Máme v plánu výlet do rezervace Rocky Islands, zde jsou ty největší přírodní skvosty. Bylo by super vidět i nějaké vraky z války, tak uvidíme, jestli se nám to podaří!
Vítá nás krásné ráno, obloha je jako vymetená a my jsme nezaspali, což je dobré znamení. Rychle si kupujeme sváču a pití v místním obchodě na hlavní (jediné) ulici, bereme ručníky, hazíme je do auta a jedeme směr marína. Dnes máme v plánu celodenní výlet na lodi po Rocky Islands. Má být dobré počasí, ale je to zde celkem loterie, jelikož jsme uprostřed oceánu a počasí se zde mění strašně rychle.
Mel už na nás čeká a z dálky mává na pozdrav. Má taky tu děsnou bouli na tváři. Musím se ho zeptat co to je i když začínám pomalu tušit. Máme malou loď, tak akorát pro 6 lidí. My čtyři – já, Jirka, Aneta s Petrem a naši dva lodivodi. Mel a pan kapitán mají už pro nás připravený chladicí box, kam ukládáme potraviny, rovnáme baťohy a pomalu vyjíždíme.
Ptám se Mela, jak to dnes vidí s počasím, Mel jen zvedne hlavu směrem k obloze a říká, že dneska to bude dobrý. Dojeli jsme k benzínce, kde bereme plnou, já ještě dokupuju svůj oblíbený mangový džus a opouštíme marínu kolem krásných ostrovů. Kapitán nám říká, že se máme pořádně držet, dneska má být divný počasí a trochu rozbouřený moře. No co toto? Mel před chvílí říkal opak. No jsou tu vydřiduši všude, už jsme na lodi a zaplatili jsme, tak není potřeba nám to malovat všechno růžově! No nic.
Plujeme kolem krásných ostrůvků, vlny se začínají znatelně zvedat a to je znamení, že už opouštíme klidné vody laguny. Po chvilce máme zadky pěkně naklepaný, ale vzhledem k okolnostem a výhledu okolo na to moc nebereme zřetel. Okolí je dokonalý a pohled na ostrovy z moře je krásný. Naší první zastávkou má být zátoka Milkyway, která je slavná svojí jedinečnou barvou vody. Voda je jako modře zabarvené mlíko díky jílu, který je v podloží zátoky.
Zátoka Milkyway je jedno z takových míst, které musíte na Palau vidět. To způsobuje nechtěnou společnost dalších turistů, naštěstí je ráno a tak většina turistů tu ještě není. Přivázali jsme loď k bójce, chvilku váháme, jestli jít do vody, ale pod tíhou okamžiku tam skáču! Když mě tu má něco sežrat, tak tady mi to vadit nebude.
Blbneme tu jako děti, nikam nespěcháme a užíváme si tu ten luxus, že nemusíme se za ničím hnát. Začalo pršet, tak úplně to Mel netrefil s tou předpovědí, ale to je nám ve vodě jedno.
Během cesty k zátoce jsme viděli jednu z těch kýčovitých pláží. Bílý písek, nakloněné palmy a nikde ani živáčka! S Melem se rychle domlouváme, že bychom chtěli tam. Za deset minut už jsme na ní. To je to co jsme hledali a dokonce i sluníčko se nám ukázalo. Pláž má cca 300 metrů, s bílým pískem a tak kyprým, že se mi boří nohy po kotníky. Pláž je beze stop, takže dneska jsme tu první a nikoho sem nepustím! Kdokoli další se sem bude chtít přidat, tak ode mě dostane kokosem! Ty palmy, jsou tu nad námi skloněné, jak tiší hlídači místního klidu. Dokonce je tu i gril v altánku. Aaaaa! Měl jsme vzít něco na grilování.
Pro milovníky historie, zejména druhé sv.v., tak zde na pláži je zbytek japonského zera, který sem vyplavil oceán při posledním tajfunu.
Je to tu rajské místo a bohužel každá sranda jednou končí. Lezu na loď, otevírám si mango džus, který tomu všemu tady dává tečku. S Melem jsme se dohodli, ať nás vezme na podobná místa, ale hlavně, ať jsou bez lidí. Je mu to jasný. Přesně ví, po čem naše srdce touží, evidentně nejsme první. Tímto jsme svěřili náš osud do melových paží!
Po chvilce zastavujeme na miniaturním ostrově, kde je pár palem, místo pro táborák, nádherná pláž a houpačka na palmě. Nezbývá nám, než opět potlačit slzy a užít si, alespoň na chvilku zdejší atmosféru.
Další zastávkou jsou obří škeble. Je to prý krásné šnorchlování, hmm, dobrý, ale já s sebou nic nemám. Na to je samozřejmě Mel připravený a nabízí mi brýle a šnorchl. Mel nám dává krátkou instruktáž, jak sahat na škeble a skáčeme do vody. Jsem překvapený jako včela za úsvitu. Tak bohatý mořský život, ty barvy a ryby a všechno. To jsem v Chorvatsku ještě neviděl. Osobně jsem si myslel, že velké škeble budou asi v ekvivalentu toho, co jsme viděli u Kororu. Šeredně jsem se zmýlil. Jsou ohromné! Jsou zhruba metr veliké! Dokonce se mi podařilo na wikipedii rozklíčit, že se jednalo o druh zévy obrovské.
Pokračujeme dál, respektive se necháváme Melem vozit. Potkáváme delfíny, kteří se nám honí před přídí. Jsou podstatně menší než jejich evropští kolegové. Mel říká, že je výjimečné je potkat přímo v laguně. Pohybují se spíše na otevřeném moři. Jsou perfektní!
Zastavujeme pod skálou, ve které je zřetelná díra. Ta vede na druhou stranu skály, kde vyusťuje na druhé straně zátoky. Místu se říká pink Conner, protže je obrostlé růžovými korály. Šnorchlujeme tu, kolem nás se zase honí ryby. Jsme tu ted uprostřed jedné veliké zátoky a není tu vůbec nikdo, jen my a ryby.
Mel nás zavezl ještě na jedno místo, kde se potápíme u vraku lodi. Je to zajímavé, ale ty barvy už tu nejsou takové. Jedeme tedy dál na místo, kterému se říká big cementary (velký hřbitov). Z legrace se ptám, jestli to bude taky můj hřbitov, Mel se jen zazubí a říká, že určitě ne. Tohle místo je nejúžasnější místo na potápění co jsem viděl. Tolik barev, tolik korálů a tolik druhů ryb. Co víc, zase tu nikdo není. Až v Praze jsem se dozvěděl, že ta krásná ryba, co vypadala, že má hřívu, byl perutýn a já ho chtěl hladit. Naštěstí měl víc rozumu než já a odplaval. Takže ten není zas tak mimo mísu. Plavu sem a tam a je mi tu krásně. Poprvé jsem viděl ryby, která se podílí na vytváření písku zcela neotřelým způsobem. Je to ryba, která okouše korály a pak je vyloučí. Respektive už jen písek.
Dokrmili jsme ryby a jedeme zase dál, už je kolem 3. Hodiny, tak nás Mel bere na poslední místo. Je to malá kouzelná zátoka, kam ihned skáču, pak se ptám z vody Mela, jestli tu nejsou ti mořští hadi. Jsem uklidněn odpovědí, že tady nejsou a vesele si užívám moře dál.
Jakmile jsme zvedli, kotvy mi Mel navrhuje, že nám ukáže místo, kde hadi jsou. Pokud budu v lodi, tak mi to nevadí a vyrážíme. Ujeli jsme 100 metrů a Mel mi ukazuje místo, kde hadi zaručeně jsou. V tu chvílí mě polilo horko. Úplně vidím, jak je pro toho hada nepřekonatelný problém uplavat 100 metrů. No nic. Po cestě zpět do přístavu potkáváme japonská děla, která jsou zahloubena ve skále, aby kryla cestu do přístavu.
Už mi to nedá, jelikož si Mel zase něco strká do pusy, tak se ho ptám. Je to betel! To je to co oni žvýkají. Já si to myslel. Osobně mám slabost pro žvýkací tabák, kterému se říká snus a dělá se ve Švédsku. Opatrně se ptám, jestli mi nedají trochu ochutnat. Dali!
Nakonec jsem rád, že dneska celý den nepralo sluníčko. A jelikož mladí v trapu a do důchodu daleko, tak mé čelo začalo postupovat závratnou rychlostí vzhůru, takže místa, která dříve byla zakryta bujnou kšticí jsou nyní pouhými stíny této zašlé slávy. Tento zuby času, způsobil, že tato místa jsou velmi citlivá na slunce. Já který jsem se v životě nespálil a ze zásady se nemažu, po dnešním výletu musím tento postoj přehodnotit a své kouty řádně namazat!
Byl to krásný den a zakončen úžasnou večeří u Eliho!
Děkuji závěrem Anetě a Petrovi za fotky, podmořských stvoření.
Další díl příští čtvrtek!
Pokud se Vám líbí mé články, klikněte na hvězdičku a přidat blogera k oblíbeným :)
