Dnes se již můžeme na plno soustředit naši pozornost na Biškek a jeho rozmanitost. Architektura není silná stránka tohoto města, ale tržiště a bazary, to je oč tu běží! To je náš poslední díl z našeho putování po Kyrgyzstánu.
Houpačky
Pety je ranní ptáče a ráno nám šel ulovit snídani do místní samošky. Jelikož my ostatní nejsme velkými fanoušky brzkého vstávání, vyčkáváme, ve svých vyhřátých postelích, na výsledky Petyho frontálního útoku.
Ty jsou famózní a po bohaté snídaní, vyrážíme na pouť městem směr Osh Bazaar. Dorazili jsme skrze zdejší krásné parky na náměstí Ala Too před národní historické muzeum. Naproti němu jsou tu dvě velké budovy, o kterých netuším, co jsou zač.
O čem víme, co jsou zač, tak je Bílý dům to je sídlo parlamentu. Děláme pár fotek, do kterých se schválně cpou místní děcka, takže já mám po fotkách.
Hned za Bílým domem je odbočka do parku, kde jsou houpačky. To je místo, které je opět na Václavově listině s červeným vykřičníkem. Je potřeba navštívit dům hrůzy, což jsou přestavěné veřejné záchodky. Chápu proč zrovna na dům hrůzy. Paní z počátku na Václava nevěřícně kouká, nicméně podle hesla peníze nesmrdí, si je ochotně bere a ukazuje Václavovi kudy dál.
Po 61 vteřinách se Václav objevuje opět mezi námi a nadšeně vypráví, že to bylo charašo. Podobným stylem absolvuje ještě návštěvu zoo koutku, kde podle jeho vlastních slov, to byly vyhozené peníze, neboť mýval byl znuděnej a krokodýl taky.
Václav nám dává znamení, že už můžeme jít, což zbytek skupiny s nadšením kvituje. Máme hlad, tak zalízáme do nějaké místní závodní jídelny a dáváme si všechno, co vypadá zajímavě.
Oš Bazar
Pomalu se blížíme ulicemi odlišnými od centra k Oš Bazaru, což je místní obchodní centru a skutečný bazar. Je tu lidí jako smetí, každý tu něco křičí, levná cesta do Ala Arči, nebo levný brambory, smetáky nebo americký cigára a jídlo, prostě všechno.
Pro mě je to paráda, možnost smlouvání, to mám rád. Tady to, ale úplně nedává smysl. Všechno je tu za pakatel. Rád chodím skrze tyhle malý uličky a vočumuju co tu mají. Libí se mi tu to jejich tradiční oblečení, ale domů ho nepotáhnu. Mám svoje čepice a ty jsou nejvíc! J
Musíme najít čaje, v Cholpon Atě jsem si koupil výborné sypané čaje s bylinkama. Hledáme tedy zde nějaký stánek s čajem. Je to, ale jako když hledáte poctivého politika v parlamentu. Po půl hodině strastiplné cesty skrze elektroniku a peněženky narazíme nejdřív na drogérii, následně na těstoviny a bourání koz a ve finále tramtadadá máme čaje.
Kluci se vrhají na paní, která je zkušená obchodnice a začíná si mnout ruce, se slovy „adin čaj“. Zcela profesionálně situaci zvládnul Jirka, když povídá „jeden nějakýj charašo čaj“. Paní se nenechala rozhodit a s úsměvem na rtech předává Jirkovi pytlíky s čaji, na což Jirka reaguje úsměvem od ucha k uchu, jelikož prokázal svoji vysokou erudovanost v nákupu čaje.
Všichni spokojeně odcházíme z tohoto mraveniště a jdeme hledat taxika. Domů je to dálka.
Kaviárem neurazíš
Taxik nás dovezl do naší ulice a jdeme si nakoupit ještě něco k jídlu. Moji pozornost upoutají velké červené a černé koule. Jo, dámy a pánové. Je to kaviár. Jeseteří kaviár. V ČR za několik tisíc. Tady 75 korun. Neváhám a peru to do sebe pod tlakem.
Táta nás zve na kebab a pak se máme potkat v nějaké hospodě s Čechama a hlavně s Češkama, co jsme potkali v horách. Před jídlem dáváme ještě rozhovory našemu kameramanovi zájezdu, Mírovi. Míra poctivě zaznamenává naše postřehy a zkušeně hlavou přikyvuje, aby nás naladil na další odpovědi.
Bohužel jsme tu hospody nenašli, ani ji tu dokonce nikdo nezná. Kašleme na to a jdeme vyladit formu jinam. Tam k nám, kde mají 27 piv, všechny jsou na stupnici hnusný až odporný. Ale naštěstí je tu i jedno pivo, co se dá zařadit do kategorie mírně hnusné.
Ráno odjíždíme ve 4 na letiště směr Istanbul a pak Praha.
Tak zase někdy!
Nejbližší destinace v očekávání, Portugalsko, Madeira, Izrael a Jordánsko.
