Zdolání vrcholu Učitel máme úspěšně za sebou a teď se jen dostat dolů zpět do civilizace v podobě hlavního města Biškeku. Další díl z našeho putování po dálavách Kyrgystánu.
Sestup z Raceky
Loučím se s tímto kouzelným místem, s křišťálově čístou vodu, s ledovcem a vzpomínám na včerejší večer naplněný písněmi Okudžavy a Vysockého. Ráno zase šíleně foukalo a pršelo, naštěstí to brzy přešlo a my již se sbalenými stany a krosnami na zádech spěcháme dolů. Dokud je ještě jakš takš.
Je to klika, protože už nikdo z nás nemá žádné jídlo. Dle našich výpočtů jsme to tak měli teoreticky naplánované. Poslední kousky jsme snědli u snídaně. Kdybychom tu díky počasí zůstali viset, asi by to nebyla velká legrace.
Je to střecha dolu, ale s trekovými holemi je to brnkačka. Kolena díky nim tolik netrpí. Dolů k civilizaci to jsou asi čtyři hodiny, nám se jde, ale super a jsme za tři hodiny dole u mašrutek a hotelu.
Dáváme si tu kolu a připojujeme se na wifi, kde se všichni chlubíme našimi úspěchy. Já zjišťuju adresu našeho AirB&B v Biškeku. S paní domácí jsme se dohodli, že dorazíme původně v 7, jelikož jsme nevěděli, jak to s námi bude, tak jsme si dali fóra. Teď víme, že bude teprve 12 a do Biškeku je to půl hodina. S paní jsme se dohodli na 3.
Biškek
Chytáme mašrutku a jedeme. Začíná už zase lejt. Provazy. Dle našich informací, co jsme dostali zpětně od lidí na letišti, dokonce nahoře sněžilo a měli 15 cm sněhu. Mašrutka nás vyhazuje v centru Biškeku, na ulici, kde máme bydlet. Je tu benzinka, ihned se k nám někdo vydává a chce si povídat. Jen tak. Odkud jsme a tak.
Říkáme z Čech a on ihned začíná vyjmenovávat naše hráče fotbalu. „Ček, Neved, Baros“. Chvilku s ním klábosíme a pak nám doporučuje jednu dobrou místní restauraci. Neváháme a vyrážíme. Máme hlad jako vlci.
Jsou tu hezky oblečení hosté….a my. Je nám to jedno, hlad je hlad a my děláme, že mouchy co kolem nás létají, nám nepatří. Mezitím se už začínají stoly prohýbat pod náporem jídla. Nebereme si servítek a dáváme si každý dvě hlavní jídla, a ve většině případů i dvakrát nějaký dezertík. K tomu si já dávám mrkvový šalátik, kefír a palačinky. Hlad už není. Za to je žízeň, kterou jsme zkušeně také uhasili.
Blíží se třetí, tak se zase zvedáme, smradlaví, špinaví od prachu cest a jdeme Biškekem, sem tam způsobujeme našim vzezřením senzaci, ale jinak to probíhá v pořádku. Míjíme široké bulváry sovětského typu s neméně typickými paneláky a za dvacet minut jsme u našeho paneláku.
Je to docela zážitek. Sraz měl být ve tři hodiny. Já jsem poněkud magor a na těchto věcech dost bazíruju. V 15 05, začínám hledat, zda tu někdo o něčem takovém ví. Ví! Dokonce mě jeden starý pán bere za ruku a vede dovnitř. Tam s ním jedu do nějakého patra (až později jsem si spočítal, že to bylo 8.) a klepeme na dveře. To je naše ubikace.
Ubikace je nadočekávání. Čístá, nebál bych se říct na místní poměry, moderní a s normální toaletou a hlavně sprchou. O tu je rvačka. Ale jelikož jsme civilizovaní hoši, tak o ni hrajeme kámen, nůžky, papír. Ano, nemýlíte se, prohrál jsem a jdu na řadu až 5 z 6.
Je to sice panelák, ale je to o to zajímavější, že je můžeme poznat i tyto místní hrůzy i ze vnitřku. Je to síla. Místo lustru drát, ale na to si už člověk zvykl.
Po očistě vyrážíme obhlídnout město.
Centrum hlavního města
Vyrážíme pěšky a do centra je to kousek, architektura se nicméně o mnoho nemění. Všude jsou jen staré sovětské paneláky a do toho, jako vrchol místního společenského života je místní nákupní centrum. To má aspoň jednu zajímavou věc. Tou je KFC, před kterým se stojí fronty jako u nás v brzkých 90. letech do Mekáče. Frontu hlídá pro jistotu armáda. Hledáme nějakou restauraci, když z ničeho nic začíná pršet. Překvapivě. Zastavujeme se v přístřešku před nákupákem a po chvilce, kdy se déšť o trochu zmírnil, jdeme do restaurace naproti.
Dáváme si něco, jak se to jmenuje, netuším, ale je to dobrý! K pití tu nemají pivo, tak jsou kluci trochu kyselý, ale mně to nevadí. Oblíbil jsem si jejich čaj s mlékem. :)
Václav pro nás měl na zítra připravenou vycházkovou trasu skrze historické centrum. Bohužel jsme ji zvládli dnes a to za 30 minut. Jsou tu krásné protiklady v podobě šílených paneláků, kde vše vypadá, že brzo spadne a hned vedle super hyper moderní obchodní centrum s KFC :)) Připadám si tu jako za Cara a jeho potěmkynových vesnic.
Na zítra vymyslíme jiný plán.
Teď jdeme naladit formu v některém z místních restauračních zařízení a oslavit dobyté vrcholy.
Další díl příští týden, opět ve čtvrtek!
