Na fakultě, kde jsem vystudoval a kterou mám rád se odehrála hrozná tragédie, která zasáhla Česko a v podstatě celý nám blízký svět. Jak žít dál, co si z toho vzít a co naopak zapomenout?
Jak žít dál, když na mé alma mater, na fakultě, kde jsem strávil spokojených 6 let, poznal své nejlepší přátele, na fakultě, kde ten samý obor - historii - studoval i Jan Palach, kde vyučoval Tomáš Masaryk nebo Jan Patočka, na nejstarší, největší a nejskvělejší fakultě v Česku, se odehrála taková tragédie? Hromadná vražda spáchaná vyšinutým studentem (učil ho také můj bývalý spolužák) a otcovrahem, který byl schopen zabít i dvouměsíční miminko. Jak žít dál, co si z toho vzít a co naopak zapomenout?
Empatie. Především vzpomínejme každý rok na tuto tragédii. Z bolesti se rodí nové tradice a toto bude bezpochyby jedna z nich. Mysleme od teď až na věky pravidelně v čase vánočním na nevinné oběti i jejich blízké, včetně dalších tří mrtvých, které vrah zřejmě také zabil, a využijme toho k tomu, abychom se snažili být hodnější na své blízké a pomáhali těm, kdo to potřebují.
Zapomenutí. Jméno vraha a jeho příběh budiž zapomenuty. Velmi správně se tím už začala řídit naprostá většina seriózních médií a je třeba toto držet i na sítích. Nedělejme z něj hlavní postavu dramatu, byť tragickou a negativní. Jak říkali staří Řekové, jeho jméno budiž pohřbeno a z historie navždy vymazáno. Je to tak správně morálně i prakticky, aby jeho hrůzné činy nemohly inspirovat a motivovat další.
Kořeny zla. To samozřejmě neznamená, že by se příslušné instituce neměly zabývat tím, jak je možné, že ničím nevymykající se občan Česka je něčeho takového schopen a zda by do budoucna nebylo možné něčemu takovému když ne úplně předejít, tak alespoň ještě více snížit tahle rizika. Jaké měl dotyčný rodinné zázemí? Jaké měl vtahy se spolužáky, se sousedy s blízkými? Čím se inspiroval a jaký vliv na něj měly třeba sociální sítě? To všechno jsou legitimní otázky, aby je řešili odborníci, neveřejně, zato o to více důkladně, důsledně, systematicky a dlouhodobě.
Posílení. Co zásadního se změní? Musíme jít dál. Přál bych si, aby se nic takového nestalo, aby se měli všichni lidé na Zemi rádi a měli všeho dostatek. Ale svět je jiný. Bolest a ztráta patří k životu, stejně jako černá patří k bílé a jedno bez druhého vlastně ztrácí smysl. Musíme tuto tragédii využít i k tomu, abychom byli silnější, odolnější. Budeme to potřebovat. Toto určitě není poslední tragédie v naší krásné, klidné a bezpečné zemi. Přijdou další. A my si na to musíme ne zvyknout, ale posílit se, nenechat se paralyzovat. Stejně, jako jsme byli šokováni povodněmi v roce 1997, ale při velké vodě o 5 let později jsme už byli mnohem připravenější – jako stát, jeho instituce i každý z nás.
Důvěra ve stát. Jsme a budeme připravenější i díky státním institucím, to je třeba si neustále připomínat. Policie a další složky IZS i v tomto případě zafungovaly rychle, koordinovaně, připraveně. Ano, jistě se ještě vynoří další pochybnosti a na legitimní otázky je třeba odpovědět, ale celkově i kvůli této tragédii víme, že se na Policii a další bezpečnostní a záchranné složky můžeme spolehnout. A to je nesmírně důležité. Není nic nebezpečnějšího, než degradace důvěry ve stát a jeho složky, to pak ohrožuje každého z nás a zejména ty nejzranitelnější, nejslabší.
Pravidla držby. Zcela legitimní je nyní diskuse o pravidlech držení zbraní v Česku. Věřím, že budou oslyšeny hlasy těch, kteří budou tvrdit, že tento atak šíleného střelce nás má vést ještě k většímu ozbrojování, že by tragédii dokázalo zmírnit, kdyby měli s sebou studenti také zbraně. To je zjevný nesmysl, protože motivovaný, připravený, vybavený a vytrénovaný útočník má vždy obří výhodu proti jakémukoliv dalšímu neprofesionálovi. Myslím, že nárůst počtu zbraní mezi obyvateli je přímo úměrný s růstem tragédií s použitím zbraně – násilí v rodinách, sebevraždy, nešťastné náhody, nedbalosti. Takže nejsou pravidla pro získání a držení zbraní v Česku až moc liberální? Není čas je zpřísnit? Diskutujme o tom.
Svoboda. Nenechme si kvůli této tragédii zbytečně moc zúžit osobní svobody. Riziko bude vždy a je třeba je přijmout jako součást života. A to i v super bezpečné České republice, i v klidné Praze – to platilo, platí a věřím, že bude platit i dále. Když nejde o život, nejde o nic. Věděli to i naši předci, které drtila nacistická komanda, jejichž sny rozjezdily sovětské tanky v roce 1968 a kteří museli dlouhé roky snášet bezmoc a bezčasí pod komunistickou diktaturou.
Ne lhostejnosti. Neignorujme druhé lidi, snažme se vnímat jejich trápení, soužení, problémy, všímejme si varovných signálů v našem okolí. Snažme se pomoci, poradit, ve vyhrocených situacích varovat. I v této tragédii byli občané aktivní, oznámení zaslané sms, telefonát na Policii. Bezpochyby to pomohlo.
Ještě jednou přeji hodně síly zejména mým následovníkům na FF UK a upřímnou soustrast rodinám a blízkým obětí této hromadné vraždy. Myslíme na vás. Vaše oběť nebude marná.
Petr Kopáček
