Zevlení až za hrob

Co přinesl další den v tichomořském Palau? Budeme dnes odměněni krásným západem slunce? Poradí nám v infocentru, kde najdeme pláže?  

Je konečně pondělí – pracovní den a tak je na stole alespoň teoretická možnost, že budou mít dnes v turistickém centru otevřeno. Jak jsme si usmysleli, tak jsme učinili a jedeme. 24 km Severně od velkého ostrova je atol Kayangel, Petr s Anetou o něm vypráví s velkým nadšení, které se přenáší i na nás, tak chceme zde zjistit nějaké bližší informace jak se tam dostat.  Kayangel je opravdu rajskou záležitostí, bílé pláže, palmy a číré moře. Tomu odpovídá i cena na hlavu za kamarádských 180 dolarů. Dnes tam nepojedeme.  

Máme na ně další záludnou otázku. Záludnost záludností, na které si nejeden místní obyvatel už vylámal zuby. Kde jsou tu ty pláže? Kam se nemusí jet lodí. Uvidíme, já osobně do lidí z infocentra vkládám velké naděje.  Možná to bude mými osobními sympatiemi ke krásné černošce, která se o nás stará. Bohužel i ona je zaskočena a kouká na nás úkosem.  Po dlouhé diskuzi ji kolegyně napověděla jednu pláž, která je na velkém ostrově. Tak uvidíme. Jedeme se ješte podívat do jednoho muzea, které je tu po cestě.

Celkově dnešní plán vypadá ještě ospaleji než den předchozí, na druhou stranu na to máme po hektickém pracovním napětí v uspěchané moderní době našich zaměstnání právo a cílem je hlavně vypnout. 

Muzeum je jedna velká iluze a jedná se o čistý kšeft, je však pravdou, že tu mají krásného papouška, co mluví. Bohužel tím paráda končí. Co jimvšak nemůžu upřít je neotřelá cedule, kterou lákají návštěvníky!

Jedeme tedy k molu kousek od Kororu trošičku pozevlit a nachytat bronz. Je tu božský klid.

Po obědě máme krátkou pauzu na slehnutí a vyrážíme na naše oblíbené místo, kde pozorujeme západ slunce. Po cestě si kupujeme něco chlazeného k pití, zmrzlinu a sušenku na zahnání hladu. Mají tu maličký obchůdek, který hlídá kočka, než paní vedoucí přijde ze zahrady. Kdo by tu asi kradl... 

Auto necháváme pod palmami, sundávám si žabky a procházím se skrze kratičkou, ale neuvěřitelně měkkou trávu, kolem šumí moře a mně je dobře.

Přijeli jsme sem zase s představou chytit ten nejhezčí západ slunce. Ideální je, vymetené nebe jen kousek nad obzorem pár malých mraků, kde se odráží zapadající sluníčko. Ano, byla to představa naivní, že by to mohlo být takto, ale i tak na něm něco je.

Po cestě se stavujeme opět v té malé samošče a voláme do naší oblíbené restaurace na rezervaci, že za chvilku přijedeme, protože večer býva plno.  Voláme od místních, jelikož tu není žádný signál, respektive žádný český operátor nemá domluvené roamingové služby s operátorem na Palau.  Radiový klid!

Další díl příští čtvrtek!

Pokud se Vám líbí mé články, klikněte na hvězdičku a přidat blogera k oblíbeným :)