Ze všech národů máme ten nejvyvinutější smysl pro humor. Proto se neusmíváme.

Humoristy máme skvělé, nekonečné televizní medailony herců-humoristů jsou v televizi skoro každý den. Máme ohromný smysl pro humor a skvělé vtipy. Umíme se sami sobě smát, až padáme v divadlech ze židlí. Ale ulicí kráčíme chmurně.

     Doktorka Emma, která provázela  všechny přátele německého jazyka rychlokurzem na stránkách Lidových novin, je natrvalo se do Prahy přestěhovavší Němkou. Po roce života v Praze vyrazila na dovolenou do rodného Německa. Její němečtí přátelé prý byli zděšeni jejím smutným výrazem. „Co ti je? Jsi snad nemocná?“ zněly jejich nejčastější dotazy při prvním setkání. Také ona si jen pomalu zvykala německé usmívající se obličeje.

     Po čase toho měla těch úsměvů kolemjdoucích plné zuby, tedy, jak se u nich v Německu říká, plný nos. Když se konečně vrátila do Prahy, měla (na nástupišti u vlaku) chuť první ženu s kyselým výrazem na tváři obejmout: konečně byla zas doma!

     Jsou naše neveselé tváře obrazem naší národní duše? Nebo je to povinná maska, aby třeba někdo nezáviděl, ježto závist je naší národní vlastností?

     První vysvětlující verze: Od roku 1621, kdy popadaly hlavy našich stavů na Staroměstském náměstí a česká elita odešla do vyhnanství, nasadili zbylí Čechové smutné výrazy a nás to doteď nepřešlo. Stali jsme se, jak zjistil profesor Mahler či doktor Dvojdomek, „národem plebejců“. Kyselé tváře – toť dědictví otců…

     Verze druhá: jsou to mimikry, ty kyselé tváře. Žije se mi dobře, ale proč to vytrubovat do světa, když se dobře ví, že úspěch bližního se v Čechách neodpouští? Jsou země, kde tvářit se příjemně jest slušnost a vlastenecká povinnost. Za Rakouska to bývávalo i u nás: rodilý Rakušan Werich (narozen 1905) si na starorakouskou zásadu vzpomněl, když za okupace v osmašedesátém roce nařizoval z rádia národu: Klid, rozvahu a neztratit glanc. Podle mne slovo „glanc“ v české rakouštině znamenalo to anglické „vždy s úsměvem“.

     Třetí vysvětlení, proč se neusmíváme: Čechoameričan Jan Masaryk měl na nočním stolku dvě knihy: Bibli (americký zvyk) a Švejka (knihu, která bývá nazývána „českou biblí“). No a kdo se celým slavným válečným románem prousmíval? „Blbej“ Švejk. Usmívat se znamená tvářit se blbě. To je to, co do nás podvědomě ze Švejka přešlo. „Netvařte se tak blbě, Švejku“ říká usmívajícímu se dobrému vojákovi jeho nadporučík. Švejka máme rádi, ale blbí Švejkové být na veřejnosti nechceme. Tahle verze by platila, pokud by skutečně na českých nočních stolcích ležely Haškovy „Osudy…“ Ale neleží, takže je to trochu přitažené za vlasy.

     Další vysvětlení je z oblasti teologické. Neusmíváme se, protože jsme údajně široko-daleko nejateističtější země. V takové teistické zemi se věřící občan upřímně usmívá, protože se těší na nebe, kam se po tom pozemském plahočení dostane. Pokud se netěší – pozor, je to hříšník, vlekoucí za sebou těžký řetězec neodpuštěných hříchů. Tak se raději všichni usmívají, spravedliví vědí proč a hříšníci se usmívají z vypočítavosti, aby se nepřišlo na to, že jsou hříšníci.

     A my neznabozi to všechno u nás v Čechách vidíme jinak. Máme v genech odpor ke kostelu, jež asi doprovází ten kyselý výraz ve tváři. Jen tu a tam se národ – na chvíli! - pousměje. Básník devatenáctého století to vystihl i veršem: „Kraj český, jindy smuten, tich/ je pojednou pak samý smích/ a celý ten náš český svět/ je samý ples a samý květ./ Však krátce jen, ach krátce./“  Proč krátce jen, ach krátce? Proč to nezůstává, jadrně česky řečeno, nafurt? Je to v genech.

     „Česká ekonomika roste téměř o pět procent. Čerstvé údaje překvapily, koruna posílila!“ čtu dnešní titulek na internetu. Tak se, přátelé,  zvednem a jdeme do ulic, a s úsměvěm! Těžko, viďte…

     Ty poslední dvě věty, to je vypůjčeno od Luďka Soboty. Ano, humoristy máme skvělé, nekonečné televizní medailony herců-humoristů jsou v televizi skoro každý den. Máme ohromný smysl pro humor a skvělé vtipy. Umíme se sami sobě smát, až padáme v divadlech ze židlí. Umíme z války (Hašek) nebo nelidské totality (Švandrlíkovi „Baroni“) udělat humoristické veledílo. Ale jak vstaneme od televize, vyjdeme z divadla nebo sklapneme humoristickou knihu, rozhostí se na naší tváři lhostejnost, často i kyselost. Jak to konstatovala doktorka Emma v Lidovkách (kdoví, zda skutečně existuje?) Na jedné straně je nám přidáno, na druhé ubráno, aby se to vyvážilo.

     Nevěšme hlavu, že Němci se usmívají a my ne. My zas máme ten smysl pro humor. Sama doktorka Emma v kurzu němčiny ( na obrázku připomínala svými velkými brejlemi Máničku ze Spejbla a Hurvínka ) uvedla v článečku, který byl věnován německému smyslu pro humor, citát Marka Twaina: „Německý vtip není k smíchu“.