V noci lilo jako z konve, ale nad ránem, jako mávnutím proutku, přestalo. Je opět krásné ráno. Termika tu funguje krásně. Dáváme si čaj, tyčinku a vyrážíme.
Průsmyk Panoramio
Rusové, kteří nám včera říkali o cestě na Ala Kul, jdou stejnou cestou, tak je budeme z dálky stínovat a nemusíme se bát, že nenajdeme správný směr. Nejedná se totiž o trasu obvyklou.
Pěšina vede traverzem příkrého kopce a ve výšce kolem 2950 do zhruba 3800, kde je sedlo na Ala Kul. Cesta je zatím celkem příjemná. Věci nám vesměs uschly, mně dokonce i boty, jelikož dle staré trampské poučky jsem je strčil do noh spacáku. A světe div se, ono to fungovalo!
Dokonce začalo i pálit sluníčko, tak se jako na povel převlíkáme do kraťasů. Příjemná cesta se po chvíli mění v strašnou střechu, kterou je třeba vyjít. Je to boj, ale není kam spěchat. Děláme pravidelné pauzy a jdeme jasně za naším dnešním cílem. Ala Kul.
Ala Kul je dle místních druhé nejvýše položené jezero po Titicaca a je ve výšce 3560. Dle fotek je to perla a měla by to být perlička našeho treku. Já se ještě těším na termály v Arashanu, které bysme měli vidět poslední den treku.
Bača za zády
Nejsme sami, kromě Rusů, kteří již dávno zmizeli někde za hřbetem, nás dohání stádo ovcí společně s bačou. Ten je navádí pomocí pískání a ovce mu dokonale rozumí a poslouchají ho. Dokonce i Venca. Ten se i přes mocný finiš stal součástí stáda a stává se vedoucím beranem a svoje ovečky si pečlivě hlídá a navádí kudy dál.
Naštěstí Václav z této role vypadne a zůstává nadále fotografem našeho zájezdu.
Dostáváme se konečně pod sedlo. Je to už jen 300 výškových metrů. Pozoruju už delší dobu, že se kolem nás sem tam něco prožene, lehce zaprší, jenže čím jsme blíž k průsmyku, tím je to častější a mraky temnější. V současných podmínkách to neznačí mnoho dobrého. Snad se to protrhá a vítr to rozfouká.
S bouřkou za zadkem
Lezeme nahoru k průsmyku skrze suťové pole. To je mňamka, to vám povím. Každý krok co uděláte, se musí udělat třikrát, protože většinou vždy o kus dolů sjedete i s podkladem. V této nadmořské výšce a s pětatřiceti kily na zádech libovka. Z vršku lítají kameny a sem tam mě nějaký mine v nepříjemně blízké vzdálenosti. Helmy samozřejmě nemáme. Co bysme s nima dělali…
Už od spoda prosím duchy hor, ať nás nechají bezpečně projít. Melu si své mantry v domnění, že to pomůže. Zatím to však nevypadá. Co hůř, Ámosovi je opět blbě a je z něj Down. Zase ztrácí koordinaci pohybů, ve zdejším terénu plném různých krátkých, jednoduchých, ale přesto lezeckých pasážích to je nepříjemná zpráva.
Jsem s Vencou a Ámosem zase na gumě v zádu, tak se to nějak společně snažíme uplácat nahoru. Vršky okolních kopců, které ohraničují sedlo, již jsou zahaleny temnými mraky. Začíná nám hřmít přímo nad hlavami, do toho padá déšť se sněhem a fouká velmi studený nárazový vítr. Do toho mám v ruce dvě ocelové hole, aby mohly blesky být lépe odvedeny. Všichni se cítíme velmi komfortně v těchto podmínkách.
Je to boj, je to hrana, ale jdeme. Ve chvíli, kdy jsme v průsmyku, se to trochu vybírá, tak děláme hloupě ještě fotky, oblíkáme nějaké teplé věci a mažeme dolů. Pod námi je vidět krásně zbarvená voda jezera Ala Kul a k tomu další cesta skrze suťové pole, které je kluzké jako led. Dolů letíme jako s větrem o závod.
Bouřka nejenom neustává, ale i nabírá na intenzitě. Věci, do kterých jsem se na vrcholu oblékl, jsou už úplně durch. Kluci to mají stejně. Všude kolem nás sněžo-prší.
Seběhli jsme ke břehům jezera a je potřeba okamžitě někam zaparkovat Ámose. Chudák, kromě toho, že bojoval s výškovou nemocí, tak velmi prochladl. Klepe se jako osika a vypadá, že každou chvíli to s ním sekne nebo zakopne a ztratí se někde v propasti.
Rozhoduju, že vybalíme, za tohoto psího počasí, stany, nacpeme ho do spacáku, ať si odpočine. Jinak to nedopadne dobře. Jediné místo, které je vhodné na bivak nám sebrali Rusové.
Naštěstí je tu možnost přeskočit na druhou stranu říčky, která odtéká z jezera a tam rozbít stany. Jenže s Ámosem to v tomto stavu nejde. Štestí v neštěstí, je tu nějaký chlápek s pramicí a ten nás prý převeze. Normální Cháron. Jen doufám, že to opravdu není on. Kde se tu vzal netuším, ale jsem za něj rád.
Rychle do spacáku!
Jsme na druhém břehu a spěcháme na místo, kde můžeme rozdělat stany. Fouká silný vítr a stále leje. Stavíme stan vzhůru nohama, aby nám do něj napršelo co nejméně, a následně rychle dáváme tropiko.
Objevil jsem poslední 3 suché věci v krosně. Okamžitě si je beru na sebe, lezu do spacáku a upadám vyčerpaný do spánku. Teď jsem v bezpečí. Teď se nic nestane. Podařilo se mi dosáhnout odkladu.
Za tři hodiny se probouzím, se stanem stále mlátí silný vítr, ale už neprší. Aspoň to. Po chvilce dokonce vysvítá sluníčko, aby se nám cynicky vysmálo a ukázalo, jak krásná voda v jezeře je. Vylejzáme ze stanu zkontrolovat kluky a Ámose. Jelikož Wigum není žádná sračka, tak vypadá sice lehce otřeseně, ale v pořádku. Jsme všichni rádi a na oslavu děláme čaj a zapíjíme ho mocnými hlty kořalky na zahřátí.
Slyšíme šílené rány, hledám ledovec, který praská, ale to není původce hluku. Nad cestou, kudy jsem před pár hodinami prošli kolem jezera, začaly padat kameny. Bohužel nejsou o velikosti oblázků z Berounky. Měli jsme štěstí. Velký štěstí. Nakonec to vypadá, že nám duchové bezpečný průchod přeci jen umožnili.
Tímto bych chtěl Ámosovi vyseknout poklonu, že bojoval jako lev a zvládnul to!
Z tohoto příběhu existuje poučení. Pokud Vám Rusové řeknou, že cesta je dobrá, tak to důkladně zvažte. Pokud Vám Rusové řeknou, že cesta je špatná, v žádném případě tam nejděte!
Další díl příští týden, opět ve čtvrtek!
