nebude věčně, jako zde nebude věčně náš americký strýček. Teď je čas na kreativní řešení, teď se tvoří historie, teď se definuje mezinárodně politický rámec pro další desítky let dopředu. Co bylo dříve nepředstavitelné, je reálné, co bylo nemyslitelné, stojí za úvahu.

A raději budu mít pravdu s EU, než se budu mýlit s USA. Je zcela evidentní, že ČR a EU nemá vždy stejné zájmy s USA, to by si měli přiznat i naši naivní Atlantisté  (Tomu se budu věnovat jindy, tomu, jak americké technologické monopoly typu Google, Alphabet, Microsoft a další neplatí v Evropě žádné daně a jen zde vydělávají, o energetické soběstačnosti EU, obchodních dohodách atd.).

Porážka Moskvy nestačí

Zpět k Rusku. Ostatně soudím, že naším konečným cílem nemá být jen strategická porážka Ruska, aby se stáhlo ze všech území legitimně uznávané Ukrajiny, ale něco více. Rusko je nebezpečné svému okolí i samo sobě. Vzhledem k charakteru většiny ruského obyvatelstvo, které má evidentně mentalitu otroků stižených obsedantní ideou velkého obáváného Ruska, asi nelze realisticky očekávat změnu charakteru tamního režimu. Naším cílem by tedy mohlo být  rozdělení Ruska na menší celky - současně s naprosto  zásadní prevencí, aby nějaké z nich neschlamstla a tedy neposílila Čína. Rozdělení této poslední velké koloniální říše světa, která je svému okolí prostě až příliš nebezpečná. Precedenty existuji – vzpomeňme na dění v závěru 1.světové války, kdy se carské Rusko, které mimochodem tehdy sahalo až po Helsinky a Varšavu, úplně rozložilo a přišlo o velká území, nebo po prohře ve Studené válce, kdy se sovětské impérium muselo s ostudou smrknout ještě mnohem výrazněji.

Bylo by rozdělení Ruska extrémně obtížné? Ano. Je to nemožné? Není. Vůle, trpělivost a chytrost, nic jiného k tomu není potřeba. Když si už dopředu řekneme nejdete to, tak to samozřejmě nepůjde. Každá dlouhá cesta začíná prvním krokem. A ten udělejme právě v těchto měsících.  A dalším našim cílem musí být Čína. Její zadržování a zatlačování je zásadní pro budoucnost celého „kolektivního západu.“ (Děkujeme Putinovi za tento termín, líbí se mně).

A nepodléhejme skepsi a mediálním zkratkám, Rusko je k vítězství nesmírně daleko. Když budeme mít vůli a trpělivost, nemá šanci. Je to jen o nás, ne o Rusku.