V noci nás zastihla bouřka, ale náš stan to bez problémů vydržel a bylo to pro nás krásné kino. Budíka jsme měli motivovaně na půl sedmou, ale nikomu se nechtělo a tak vylézáme ze stanu až v devět. Cože v devět? Bože…
No budeme to muset hnát zprudka, přestože brzy ráno jsme zaznamenali, že kolem nás jede kama3 s korbou narvanou sběračema borůvek, ale to nás nechalo v klidu.
Rychlá snídaně, sbalit stany a vyrazit kam jinam, než do kopce. Na kopci na nás čeká kromě krásného výhledu do kraje zahaleného výpary po dešti i koňská společnost. Jsou tu stáda koní, co se tu prohání jak jim kopyta dovolí. Tak si představuji svobodu. Rozhledy do širého dalekého světa a volnost běžet tam, kam až se mi bude chtít. Takový Forrest Gump…
Prošli jsme kolem tábořiště sběračů borůvek. Vypadá to jako obydlí bezdomovců, všude bordel a jako střecha nataženej igelit, ale zjevně to funguje a pravděpodobně na tu sezonu to stačí. S tříděním si starost nedělají. Sestupujeme z hřebene do sedla a tam zase na vrchol.
Této houpačky máme tak akorát dost, a tak s Vencou jdeme traverzem, který je trochu prudší, ale zase je to po vrstevnici. Rozhlížíme se po kraji, když z ničeho nic před námi z borůvčí vyskočí člověk. Chvíli na sebe jak blbečkové koukáme, než se osmělíme „Dobrý děň“, „Dobrý děň“ odpovídá. Je to sběrač borůvek. Těch je tu teď po kraji spousta, sbírají borůvka a brusinky. Nevím kolik to nese, ale evidetně je to zajímavé, sbírají tu celé rodiny. Obešli jsme s Vencou Klymovou, kde jsme měli podle plánu včera spát, ale nedošli jsme sem. Ráz terénu nás trochu včera překvapil. Dáváme si rychlou sváču, nepříjemně se začíná víc a víc mračit a spěcháme po cestě kupředu. Scházíme se u rozcestníku. Můžeme jít delší cestou po červené nebo kratší po žluté do Úsť Čorné. Po těžké diskuzi je rozhodnuto, žlutá!
Úsť Čorná
Na rozcestí je napsáno 1,5 h. Zní to optimisticky, ale jelikož už víme, že zdejší značení je minimálně o hodinu vždy podstřelené neděláme si iluze. Po pár stovkách metrů se prozatím loučíme s holinami a vstupujeme do hlubokých bučin. Nejmenuje se to tu Bukovina pro nic za nic.
Sestupujeme k Ústi ohromnou rychlostí, neboť sklon je to v pravdě šílený. Na 5 km jsme sešli 1000m převýšení. Pro naše bolavá kolena to není žádná hitparáda, ale trekové hole s tímto dobře pomáhají. Navíc začíná pršet, máme štěstí, když nás hluboký les schová do svého náručí mohutných korun a na nás téměř neprší. Je to romantické poslouchat tento koncert, až na to klesání, jak kapky deště mohutně buší do listů. Do toho mi stále v hlavě běží, jak v těchto krajinách mohl někdo chtít bojovat…Radši si to ani nepředstavovat.
Dochází nám voda, tak se u studánky osvěžujeme. Obecně tu zatím moc té vody není. Čekal jsem těch studánek po cestě víc, ale na druhou stranu se už blížíme do civilizace. Všichni si malujeme, jak tam bude fajn hospoda s nějakým dobrým místním jídlem. Jen Venca doufá v pizzu, jelikož to je “tradice“. Bohužel civilizace je stále v nedohlednu a co víc, teď před sebou máme úsek, kde by se komisaři z FISu nenudili. Je zde krátký asi 100m dlouhý úsek, ale je téměř kolmý. Jinými slovy hodně přes 50°. S krosnou na zádech je to docela sranda to sbíhat až dolů. Sem tam někdo z nás spustí nějaký kámen, který se řítí mezi námi. Naštěstí jsme tento úsek všichni úspěšně překonali a dáváme další rychlou sváču.
Dorazili jsme konečně na silnici první třídy, která je vydlážděná podle mě ještě za Rakouska velkými kameny. U krajnice se pasou koně a my míříme do Ústi. Nad námi se opět začíná mračet, tak přidáváme do kroku, ať jsme tam co nejdříve. Sem tam nás podél cesty překvapují místní ruce elektrikáře, co dokázal s dráty, je to přeci jen východ.
Za půl hodiny jsme konečně na místě. Je tu hospoda v jejíž okolí se motá hned několik brutálně nalitech chlapů, na to že jsou dvě hodiny odpoledne to není špatnej výkon, ale nás tato společnost moc neláká, jdeme do hospody vedle, která k Vencově radosti je pizzerie…Nedá se nic dělat. Navíc do 5 minut začíná šílenej liják, a je rozhodnuto. Ne nadarmo byla za první republiky Úsť místem s největšími srážkami.
Mílá slečna se nás ptá, co to bude. „5 x točeno, světlo. Jedlo mate?“ Slečna kontruje, že točeno není, ale pokud si doneseme sud ze skladu, tak bude. Takže na to s Vencou jdeme. Sud je na místě, pizza je taky už obejdnaná a už stačí saturovat další základní potřebu. Vyměšování. Těšíme se všichni z hor na normální záchod, ale jsme bohužel zklamáni, jelikož v hospodě je jen extra hluboká díra s turkem. Chjo. Ale co, máme zážitky, hlavně ať tam nikdo nespadne :)
Pěkně jsme se najedli a co víc během hodiny, co pořád lije, my lijeme taky. Ve čtvrt na čtyři už máme každý aspoň pět piv a je nám jasné, že dnes už nikam nepůjdeme. Je tu dobře, pivo je, jídlo je, jen někde ten nocleh zajistit. To se nám po chvilce také podařilo a budeme spát v místním srubu za 1200 hřiven na hlavu. Což je fajn! Člověk tu postel s teplou vodou dostatečně ocení, až po takovýchto outdorových avantýrách.
Pomalu se přesouváme z pizzerie se vysprchovat do srubu, ale potkáváme Ivana, kterému nabízím naši hruškovici, ať si s náma ťukne. Ve flašce jsou čtyři cm kořaly, ale na nás už na ťuknutí nezbylo, tak s náma povídá. Po chvilce se k nám přidává jedna místní paní, co pracuje v Čechách, že prý v takové prdeli u Pardubic, že to neznáme. A ejhle po mé všetečné otázce kde, se ukazuje, že je to má rodná hrouda. Svět je malý.
Loučíme se s nimi, dáváme bágly na barák, střiháme si o teplou sprchu kdo půjde první a před spaním jdeme na jednu „bodku“ a boršč. Zítra nás čeká dlouhá cesta. Snad bude hezky a něco uvidíme.
Další díl z naších cest po Ukrajině příští čtvrtek!
