Sluníčko nás šimrá přes tropiko do tváří a lezeme vstříc krásnému novému dni. Vzduchem ještě krásně voní ranní vlhko a pomalu začíná létat hmyzí společnost.
Tempa
Nabrat do dlaní ledovou čistou vodu z horském potůčku, promnout si oči a nechat rozlévat se energii skrze tělo má něco do sebe.
Balíme saky paky a vyrážíme kam jinam, než do kopce. Před námi je hora Tempa. Je to jedna z nejvyšších hor ve Svidovci – 1806 mnm a než na ni vylezeme dá nám to dost zabrat. Co je nám za to odměnou je nerušený široký rozhled do okolí. Po krátké sváče vyrážíme dál po vyježděných kolejích od nákladních aut sběračů borůvek.
Když scházíme dolů kolem cesty jsou 4 jámy, kam se vejdou dva lidi. Nemusím v kontextu cesty a těchto jam, dlouze přemýšlet o co se jedná. Jsou to zákopy… Pokračujeme po cestě, která vede přes hřeben a již od rána do nás sluníčko nemilosrdně pere. Všude okolo jsou jen holiny a jen občas nám uleví lehký vánek větru. Čeho je v okolí spoustu, to jsou sběrači borůvek. V předchozích dílech jsem o nich psal, ale nevěděl jsem o čem mluvím, zde jich jsou stovky.
Někde na kopci či v sedle je jako základna zaparkovaný kamaz a od něj vedou cesty těchto sběračů na jejich nádeničinu. Podle všeho je program sběračů asi následovný. Každý den je ráno někde hluboko v údolí naberou do kamazů a vyjedou s nimi na hřebeny. Tam nasbírají co mohou, při předání borůvek se vše zváží a sběrač je rovnou vyplacen a jede se dolů. Ti ambicióznější mají endura (motorky) s nimiž tu, jak dobytek jezdí, a křižují vrcholy a s plnými batohy borůvek vyrážejí zpět dolů.
U zdejších motoristů bych se rád na chvilku zastavil. Nevím, kde se to vzalo, ani odkud to přislo, ale tento nešvar je naprosto mimo všechno moje chápání. Zdejší Svidovec jsou holiny. Tj., že veškerá eroze je zde chráněna pouze maličkými kořeny trsů trávy a sem tam nějakým keříkem kleče. Veškerá ohleduplnost je ta tam, když vidím jak se po zdejších hřebenech prohánějí desítky kamazů a co víc, bandy motokrosových nadšenců, kteří vše co jim je v cestě rozryjí a co rozryto ještě není dokonají. To mi hlava nebere.
My co si vyrazíme do hor, za výhledy, klidem a čistým vzduchem máme místo toho plnou hubu prachu a spalin od těch šílenců, co kolem nás jezdí. Osobně jsem si říkal, že místńáci…ale on, pak člověk zjistí, že mnohá spz patří naším českým sousedům a v tu chvíli mě může čert vzít.
Lidi, prosím Vás, zamyslete se nad tím, kam s tou vaší mašinou jezdíte. Hory jsou pro zvířata a milovníky outdooru a pro motokrosové závodníky, zde máme místa k tomu určená.
Po mém názorovém výronu, zde máme ještě druhý fenomén, a to je bordel. Co komu u ruky upadne, to tam také zůstane a pokud už se to někam donese, tak na hromadu, kde se to zapálí…Chjo.
Nicméně, když si člověk odmyslí lidi, kterých tu je oproti zbytku naší trasy – jako sr.ček a spoustu bordelu okolo, je tu jinak krásně.
Svidovec je mnohem větší a zajímavější než Krásná, kterou jsme šli předtím. Rozhledy jsou větší a i samotné kopce jsou vyšší než naše předchozí trasa.
My s Václavem se opět trápíme na gumě, zatímco Mirek, Pety a Jiří již sedí pod kopcem u rozcestí a dávají si zasloužený oběd.
Pokračujeme po krátkém slunění dál po hřebenech s krásnými výhledu do kraje a hlubokých strží pod námi tvarovaných ledovcem a lidi začíná přibývat. Jsou tu už sem tam nějací turisté pěšáci, co nám říkají, že jdou z Bliznice. No to klobouček, pro nás je to tečka v dálce. My máme za cíl dojít kousek od ní.
Jestřábi
Máme před sebou další výrazný kopec, který musíme zdolat Gerisasku. Je to pořádná kudla. Přiznám se, že tělo už zdejších hupů začíná mít tak akorát. S Vencou nás začínají bolet kolena a táhneme se ve skupině grupetto jako smrad. Co hůř, cesta je ještě dlouhá.
Úspěšně jsme zdolali Gerisasku, co dál. Existovali dvě varianty, první, že sejdeme jezeru, které je v karu pod vrcholem. Nicméně to je asi 300 výškových metrů dolů a pak zase zpět. A druhá, že půjdeme dál a pokusíme se dobýt Dragobrat.
Jak by komentoval ekonomický tisk. Vyhráli jestřábi a jdeme na Dragobrat. Je to asi 8 km cesty, máme toho už plné brejle, tak se loudáme a děláme přestávky. Přijdeme se už jak důchodci na výletě. Toho bolí záda, druhého achilovka, třetího kotník a dalšího pro změnu taky koleno.
Co hůř, krom zmíněných defektů, které patří k provozu, nás zastihla další nepříjemnost, která sice taktéž patří k provozu, ale je jěště nevítanější než předchozí. Průjem. Pravděpodobně voda, kterou jsme nabrali nám nedělá úplně nejlépe a některé zastávky jsou vysloveně vynucené.
Kolem se prohánějí jezdci na motorových ořích, my máme plnou hubu prachu a když už to vypadá, že je na chvíli klid přijedou kamazy, které svážejí turistvo z hor zpět dolů ze hřebenů asi do Jasiny. Naštěstí scházíme z hlavní cesty a už moc provoz tu není a my už se blížíme k cíli.
Já už sotva pletu nohama, páč koleno mi už sloužit dnes nechce. Snad se na zítra umoudří.
Kluci našli krásný plácek na táboření a už následuje jen přísun endorfinů v podobě rozvařených těstovin a salámu.
Zítra pokračujeme!
Další díl z našeho putování po Ukrajině již další čtvrtek!
