Dnes máme v plánu se konečně vymanit z bludiště jménem civilizace a odjet do hor u Djeti Oguz, kde začíná naše cesta skrze horské velikány Ťan-Šanu, zahalené v bílem kabátu.
Karakol
Vstáváme v 8 a všichni si ještě užíváme luxusu v podobě teplé snídaně a sprchy. Jen já jelikož bývám po ránu jaksi pomalejší v rozpuku, sprchoval jsem se vodou ledovou, protože fakt, že mají prohozené strany s teplou a studenou vodou, mi zůstal utajen. Na druhou stranu teď již jsem probuzen 100%.
Obouváme pohory a vyrážíme směr mašrutka. Skrze prašné ulice se proplétáme městem, kde se správné stanoviště zjištuje výkřikem v davu s názvem destinace. Funguje to dokonale a ihned. Okamžitě si nás bere do parády jeden taxikář, který nás vezme na start našeho treku do Djeti Oguz.
Přesto, že měl téměř plné auto, vzal nás. Celou původní osádku vyhodil a nikdo neprotestoval a nečílil se. Všichni se na nás usmívají a místní chápou, že taxikář si taky musí něco vydělat a přejí mu to. Krásné.
Djeti Oguz
Šófa nás vyhazuje mezi rudými skalisky. Konečně se mi tu začíná líbit. Ne jako po cestě z Biškeku, kdy jsme jeli pouštními oblastmi země a kolem hor, kde téměř nepřší. Tady je to šťavnatý!
Ve svahu vedle nás řehtá kůň, sluničko svítí a mě šimrá na hlavě zvědavost sama, co asi bude za tím dalším kopcem.
Je tu cesta kudy vozí mašrutky, ty liné turisty, do míst, kam se ještě autem dá. Tohle cestování neuznáváme. Jen po chvilce u nás zastaví autobus a ridič na nás mává honzovými kraťasy. Ty mu někde po cestě spadly, tak musíme uznat, že jsou to aspoň féráci. Procházíme úzkou soutěskou, která se po chvilce otevírá a nabízí nádherný pohled na široké údolí plné krav, ovcí a koní. Teď už víme, kam ti turisti jezdí. Jsou tu i jurty a poslední zbytky civilizace, která se jinak ztrácí v moci hor.
Ale to údolí… bere dech. Jsou tu všude kolem strmé krásně zeleně vybarvené stráně kopců a až jejich čepice je čistě kamenná, bez stromů. Kráčíme po pečlivě střiženém koberci od ovcí či čeho. Takovou trávu bych chtěl jednou mít na zahradě.
Děláme první skupinovou fotku, škoda, že jsem si stoupnul přímo do kravince, ale fotka je fotka a už se prý nemám vrtět, tak jsem to přetrpěl.
Údolí se nicméně brzy uzavírá a my se posouváme kupředu podél divoké horské bystřiny. Po nutné zastávce na oběd, se blížíme k odlehlé Jurtě, kde nás místní holčička zve na čaj.
Jelikož jsem již opět na gumě a uzavírám startovní listinu, nestihl jsem se do konverzace zasáhnout a klukům vysvětlit, že tady asi opravdu pivo mít nebudou. Byl mi však tlumočen názor týmu, že pokud není pivo, tak se jde dál (S tímto přístupem jsme došli až zpět do Karakolu bez zastávky).
Cesta pozvolna, ale jistě stoupá a pomalu se hlásí o slovo i výška a tempo naší chůze klesá. Opět…Záda už bolí, a proto začínáme hledat vhodné místo na stan, ale vždy se hecneme, ješte o kousek a jdeme dál.
Vyplatilo se. Vstupujeme do krajiny, která je jako vystřižená z pohádky. Vysoké kopce, jsou již povětšinou holé, pod nimi krásně zelená tráva na loukách, skrze které se vine jako stužka hlučně se valící ledovcová řeka.
Rozbíjíme stany a společnost nám dělají tři velmi zvědavá telata. Ještě před tím, než zapadne slunce je potřeba udělat základní hygienu ve vodě. To se posléze ukazuje jako ne zrovna dobrý nápad, protože to není voda, ale tekuté žiletky!
Začíná zapadat slunce, na své cestě na západ a osvětluje stěny hor a ty se barví do růžova a já mám nádherný výhled k nezaplacení.
Prázdné krky si plníme výběrem z konzerv, kdy se následně společně tulíme u ohně, který je nutnost nejnutnější a co bude zítra. Jakmile zaleze sluníčko, je totiž svinská zima!
Líbí se mi tu!
Další díl příští týden, opět ve čtvrtek!
