Napadlo vás někdy, co mají společného změna času (letní/"zimní") a známkování ve školách? Nic moc. Jen to, že obojí se vždy dvakrát do roka prožene mediálním prostorem jako velká voda, a pár dní nato po ní neštěkne ani pes.
A zrovna na konci ledna a června, kdy se zas a znovu omílají známky, volám v duchu nejčastěji po své utopistické vizi. Vizi země, kde je ministerstvo školství apolitickým, na vládě nezávislým orgánem, jehož šéfa uvážlivě volí pedagogická veřejnost z vlastních řad, který se zodpovídá právě a pouze svým volitelům, a jehož funkční období je natolik dlouhé, aby měl reálnou šanci prosadit to, čemu věří.
Pořádně vlhký sen, vím. Ale nestojí za ním víc, než zoufalé volání po koncepčním přístupu. Jen on sám by vytrhal spoustu trnů z bolavých pat českého školství.
Pokud se o školní prostředí alespoň trochu zajímáte, nejspíš vám neunikly diskuse nad sumativním a formativním hodnocení. Pokud unikly, zjednodušeně popíšu. Sumativní hodnocení - klasika - všichni dostanou stejný test, ten je pak obodován a oznámkován podle jednotné škály. Děti snadno porovnáme navzájem. Jedničkáři, průměr, looseři. Jednoduché, známe to všichni. Formativní hodnocení - poněkud složitější způsob - děti dostávají individualizované úkoly odpovídající jejich potenciálu, různý je i systém hodnocení, řešíme hlavně pokrok jednotlivce vzhledem k jeho vzdělávacím cílům. A co je podstatné - nesrovnáváme děti navzájem, jedničku mohou klidně dostat i dva žáci s naprosto odlišným výkonem.
Ponechme stranou, který způsob hodnocení je "lepší". Pointa je jinde.
Formativní hodnocení je totiž čím dál populárnější. Učí se s ním pracovat školy i jednotlivci, napříč zemí se pořádají vzdělávací kurzy s ministerskou akreditací. Mnohá pedagogická srdce plesají. Ovšem - a tady je ten Problém - jen do chvíle, než si nadšené kantorská duše uvědomí jeden naprosto zásadní rozpor. Že jedním ze zásadních kritérií pro přijetí na střední školy, ke kterému více či méně přihlížejí všechny ústavy, je stále ještě průměr známek z vysvědčení na základní škole!
Zohledňovat v přijímacím řízení výsledky ze ZŠ bylo odjakživa diskutabilní. Vypovídací hodnota známek bývala mizerná i v časech, kdy se hodnotilo pouze sumativně. Různé školy, různé třídní kolektivy, různě nároční učitelé atd atd. A dnes, kdy se začíná prosazovat hodnocení formativní, ztrácí tohle srovnávání smysl úplně. Dítě s jedničkou ze školy A toho klidně může umět o dost méně než dítě se čtyřkou ze školy B. A abychom si to ještě trochu zkomplikovali, úplně jinou úrovní znalostí a dovedností může disponovat dítě ze školy C, kde známkování nepraktikují vůbec a požadovaná čísla napsali absolventovi do přihlášky tak nějak od oka, byť zcela jistě podle nejlepšího vědomí a svědomí.
Takže: aby to všechno začalo zase smysl dávat, musíme si vybrat. Buď ponechme středním školám možnost přihlížet ke známkám a zároveň se natvrdo vraťme zpět k sumativnímu hodnocení, nebo ponechme moderním metodám hodnocení volný progres a nekompromisně označme porovnávání známek za směšně neobjektivní a nepřijatelné.
Aneb jak jsem psal na začátku. Chybí tomu vize, myšlenka, koncepce. Chybí odborník, který by se povznesl nad tlaky politické, lobbistické či jakékoli jiné a jasně řekl, kterou cestou se chceme vydat...
