Máme budíček na 6, Ala Kul se rozhodl nám ukázat svoji přívětivější tvář. Je krásný den, svítí sluníčko a sluneční paprsky se odrážejí v hladině, která získává ještě magičtější rozměr. Je tu krásně, zatím.
Když počasí přeje
Začínají opět padat kameny z protějšího svahu, ty zvuky mi úplně nepřirostly k srdci. V rekordním čase máme zabaleno a mažeme dolů. Nechci, aby nás tu zase něco chytlo.
Přes hranu hráze klesáme dolů směr Karakol base camp. Původně jsme měli v plánu se vydat klasickou cestou kolem jezera na Arashan, ale jelikož Ámosovi výška nedělá dobře, tak další cestu už riskovat nechceme.
Je to z počátku cesta opět skrze suťová pole, což po chvíli vystřídá už normální cesta, za což jsme všichni rádi.
Mám na sobě poslední suché věci, které jsem včera našel a na dnešek v nich spal, tak doufám, že nezačne pršet. Tj. jégrovo prádlo a 4x jetý trencle. Je mi to už všechno jedno. O botech ani nemluvím, ty jsou durch, ale nohy si rychle na mokro zvykly.
Pomalu začíná přes špičky hor vykukovat sluníčko, tak vytahuju kraťasy a dávám si je na krosnu a doufám, že snad uschnou. Jakmile tu svítí, tak pere jako blázen. Což je jedině dobře. Aspoň neprší.
Mimochodem tato oblast, kde se pohybujeme je známá pro výskyt Irbise neboli snežného levharta. Bohužel jsme neviděli žádného.
Se sluncem v zádech
Převlíkáme se do kratkých věcí nebo do těch, které má kdo suché a pokračujeme dále. Je to taky pěkná střecha dolů. Spali jsme ve výšce 3560 a Karakol Base camp je 2550. Máme toho všichni plný brejle, ale už to není nic drastického. Dostáváme se už na hranici lesa a pak jdeme hlubokým lesem, kde se vesele honí veverky. Že jich tu ale je!
Je poznat, že tato cesta je takovou mainstreamovou stezkou nahoru k jezeru. Potkáváme tu na místní poměry kvanta turistů, dokonce i nějaké Čechy. Koneckonců, my jsme všude!
Došli jsme do Karokol base campu a chceme si na chvilku odpočinout, ale bohužel už to zase vypadá, že bude pršet. Jen si povzdechneme a jdeme dál. Ptáme se, jak je to daleko na nějaké spojení do civilizace. Někdo nám říká, že to jsou asi dva kilometry. To v nás vypudí zbytky energie, tak letíme tyto dva kilometry jako o vítr. Jenže…Za dva kilometry není nic.
Pak nám někdo místní říká, že tu na jaře byly záplavy a utrhly část svahu a cesta je zavalena a nic sem nejezdí. Musíme dál. Musíme dál znamená, že máme před sebou cestu asi dálších 12 kilásků. To nás samozřejmě těší a s úsměvem na rtech a teplem v srdci kráčíme dál.
Počasí si s náma hraje a my s ním v tomto karbanu, zase prohráváme. Leje, po chvilce přestane, to co jsme měli suché, už suché není. Za tři minuty vyleze sluníčko a začne do nás pražit, tak se vaříme zevnitř. Takto se to vystřídá, alespoň 6x. Už mě to neba.
Život na dosah
Dle mapy Václav správně upozorňuje, že bysme se měli blížit k mostu, kde by měly stát mašrutky. Je to tak!!! Ty emoce, když vidíme auta jsou nepopsatelné.
Narvali jsme se v 6 lidech s krosnami a s řidičem do staré audiny 100. Je to zajímavá cesta, ale po zhruba 45 minutách jsme zpět civilizaci u našeho hostelu. Zdraví a živí.
Rychle vybalujeme mokré věci, usedáme do pohodlných křesel a dáváme si drink.
Po sprše a základní hygieně, která poněkud absentovala v horách, vyrážíme do města na nějakou místní dobrotu. V horách jsme ruštinu moc neprotrénovali, tak si musíme nabídku zdejší hospody vyfotit na mobil a budeme vybírat podle obrázku. Jinak jsme ztraceni.
Objednáváme zcela na slepo, ale je to sranda. Lidi tu jsou velmi milí, ale servis tu zůstal někde v hlubokých 80. letech. Paní nám přinese nejdříve jídlo jednomu, pak pití a pak dlouho nic a takto to jde dál.
Sedíme a kecáme, když v tom přijde jeden z místních, jestli nejsme z Čech. Jasně. Tak na nás spustí plynulou češtinou, že prý studuje v Praze na VŠE. Tak nám vypráví o zemi a o jídlech a je to velmi obohacující. Doporučí nám pár restaurací v hlavním městě kam rozhodně zajít, pak se loučíme a my odcházíme ještě na jeden čaj s mlékem do velkoměsta.
Je to tu, jako když chcípnul pes. Všude tma, sem tam někdo zatroubí, ale hospoda žádná. Po chvilce jsme na jednu narazili, tak si objednáváme 6 točených piv a pro mě ještě k dobru čaj!
Slečně ta piva trvají věčnost a hlavně je nosí po 2, když je do sebe na povel obrátíme, tak na nás vyděšeně kouká. "Ano, dalších šest." V té chvíli jde slečna do kolen a odchází se svěšenou hlavou. My jdeme do kolen taky, ale smíchy.
Další díl příští týden, opět ve čtvrtek!
