Přátelé, mnozí z Vás si musí myslet, že jít na rande s bloggerkou bude jedním z vrcholu Vašeho osobního života a zážitky z večera budou nezapomenutelné. Nemýlíte se.
Před par dny jsme se domluvili s jednou krásnou bloggerkou, že zajdeme na koncert vážné hudby od 19 30. Jelikož nás spojuje vášeň pro dobré jídlo, rozhodli jsme se zajít před tím na večeři.Jak už to tak bývá, plán se musel trochu pozměnit a na večeři jsme šli v 18 místo původních 17ti hodin, později se ukázalo, že tento čas nám bude chybět. Vybral jsem moji oblíbenou thajskou restauraci v centru Prahy a těšil se na jídlo, až si v klidu sedneme a zabředneme do rozpravy. Po chvíli, delší chvíli váhání slečny, co že si to vlastně dá, jelikož názvy nejsou zcela vypovídající, jsem objednal.
Bavíme se o koncertu, kde to bude, co se bude hrát, kdo bude hrát atd. Mám už šílený hlad a naštěstí brzy jídlo donesli. Jídlo vypadalo krásně a já se připravoval, jak se svýma hůlkami zaútočím na můj talíř s Phad Thai. Byl jsem naivní, když jsem myslel, že můžu začít jen tak jíst. Z kabelky se začaly objevovat jasně kontury fotoaparátu a striktní "počkej" bylo znamením, že před jídlem budu svedkem foodporna v přímém přenosu. Dobře, respektuji to a čekám, v břiše mi kručí, jako kdybych tam měl armádu hladových husarů, ale čekám. Už už to vypadá, že můžu jíst, ale slyším jen, "ta plechovka je hnusná, dej ji pryč". Obal mangového džusu, nepasoval do záběru, tak se opět posouvá chvíle, kdy můj jazýček bude moct věnovat se naplno těm pitomým nudlím! Jsem už nasraný. Sláva! Fotky jsou v pořádku a můžeme jíst, beru hůlky a vrhám se na talíř. Když v tom slyším "jak se drží ty hůlky?"
A sakra… Opět se tedy odkláním od talíře, kterého jsem se ještě nestihl dotknout a trpělivě ukazuji, jak je správně držet, aby se jimi člověk najedl. Po 10 minutách už ztrácím trpělivost, čehož si všimla už i paní vrchní a pomáhá mi techniku držení hůlek vysvětlovat také. Výsledek není ideální, ale slečna již je schopna hůlky držet a pan u vedlejšího stolu se již nemusí bát o své oči. Život je kompromis. Je už 18 55. My pořád sedíme v restauraci a já začínám propadat panice, že ten koncert nestihneme. Decentně jsem slečně tuto skutečnost připomněl a teda vyrážíme procházkou do Rudolfina.
U filosofické fakulty vidím, jak se z kabelky opět klube ten pitomej foťák. Je 19 20. "Nemáš náhodou ty lístky?" Cože?! Ona si bude v tuto hodinu fotit Rudolfinum s lístkama? Dělá si prdel? Vždyť to nestihneme, říkám si v duchu. Z hluboka jsem se nadechl, uklidnil se a s ledovým klidem vytahuji obálku z náprsní kapsy, ať si to jen vyfotí, když je z vesnice. Už rostu. Je 19 28 my jsme pořád na náměstí před Rudolfinem a slečna pořád fotí. V čase 19 30, kdy zřetelně slyším, jak se už ve foyer po třetí zvoní, se dostáváme dovnitř.
Pozor, v obálce, kde mají být lístky je jen jeden lístek. Začínám rudnout a cítím, že pomalu ale jistě tento večer vybuchnu. Toho si všímá dobrý muž a s pochopením v očích na mě kouká a dává mi další listek se slovy, že jsou na to připravení. Óóó děkuji vesmíre! Dáváme rychle kabáty do šatny, chytám slečnu za ruku a táhnu ji za sebou rychle do sálu. Samozřejmě je již zhasnuto a my zvedáme celou řadu, jelikož sedíme uprostřed. Lidi by nás nejradši zabili, ale už je mi všechno jedno a tlačíme se k sedadlům. Konečně sedíme na místech a má tepová frekvence a tlak se vrací k normálu.
V tom přichází další attack, tentokrát z míst, kterých jsem vůbec nečekal. Paní přede mnou v řadě začal zvonit telefon, a to je už poslední kapka dnešního večera. Jak, do prdele, může někdo vejít do divadla s telefonem, co nemá vypnuté zvonění! Zmačkal jsem program stresem, což mi bylo pak slečnou vyčteno, prý proč je ten program zmačkaný. Ale snažil jsem se zachovat dekorum.
Aspoň, že koncert byl krásný!
Tak teď již víte, že za jedinou pěknou fotkou na blogu se skrývá emocionální vypětí všech zúčastněných a tímto jim skládám hlubokou poklonu.
