Tragický test jaderné bomby v SSSR v roce 1954 - vlastní zkouška

V předcházejícím příspěvku jsem popsal přípravy na test atomové zbraně v SSSR, který si vyžádal tisíce lidských životů a svou brutalitou vzhledem k vlastním lidem se vymyká jakémukoliv srovnání. Zde je popis vlastního testu.

3. Bombardér Tu-4 shodil na cvičiště z 8 000 metrů jadernou bombu

V den odletu na cvičení se obě posádky Tu-4 připravovaly v plném rozsahu: na každé letadlo byla zavěšena jaderná bomba, piloti současně nastartovali motory, informovali o své připravenosti splnit úkol. Rozkaz ke vzletu obdržela posádka Kutyrčeva, kde bombometčíkem byl kapitán Kokorin, druhým pilotem Romenskij, navigátorem Babec. Tu-4 doprovázely dva MiG-17 a bombardér Il-28, které měly provádět průzkum počasí a natáčet film, jakož i zajistit ochranu nosiče za letu.

„14. září nás probudili poplachem ve čtyři hodiny ráno. Bylo jasné a klidné ráno“ říkal Ivan Putivlskij. „Na obzoru – ani mráček. Automobily přijely k základně vládní tribuny. My jsme se usadili těsně vedle do strže a fotografovali. První signál z reproduktorů vládní tribuny zazněl 15 minut před jaderným výbuchem: „Led se pohnul!“. 10 minut před výbuchem jsme uslyšeli druhý signál: „Led se blíží!“. My, tak jak nás instruovali, jsme vyběhli z aut a běželi k předem určeným úkrytům v rokli po straně tribuny. Lehli jsme si na břicho, hlavou na stranu k výbuchu, jak nás učili, se zavřenýma očima, podložili pod hlavu dlaně a otevřeli ústa. Zazněl poslední, třetí signál: „Blesk!“. V dále se rozlehl pekelný rachot. Časomíra se zastavila na značce 9 hodin 33 minut“.

Letadlo-nosič shodilo atomovou bombu z výšky osmi tisíc metrů při druhém náletu nad cíl. Mohutnost plutoniové bomby s kódovým označením „Tatjanka“ byla 40 kilotun tritolového ekvivalentu – několikanásobně větší, než té, která explodovala nad Hirošimou. Podle vzpomínek generálporučíka Osina byla podobná bomba předem testována na zkušebním polygonu Semipalatinsk v roce 1951. Totská „Tatjanka“ vybuchla ve výšce 350 m nad zemí. Odchylka od zamýšleného epicentra představovala 280 m v severozápadním směru.

Na poslední chvíli se změnil směr větru: nenesl radioaktivní mrak nad neobydlenou step, jako se očekávalo, ale přímo na Orenburg a dále ve směru na Krasnojarsk.

Za 5 minut po jaderném výbuchu začala dělostřelecká příprava, na to byl proveden úder bombardovacím letectvem. Spustila děla a minomety různých ráží, „kaťuše“, samohybné dělostřelectvo, tanky, zakopané v zemi. Velitel praporu nám později řekl, že hustota palby na kilometr plochy byla větší, než při dobývání Berlína, vzpomínal Kazanov.

„V okamžiku výbuchu, a to navzdory překrytým zákopům a úkrytům, kde jsme byli, tam proniklo jasné světlo, o několik vteřin později jsme slyšeli zvuk v podobný silnému hromu jako za bouřky“, říká Nikolaj Pilščikov. „Za 3 hodiny přišel signál k útoku. Letadla, provádějící úder na pozemní cíle za 21 – 22 minut po jaderném výbuchu prolétávala nohou nukleárního hřibu – stvolem radioaktivního mraku. Já jsem se svým praporem na obrněném transportéru postupoval 600 metrů od epicentra výbuchu rychlostí 16 až 18 km/h. Viděl jsem spálený les od kořenů po vrcholy, zmačkané kolony techniky, ohořelá zvířata. V samém epicentru – v okruhu 300 m – nezůstal jediný sto let starý dub, vše shořelo ... Technika kilometr od výbuchu byla zamáčknuta do země ...“.

„Údolí, nacházející se půldruhého kilometru od epicentra exploze, jsme překročili v plynových maskách“, vyprávěl Kazanov. „Koutkem oka jsme si stačili povšimnout, jak hoří pístové letouny, auta a štábní automobily, všechny poseté pozůstatky skotu a ovcí. Země se podobala strusce a měla nějakou podivně našlehanou konzistenci. Terén po výbuchu byl těžko poznatelný: tráva dýmala, běhaly sežehlé křepelky, keře a lesíky zmizely. Byl jsem obklopen holými, dýmajícími kopci. Byla to souvislá černá stěna z kouře a prachu, zápachu a plamenů. V krku mi vyschlo a šimralo, v uších to zvonilo a šumělo ... Generálmajor mi nařídil změřit dozimetrickým přístrojem úroveň radiace u vedle dohořívajícího ohně. Já jsem odběhl a otevřel záklopku na spodní straně přístroje a ... ručička šla za roh. „Do auta!“, rozkázal generál a my z tohoto místa, které se ukázalo být přímo blízko epicentra výbuchu, odjeli ...“.

O dva dny později, 17. září 1954, bylo v novinách „Pravda“ zveřejněno oznámení TASS: „V souladu s plánem vědeckovýzkumých a experimentálních prací byl v posledních dnech v Sovětském svazu testován jeden z druhů atomových zbraní. Cílem zkoušky bylo studium působení atomového výbuchu. Při zkoušce byly získány cenné výsledky, které pomohou sovětským vědcům a inženýřům úspěšně řešit úkoly ochrany proti jadernému útoku“. Vojáci splnili svůj úkol: byl vytvořen jaderný štít země.

Obyvatelé nedalekých, ze dvou třetin spálených roubených vesnic se přesunuli do pro ně nově postavených domů na starých, obydlených a již ozářených místech, sklidili na polích radioaktivní obilí, v zemi zapečené brambory ... A ještě dlouhou dobu si starousedlíci z Bogdanovky, Fedorovky a osady Soročinskoje pamatovali podivnou záři ze dřeva. Hranice dřeva, poskládané z ohořelých stromů v oblasti exploze, ve tmě nazelenale zářily.

Myši, potkani, králíci, ovce, krávy, koně a dokonce i hmyz, nacházející se v „zóně“, byli podrobeni bližšímu zkoumání ... „Po cvičení jsme prošli dozimetrickou kontrolou“, vzpomínal Nikolaj Pilščikov. Daleko větší pozornost specialisté věnovali v den cvičení nám vydanému suchému balíčku, zabalenému do téměř dvoucentimetrové vrstvy gumy ... „Ten  okamžitě odebrali ke zkoumání. Druhý den všechny důstojníky a muže převedli na běžnou stravu. Delikatesy zmizely“.

Podle vzdpomínek Stanislava Ivanoviče Kazanova se z Totského polygonu nevraceli nákladním vlakem, kterým přijeli, ale v normálním osobním vagonu. A část z nich projela bez sebemenšího zpoždění. Projížděli nádraží: prázdné nástupiště, na kterém stál osamělý náčelník stanice a salutoval. Důvod byl prostý. V tom samém vlaku, ve speciálním vagonu se vracel Semjon Michajlovič Buďonnyj.

„V Moskvě na Kazaňském nádraží na maršála čekalo velkolepé přivítání“, vzpomínal Kazanov. „Frekventanti naší poddůstojnické školy neobdrželi žádné odznaky, nějaké zvláštní osvědčení nebo ocenění ... Poděkování, které nám oznámili ministr obrany Bulganin, jsme také nikdy potom neobdrželi“.

Letcům, kteří shodili atomovou bombu, byly za úspěšné splnění tohoto úkolu předány automobily značky „Poběda“. Na základě rozboru cvičení obdržel velitel posádky Vasilij Kutyrčev z Bulganinových rukou Leninův řád a v předstihu hodnost plukovníka.

Výsledky vševojskového cvičení s použitím jaderné zbraně byly uloženy jako „přísně tajné“.

V závěrečné části se budu věnovat následkům výbuchu až do současnosti.