Sedmero pravd o Ukrajině a Česku – budujme zemi s novou vizí pro 15 milionů obyvatel

Rusko ztratilo právo na roli vítěze 2. světové války, velkou vlasteneckou válku vede Ukrajina. Zakažme propagaci Putinismu, jako je zakázán nacismus. Válka na Ukrajině je i  šance, jak znovuvybudovat naši zemi s vizí do budoucna. 

Válka na Ukrajině pokračuje už druhý týden. V podstatě se nic nezměnilo. Rusové v čele s Putinem nestydatě lžou ráno, v poledne i večer. A Putin a jeho spolubanditi jsou a  do budoucna by i měli zůstat osoby non grata. Rusko svým jednoznačně nevyprovokovaným ozbrojeným vpádem obrovského rozsahu na území suverénní Ukrajiny maže své zásluhy na výsledcích 2. světové války. Jestliže se ruská zahraniční politika prakticky ve všech aspektech odvolávala na výsledky roku 1945 a cítila se být strážcem odkazu hrdinného boje proti nacismu, tak rozpoutáním této války se samo de facto stalo nacistickým státem a onu legitimitu tím ztrácí. To Ukrajina teď nyní vede „velkou vlasteneckou válku“, která nově definuje a upevňuje ukrajinský národ dříve tak roztříštěný a nejistý svou orientací. A nebojují již proti nacistickému Německu, jako jejich dědové, ale autoritářskému Putinovu Rusku. Nové uspořádání přinejmenším v Evropě se bude odvíjet od výsledků a intepretací výsledků války na Ukrajině. Už žádné společné oslavy 2. světové války, už žádné oslavy Ruska a SSSR jako vítězů nad nacismem, nyní se bude připomínat válka na Ukrajině, ať již dopadne jakkoliv.

Je čím dál jasnější, že Rusové již nemohou vyhrát, i kdyby Ukrajinu nakonec obsadili celou. Zásadní je, jak je celá situace vnímána. Prakticky to jediné, v čem Rusko dosud světu vévodilo, byla jeho „neohrožená“ armáda. A to již neplatí. Rusko je nyní vnímáno jako země , jejíž obrovská armáda  nebyla schopna porazit mnohem menší ukrajinskou. A faktem je, že díky Putinovu rozhodnutí napadnout celou velkou Ukrajinu sjednotilo prakticky všechny západní státy a jejich obyvatele. Pojem „mezinárodní společenství“, který se  v minulých letech stalo opravdu nadužívaným klišé, nabyl skutečného obsahu. Evropská unie, USA, Kanada, ale i Austrálie, Jižní Korea, Japonsko, Taiwan a další země se spojili ve  skutečný demokratický tábor. Díky Putinovi má najednou NATO novou vizi – obranu před ruským nebezpečím a zadržování Putina. Velké změny prožívá i Evropská unie, kde tyto procesy budou jistě dále pokračovat a společná evropská armáda najednou není jen vzdálená chiméra několika bruselských byrokratů a federalistů.

Díky Putinově zásadní strategické chybě se jasně ukázalo, že západní demokracie nejsou v hodnotové ani faktické krizi a že se dokážou rychle a velmi účinně zmobilizovat, včetně veřejného mínění, a to takovým způsobem, že rychle sílící Čína raději tahá za brzdu a jistě by nejradši, kdyby se Rusko z Ukrajiny stáhlo. A s napadením Taiwanu si to také ještě důkladně promyslí. Západní fiasko v Afghánistánu, které bylo zřejmě jedním ze zdrojů Putinova předpokladu, že západ je prohnilý a už se na nic nezmůže, tak bylo odčiněno.

Dosavadní hrdinný odpor Ukrajinců proti ruské přesile navíc přináší i jednu historickou lekci našim zemím. Vývoj situace každým dnem více a více usvědčuje našeho bývalého prezidenta Edvarda Beneše z toho, jak fatálně se mýlil v roce 1938, když po Mnichovu bez boje kapituloval jménem celé země a posléze odjel do exilu. Ano, Československo tehdy bylo zdánlivě opuštěno spojenci, ale pokud bychom neustoupili a donutili tím Hitlera vojensky zaútočit na naši zemi, vývoj dějin by byl velmi pravděpodobně zcela jiný. Ano, Hitler by nás asi porazil, ano, desítky tisíc možná statisíce Čechoslováků by zemřely, velká města by byla pobořena, naše armáda by zřejmě ustoupila přes Slovensko do Rumunska. Ale – tlak veřejného mínění ve Francii, Velké Británii a dalších zemích by velmi pravděpodobně tamní vlády donutil nám aktivně pomáhat, Hitler by se vysílil, západní země by získaly čas na zbrojení a velmi pravděpodobně by pak hitlerovské Německo nemělo dost sil zabrat a okupovat tak velkou část Evropy. Bohužel, rok 1938 zlomil našemu národu páteř, to zklamání milionů lidí, kteří považovali Československo za svou vlast a byli ochotni ho bránit s nasazením vlastního života pak přímo vedlo k roku 1948 (kdy Beneš také ostudně selhal) a roku 1968. Ten stud cítíme dodnes. Čili milá společnosti Edvarda Beneše, prosím rozpusťte se, protože Beneš je jedním z hlavním viníků toho, že naše země dvakrát během 10 let ztratila svobodu.

Nicméně, nic není černobílé a každý dělá chyby. Mrzí mě to, ale zdá se mi, že prezident Zelenskyj tak trochu podlehl světové euforii obdivu, kterou jeho  hrdinný výkon v současné krizi oprávněně vyvolal. Kritika představitelů NATO, že kvůli nevyhlášení bezletové zóny nad Ukrajinou mají na rukou krev Ukrajinců není vůbec fér. Samozřejmě chápu, že prezident země, která je v životním ohrožení, musí jít na samotnou hranu a využít všechny dostupné prostředky. Ale naopak vůbec nechápu  hlasy ozývající se i z Česka, které volají po tomto kroku ba dokonce po přímém zapojení NATO do války na Ukrajině. Jen pro připomenutí – NATO  a další spojenci pomáhají Ukrajině v dosud nebývalém a historicky bezprecedentním rozsahu, kromě samotných pravidelných dodávek různých zbraní a vybavení a obří finanční pomoci jde také o nedocenitelné zpravodajské informace. Ale – jakékoliv přímé zapojení NATO jako obranné aliance je nutné důkladně zvážit a promyslet. Z jednoho prostého, ale o to zásadnějšího důvodu – riziko vzniku 3. světové války, které by pravděpodobně přineslo i jadernou apokalypsu, tj. celosvětový konec civilizace v současné podobě, je příliš vysoké.

NATO je tu primárně od toho, aby chránilo bezpečnost svých členů.  Tj. je nutné zvážit, zda je vůbec možné vyhlásit bezletovou zónu na celou či částí Ukrajiny, aniž by to vedlo přímo k světové válce. Její scénář by mohl být například tento – NATO se nějakou formou přímo zapojí do války na Ukrajině. Rusko provede odvetný konvenční úder, NATO přitvrdí, Putin nařídí lokální jaderný úder kvůli odstrašení, NATO pak nebude mít jinou možnost než provést jadernou odvetu, Rusko pak provede masový úder a … výsledek si asi nemusíme ani popisovat. Dodnes přesně nerozumíme, jak je možné, že vypukla 1. světová válka, válka, kterou nikdo nechtěl, a přece trvala 4 nekonečné roky a ničivostí překonala vše co do té doby lidstvo poznalo. Pokud přitlačíme Putina ke zdi a on zmáčkne červené tlačítko, oběti se nebudou počítat na tisíce, ale minimálně na desítky či spíše stovky milionů, a počty postižených nebudou v milionech, ale v miliardách. Tady se hraje o naprosto vše, je mi líto, milí Ukrajinci. To není hraní Playstation, kde jde o čest a slávu, to je hra  o budoucnost nás všech, o přežití celého lidstva.

Chci se zde v této souvislosti omluvit i Václavu Havlovi. Nejednou jsem jej v minulosti kritizoval, protože jako prezident dle mého soudu v mezinárodní politice až příliš často nehájil zájmy České republiky, ale držel se svých obecných idealistických tezí, které ve světové politice prostě nefungují. Ale – hodně i díky němu a jeho jménu jsme mohli velmi rychle spolu s Polskem a Maďarskem v roce 1999 vstoupit do NATO. A tedy i díky němu dnes můžeme klidněji spát a nebudit se v noci hrůzou z toho, že stojíme sami vůči obrovskému Rusku a až se vypořádá s Ukrajinou, půjde na nás v odvetě např. za Vrbětice.  

Musíme všichni společně bojovat proti ruským dezinformacím a výrazně oslabit vliv ruské 5. kolony u nás. Je stále jasnější, že čeští odpůrci covid opatření typu Chcípl pes, jsou mnohem spíše antisystémoví řvouni minimálně částečně motivovaní a povzbuzovaní z Kremlu. A jestliže přijmeme výše uvedenou tezi, že Putinův režim je svou zločinností roven nacistickému Německu, tak dle mého soudu se musí západní státy včetně Česka bránit i v informační válce. Putinismus a hájení a omlouvání Ruska a jeho agrese by mělo být postaveno mimo zákon, podobně, jako je zakázáno propagovat nacismus. Tento hraniční postup je plně v souladu se svobodou slova, protože demokracie má právo si stanovit, kde jsou její hranice. A červené linie definoval sám velký Putin. Prosím, pokud na sociálních sítích narazíte na proputinovská sdělení, nahlašujte to správcům sítí jako nenávistný obsah.

Stará pravda říká, že všechno zlé je k něčemu dobré a také to, že každá krize je i příležitost. Západní země včetně Česka v posledních 10 letech prakticky nepřetržitě ekonomicky rostly, ale většina společnosti cítila určitou nespokojenost, cítili jsme, že se máme dobře, jsme zajištěni, ale nevíme, kam svěřujeme, proč a jak vůbec fungujeme. Ani covid na tom v podstatě nic nezměnil, tyto tendence byly patrné již dříve. Nepřeji si válku na Ukrajině a byl bych strašně rád, kdyby vůbec nebyla. Ale stalo se a Česku i dalším zemím to kromě smrtelného ohrožení přineslo i nové možnosti. Najednou víme, pro co žijeme, najednou se snažíme, pomáháme. Musíme zvládnout příliv desítek tisíc válečných uprchlíků, ubytovat je, nasytit, poskytnout jim zdravotnickou péči, dát jim práci, vzdělání. Je třeba si uvědomit, že podobnou uprchlickou vlnu zažily naše země naposledy v roce 1938, kdy Češi  prchali z Němci zabraného pohraničí. Velká část z ukrajinských uprchlíků zde již zřejmě zůstane, protože se nebudou chtít vrátit do zničené Ukrajiny, neustále ohrožované agresivním Ruskem, zakotví zde, rozměry ukrajinské menšiny se výrazně zvětší, najednou to již nebudou dělníci na stavbách, ale ženy, děti, celé rodiny.

My Češi musíme od začátku nastavit jasná pravidla, důsledně dbát na dodržování zákona, u uprchlíků prověřit bezpečnost a jejich zdraví kvůli nemocem a co nejdříve tyto uprchlíky zapojit do pracovního procesu – pomůže to i českým firmám, které kvůli nejnižší nezaměstnanosti v EU už hezkých pár let nesmírně obtížně shánějí nové zaměstnance, dětem musíme poskytnou vzdělání, naučit je i česky. Možná nám to pomůže i vyřešit či zmírnit problém se stárnoucí populací. Česko dokáže dost dobře uživit ne 11 milionů lidí, jako dosud, ale klidně 15 milionů, o tom jsem přesvědčen. Tato uprchlická krize a vlnu naděje, solidarity, rozhořčení, která válka vzbudila, zároveň probudila i českou společnost v míře dosud nebývalé. Je to pro celou naši zemi i šance, jak diskutovat o jednom zásadním momentu, který  nám strašně dlouho schází – to je o vizi celé naší země do budoucna, kam a proč chceme směřovat, čeho chceme dosáhnout třeba za 20 nebo 30 let, nejen ekonomicky, ale i společensky, kulturně, politicky. Chceme třeba dohnat v úrovni HDP na hlavu Německo do roku 2030? Chceme se stát sociální společností typu Švédska, či liberálním státem jako je kupříkladu Nizozemsko? Chceme být otevřenou zemí typu Německo, či uzavřenou jako je Švýcarsko? O tom všem musíme mluvit a diskutovat.  A snažit se opravit dosavadní chyby našeho demokratického státu.   Šance je teď a tady. Využijme ji. Společně.