Jak je již tomu tradicí během léta, vydali jsme se na dovolenou s chlapama. Tentokráte do míst bývalého Československa – na Zakarpatskou Ukrajinu.
Výběr místa pro naši dovolenou byl, jako každý rok, vášnivou přehlídkou nejrůznějších názorů. Shodli jsme se nakonec právě na Ukrajině a na lákadlech Polonin.
Vyrazil jsem v pátek po práci s ohromnou krosnou na zádech, Evou za ruku a velkými očekáváními dalších dobrodružství v hlavě na hlavák. Přípravu jsem nepodcenil a s vychlazenými nápoji odjíždím vlakem směr Košice. Během cesty v Pardubicích nastupují Jirka, Pety a Venca. Na Mirka musíme čekat až do Ostravy, ale i tam se úspěšně shledáváme a pravá cestovní nálada je tu.
Je to ironií osudu, ale přes celý rok se s klukama vidím velmi zřídka, a tak dlouhá cesta vlakem je ideální příležitostí si říct, co je nového.
Užhorod
V sobotu ráno v Košicích přesedáme do autobusu a překračujeme hranice na Ukrajinu – jsme v Užhorodě. Bývalé správní středisko československé Zakarpatské Rusi.
Autobus nás vyhodil před velikým opraveným železničním nádražím, kde si odkládáme krosny a jdeme prozkoumat město.
Vypadá to tu, jako v jakékoli jiné části zemí bývalého sovětského svazu. Na starých panelácích se lesknou ohromná kola satelitů, ulice brázdí staré žigulíky či ojetiny dovezené ze západu. Za tři hodiny nám jede mašrutka do Koločavy, v rychlosti tedy procházíme městem, které je až překvapivě pěkné ve svém centru. Jsou tu krásně kostely, jak pravoslavně, tak katolické. Dokonce je tu zachovaná i synagoga, ale ta v dnešních dnech slouží jako koncertní síň.
Městem teče řeka Už podle, které se město jmenuje. Bohužel není to na celodenní výlet a tak po brzkém obědě a rychlém ochutnání místního piva jdeme pomalou procházkou zpět na nádraží.
Koločava
Jedeme starými známými mašrutkami, jen musím říct, že ukrajinští řidiči jsou mnohem vyrovnanější než v jiných zemích. Troubí jen sem tam a do zatáček předjíždí pouze zřídka. To je pro nás jako balzám a většina z nás usíná. Krajina za okny se zpočátku nemění, v okolí Užhorodu jsou na severu sice hory, ale na jih a východ velké nížiny, z těch se dostaneme až po hodině a půl cesty.
V jednom městě, kde mašrutka zastavila, jsme vylezli protáhnout si nohy a koupit nanuka. Po návratu k mašrutce jsme se nestačili divit, jelikož naše místa byla již obsazena. Byla to první zkouška našich schopností, ale brzy jsme vše vyřešili a mašrutka jede dál. I s námi na palubě. Juchůůů!
Konečně se už škrábeme někam do hor. Mašrutka nelibě mručí, výsledkem je temný dým za námi, ale to co je před námi je již mnohem zajímavější – zvedající se kopce! J Ve městě, kde nám zabrali místa a pak je zase uvolnili, nastoupil i jeden Palestinec, co tu již dlouhodobě žije a vypráví nám rozumy kam jít, kam nechodit, na co si dát pozor atd. Jsou to rady poněkud úsměvné, ale je zřejmé, že na horách je asi podruhé a hlavně vedle má kopretinu, před kterou se zjevně musí předvést. Naštěstí brzy vystupuje a my si užíváme nerušený výhled za okny. Je vedro jako prase a všudypřítomné horské bystřiny obsypané hrozny lidí v nás vzbuzují touhu se jít vykoupat…snad večer. Po 5 hodinách cesty jsme konečně v Koločavě. Místě spojeném se známým Nikolou Šohajem Loupežníkem. Dokonce je mu věnovaná expozice ve stanici. Vyskakujeme z Mašrutky, bereme krosny a tematicky se ubytováváme v bývalé četnické stanici. Jsou tu krásné čisté pokoje, teplá voda a milá obsluha hovořící česky!!!
Po sprše, jdeme okusit krmi místní četnické kuchyně a jsou to samé poctivé pochoutky. Dávám si obdobu halušek s brynzou a s pořádnou dávkou slaniny! To je něco, pivko k tomu na dobré spaní a hurá do postele. Zítra vyrážíme na hřebeny. Těšíme se!!!
Další díl z našeho putování po Ukrajině, již příští čtvrtek.
