Tragický test jaderné bomby v SSSR v roce 1954 - příprava

O zkouškách amerických atomových zbraní toho bylo napsáno dost včetně mnoha dezinformací. V roce 1954 proběhl v SSSR v Orenburské oblasti test atomové zbraně, který si následně vyžádal desetitisíce lidských životů

1. Úvod

14. září si možná někdo vzpomene na tragické události na Totském polygonu. To, co se stalo 14. září 1954 v oblasti Orenburg, bylo po mnoho let obklopeno hustým závojem tajemství.

V 9 hodin 33 minut nad stepí zahřměla exploze jedné z nejmohutnějších jaderných bomb té doby. Potom se skrz v atomovém ohni hořící lesy, z povrchu země smetené vesnice vrhly do útoku „východní“ armády.

Letadla, provádějící úder na pozemní cíle, prolétala nohou jaderné houby. 10 km od epicentra výbuchu v radioaktivním prachu, uprostřed roztaveného písku, zaujali obranu „zápaďáci“. Granátů a bomb bylo v ten den vystříleno více, než při útoku na Berlín.

Všichni účastníci podepsali prohlášení o mlčenlivosti o státních a vojenských tajemstvích na dobu 25 let. I když umírali na časné infarkty, mrtvice a rakovinu, tak nemohli dokonce ani svým ošetřujícím lékařům říct o svém ozáření. Lidí, jak vojáků, tak civilistů, jejichž život víceméně ukrátil tento šílený experiment, byly desetitisíce. Někteří zemřeli brzy poté, někteří vydrželi déle. Vláda a orgány Sovětského svazu ovšem všechny tyto následky pečlivě tajily. Takové věci přece mohli provádět jen „imperialisté“. Většina dokumentace o této události byla také zničena. Několika účastníkům cvičení v Totském se však podařilo přežít až do pádu SSSR. O půl století později zbývajících pár přeživších vyprávělo o událostech z roku 1954 v orenburské stepi novináři z „Moskevského Komsomolce“. Stejně tak některým obyvatelům přilehlých, a radioaktivním spadem zasažených vesnic a měst, kteří o tom po roce 1990 vyprávěli zahraničním novinářům a badatelům.

Smutné na tom všem je, že i náš, tak adorovaný hrdina, armádní generál Ludvík Svoboda se tohoto gladiátorského představení zúčastnil jako divák a mlčel, jak dosvědčil jeden z bývalých vojáků Sovětské armády, který byl tomuto „mengelovskému“ pokusu na tisících lidech přítomen.

2. Příprava k operaci „Sněhová koule (rusky "??????")“

„Po celý konec léta přijížděly na malé nádraží Totskoje vojenské transporty z celého Svazu. Nikdo z přijíždějících, dokonce ani velitelé vojenských jednotek, neměl tušení, proč sem přijel. Náš transport na každé stanici vítaly ženy a děti. Když nám ženy dávaly zakysanou smetanu a vejce, naříkaly: „Drazí, zřejmě jedete bojovat do Číny“, říkal předseda pododdělení Výboru veteránů pro zvláštní rizika Vladimir Bentsianov.

Na počátku 50-tých let se vážně připravují na třetí světovou válku. Po testech provedených ve Spojených státech se také v SSSR rozhodli otestovat jadernou bombu ve volném prostoru. Místo cvičení v orenburské stepi zvolili z důvodu podobnosti se západoevropskou krajinou (ale jak nás vždy učili, SSSR se měl jen bránit !!!).

„Zpočátku se plánovalo, že se bude vševojenské cvičení s reálným jaderným výbuchem konat na raketovém polygonu Kapustin Jar, ale na jaře roku 1954 bylo posouzen polygon v Totském a byl vyhodnocen jako nejlepší z hlediska bezpečnosti“, připomínal v té době generálporučík Osin.

Účastníci Totského cvičení říkali něco jiného. Plocha, kam se plánovalo shodit atomovou bombu, byla přehledná jak na dlani.

„Pro cvičení u nás z oddílů vybrali nejsilnější chlapce. Vydali nám osobní tabulkové zbraně – modernizované automaty Kalašnikov, samonabíjecí desetiranné automatické pušky a radiostanice R-9“, říkal Nikolaj Pilščikov.

Stanový tábor se rozkládal na 42 kilometrech. Cvičení se zůčastnili příslušníci 212 jednotek – 45 tisíc vojáků: 39 tisíc vojáků, seržantů a staršinů, 6000 důstojníků, generálů a maršálů.

Příprava na cvičení s kódovým označením „Sněhová koule“ trvala tři měsíce. Do konce léta bylo obrovské cvičiště doslova prošpikovano desítkami kilometrů zákopů, okopů a protitankových příkopů (cca 380 km). Postavili stovky palebných postavení, bunkrů, úkrytů.

V předvečer cvičení důstojníkům promítali tajný film o působení jaderných zbraní. „Pro tento účel byla postavena speciální promítací budova, do které vpouštěli pouze podle seznamu a doložení identity v přítomnosti velitele pluku a zástupce KGB. Tehdy jsme uslyšeli: „Máte tu velkou čest – poprvé na světě jednat v reálných podmínkách použití atomové bomby“. Vyšlo najevo, k čemu jsme zákopy a podzemní kryty pokrývali několika vrstvami klád, pečlivě omazávali vyčnívající dřevěné částí žlutou hlínou. „Neměly být zapáleny vyzářeným světlem“, vzpomínal Ivan Putivlskij.

„Obyvatelům vesnic Bogdanovka a Fedorovka, které se nacházely 5 – 6 km od epicentra, bylo nařízeno, že budou dočasně evakuováni za čáru 50 km od místa konání cvičení. Organizovaně je odvezla armáda, bylo povoleno s sebou vzít vše. Po celou dobu cvičení evakuovaným platili celodení diety“, vyprávěl Nikolaj Pilščikov.

„Příprava na cvičení se vedla za dělostřelecké palby. Stovky letadel bombardovaly určené pozemky. Měsíc před začátkem každodenně shodilo letadlo Tu-4 do epicentra „odlitek“ – maketu bomby o hmotnosti 250 kg“, vzpomínal účastník cvičení Putivlskij.

Podle vzpomínek podplukovníka Danilenka byl ve starém dubovém háji, obklopeném smíšenými lesy, namalován bílým vápnem kříž o rozměrech 100 x 100 m. Na něj mířili cvičící letci. Odchylka od cíle neměla být větší než 500 metrů. Kolem byla rozmístěna vojska.

Trénovaly dvě posádky: majora Kutyrčeva a kapitána Ljasnikova. Úplně do poslední chvíle letci nevěděli, která bude tou hlavní a která bude náhradní. Výhoda byla u posádky Kutyrčeva, která již měla zkušenosti z letních zkoušek atomové bomby na Semipalatinském polygonu.

Aby se zabránilo zasažení tlakovou vlnou, vojákům, nacházejícím se ve vzdálenosti 5 – 7,5 km od epicentra výbuchu bylo nařízeno zůstat v úkrytech a ve vzdálenosti větší než 7,5 km v zákopech v sedu nebo lehu.

„Na jedné výšině, 15 km od plánovaného epicentra výbuchu, postavili vládě pro sledování cvičení tribunu“, říkal Ivan Putivlskij. „V předvečer výbuchu ji pomalovali olejovými barvami zeleně a bíle. Na tribuně byly instalovány pozorovací přístroje.  Z boku k ní od železniční stanice hluboké písky zpevnili asfaltovou cestou. Žádná cizí vozidla na tuto silnici vojenská dopravní policie nepustila“.

„Během tří dnů do začátku cvičení na polní letiště v oblasti Totska začali přilétat vysocí vojenští velitelé: maršálové Sovětského svazu Vasilevskij, Rokossovskij, Koněv, Malinovskij“, vzpomínal Pilščikov. „Také přijeli i ministři obrany národnědemokratických zemí, generálové Marian Spychalski, Ludvík Svoboda, maršálové Zhu De a Peng Teh-Huai. Všichni byli umístěni v předem postaveném vládním městečku v areálu tábora. Den před cvičením se v Totském objevil Chruščov, Bulganin a konstruktér jaderných zbraní Kurčatov“.

Vedoucím cvičení byl jmenován maršál Žukov. Kolem epicentra výbuchu, označeném bílým křížem, byla rozestavěna vojenská technika: tanky, letadla, obrněné transportéry, ke kterým v zákopech i na zemi přivázali „výsadek“: ovce, psy, koně a telata.

V následující části se zaměřím na popis vlastního pokusu očima přímých svědků.