Ladyboy u vodopádu

Ze včerejška jsme plni dojmů z celodenního výletu po ostrovech, co pro nás exotický ráj na konci světa dnes přichystal? 

Dneska máme v plánu strávit dnešní den volněji. Z velkého ostrova nám zbývá jen jeden stát a jeho vodopády. Tradičně nakupujeme osvěžující chlazenou kokosovou vodu na cestu a mangový džus, bez kterého si ráno již nedovedu představit a jedeme. Dnes má být opět bláznivé počasí, ale na to jsme už zvyklí. Aspoň, že je tu konstantní teplota 30°C a víc.

Přejíždíme most a už jedeme džunglí. Mají tu být další vodopády. V průvodci Lonely Planet je napsáno, „u vraku letadla odbočte“. Bohužel vrak tu není žádný, ale je tu spadlý stožár vysokého napětí. Asi myslí tohle. Ano, to bylo ono.  Je tu malý plácek, kde necháváme auto a sráz dolů. To je naše cesta. V žabkách dokonalé.  Postupujeme pomalu džunglí, ale z dálky slyšíme, že jdeme správně. Došli jsme k vodopádům. Ale stojíme nahoře na nich.  Není čas na hrdinství a lezu dolů. Telefon v kapse a v ruce klacek, o který se opírám, mi jsou společníky. Nikomu jinému se nechce. Z výšky vidím, že dole pod vodopádem je pár lidí. Jsou to nějací místňáci. Jakmile si mě všimli, jdou ke mně. Teda jedna slečna, no slečna. Ptá se, odkud jsem, nikdo tu samozřejmě o Čechách neslyšel, tak se musí zobecňovat. Jsem tedy z Evropy. Vypadá nadšeně. Chce si udělat sefíčko se mnou. A už to vidím!!! Ona má fousy a není to ona. Je to ladyboy!

Dělám tu rychle nějaký fotky, krátký video a prchám. Jirka, Petr a Aneta věděli, proč zůstali nahoře.

Ale místo je to kouzelné.   

Vracíme se na hlavní silnici, ze které odbočujeme na západ. Míjíme staré náčelnické domy a pokračujeme k moři. Je tu malá rybářská vesnice, všude okolo jsou tu mangrovy a my se tu chceme chvilku projít a porozhlídnout.

Neušli jsme ani 50 metrů a z ničeho nic se odnikud vynořil místní dráb a chce po nás 10 dolarů od každého. Ptáme se za co? Ale tuto záludnou otázku nám nedokáže odpovědět. Kašleme na něj, ale je dost otravnej, tak nasedáme do auta a jedeme pryč.  Je to tu přeci jen zvláštní sorta lidí.

Projíždíme zbytky míst, kde jsme ještě autem nebyli. Dojeli jsme opět do malé vesnice, kde je asi 10 domů, barák s nápisem president of the state a škola. Kousek od školy je malé molo s krásným výhledem na západ, je tu dokonce i gril, ale pořád není dost dobré jako naše oblíbené místo, odkud pozorujeme západ slunce. Chvilku tu zevlíme a jedeme za chvilku dál.

Po cestě vidíme ceduli na nějaké hrobky, nějaký konkrétnější plán stejně nemáme a tak jedeme. Jsme uprostřed hluboké džungle, všude okolo něco krásně křičí a vzduch je příjemně zvlhčený. Je tu malá cestička k těm hrobkám, mají to být hrobky válečníků ze starých časů, no jsem na to zvědavej. Jelikož jsme tu uprostřed džungle nikdo si tu moc neláme hlavu se sekáním trávy, i když hlavní pruh je tu kdysi posekán. Já a všichni ostatní jsme tu v žabkách. Ideální outfit na tůru po džungli.  Každý krok si třikrát rozmyslím a třikrát rozhlídnu, než ho udělám. Ani tak to nestačilo a já jsem šlápnul na nějaký zvíře.  Hmm, prima je to jen had. Jestli je jedovatý nebo ne, nevím.

Ve chvílích jako tato, když srdce stojí, mozek pořád běží je docela sranda vnímat, jak se to všechno tak vleče. No, naštěstí se had líně sune pryč a jelikož mě už otrnulo, tak do něj šťouchám klackem. Jediný, kdo je podobný magor jako já a zůstal tu, je Petr a společně na něj čumíme.  Zbytek s křikem utekl.

Po tomto dobrožství se naše skupina rozprchla a pokročování ve výpravě nebylo možné. Jedeme pryč. Já mám prdel staženou, že jsem do sedačky doslova zakousnutý a mám problém při vystupování. Je tu krásná  vyhlídka, které říkají terasy, vypadá jako klasická terasovitá políčka, ale nyní se tu již nic nepěstuje. Je tu jen zase vysoká tráva. Že by dejavu?

Jo, je to tak.

Jirka z ničeho nic bouchnul dveřma u auta a zavřel se uvnitř. Nemusím si moc domýšlet, co to asi mohlo být. No…Co teď? Já chci na tu vyhlídku. Nic. Rozbíhám se skrze tu vysokou trávu, která je do pasu a běžím do kopce a….. Jsem tu! Alive!

Rychle dělám pár fotek a běžím zpátky. Takhle mě následuje Aneta a Petr.

Dojeli jsme až k elektrárně. Už tu není moc co vymýšlet. Jedeme zpátky. Zastavujeme se u tradičního domu. Libí se mi, je tu u něho normální dům, kde sedí domorodkyně a z dálky už připravuje lístky. Je mi to jasný, že zadarmiko to nebude.  10 dolarů je ok.  Dům náčelníků je bohatě zdobený. V Každém státě je tu prý jeden. Každý je jinak dekorován. Vše má symboliku.  Kohout je symbolem času. Kolečka s křížkem uvnitř znamenají peníze. Žralok je symbolem síly, atd. Tento dům je dominantní díky něčemu jinému a to znamená sílu, ale trošku jinou.

Domorodkyním vyprávím vtipný příběh o hadech, který se mi stal. Ty se tu téměř svíjí na zádech. Nerozumím proč, tak se ptám. Vysvětluje, že všichni hadi co žijí na zemi, jedovatí nejsou. Tak sláááva! Ty jedovatí žijou jen v moři. Hm, super. Vlastně zas tak super ne...

Jedem zpátky na oběd do města. Je tu prý vynikající indická restaurace a mají výhodné obědové menu. Není nad čím váhat. Oběd je famózní. Jen nám klasicky chtějí naúčtovat něco, co jsme neměli, ale to je místní folklor a už nás to nerozčiluje.

Domluvili jsme se na krátkém poobědovém natáhnutí se.

Po obědě si jdeme prohlídnout místní muzea a akvárium. Nejdřív jdeme do akvária. Je rozdělené na 4 biotopy. Mangrovy, mořskou trávu, korálový útes a hlubokomořské živočichy. Je tu i jeden místní strejda, se kterým se dávám hned do řeči. Vypráví mi o korálech, žralocích a dojde i na hady. Dostal jsem radu, že si jich nemám všímat. Nejsou prý agresivní a potvrzuje tvrzení těch holek, že jedovatí hadi jsou jen v moři. Kupujeme nějaké suvenýry a přesouváme se ještě do muzea. Jsou tu vlastně dvě, jedno státní a druhé menší bývalého prezidenta. Ve státním jsou tu i unikátní příběhy místních o japonské okupaci. Velmi zajímavé čtení. Mezitím venku zase leje jako z konve.

27.11.

Čas pokročil a my se shodli, že dneska je vhodný čas na večerní grilování! Ano, prosadil jsem to. Je tu jen jedna drobnost, a to, že leje jako z konve a nebe je úplně černý. No… Víme, že se počasí mění hrozně rychle, tak na to kašleme a jedeme na rybí trh, kde žádáme o ryby vhodné na grilování. Dávají nám dva druhy pražmu a jednu, která nemá jedinou kost, ale jméno nevím. Ta je dokonalá.

Kupujeme koření, chili a limetky a jedeme na místo jiné, než jsme plánovali, ale je tu velký altánek a pod něj neprší.

Před grilovačkou se jdeme ještě osvěžit do toho kafe, kterému se říká moře a i když prší nám to nevadí .

Začal pěkně fičet vítr, tak mi z počátku činí problém oheň zapálit, ale po počátečních neúspěších se to povedlo. Povedla se i grilovačka, ryby byly vynikající. Řádně jsme je zapili pivem, ale jelikož piva došli, je tma a my máme chuť na další perlivý nápoj, jedeme do víru města. Šíleně leje, jak jinak.  

Další díl příští čtvrtek!

Pokud se Vám líbí mé články, klikněte na hvězdičku a přidat blogera k oblíbeným :)