Dnes máme před sebou nenáročnou trasu. Musíme sejí přes Dragobrat dolů, což je zdejší Špindl a následně přes Jasinu chytit mašrutku do Trostiance.
Ráno vstáváme na pohodu kolem osmé, přestože již od brzkého rána kolem nás jezdí množství techniky kam jinam, než na borůvky! V noci trochu sprchlo a dole v nížině pod námi se drží krásný opar. Věci máme relativně rychle sbalené a jdeme po cestě do Dragobratu, kam jsme neměli sílu včera dojít. Ukázalo se, že je to opravdu kousek a za 15 min jsme tu. Není, ale sezóna a úkol najít pro ranní kávu nějakou putyku byl téměř nadlidsky, nicméně se to podařilo a my si dáváme zaslouženou odměnu.
Sedíme v kolibě, kde je vycpaný medvěd spousta dalších exponátu v rámci výzdoby. Nedá se svítit, káva je dopita, poslední slovo k tomuto domu vysloveno. Musíme dál. Zvedáme naše těžké krosny a jdeme po hliněné cestě, která v prostředí naoko luxusních chat (nevím, jaké je to v interiéru) působí komicky. Dokonce procházíme kolem mostu, který vypadá, že brzy spadne. Ale během naší návštěvy vydržel.
Sestupujeme dolů do údolí a sem tam potkáme auto, a tak stopujeme, ale marná sláva. Všechna auta jsou buď plná, nebo nás nikdo nechce vzít, jako v případě místní dopravy v podobě mašrutek, které nás zcela vyignorovali, přestože jsme byli na zastávce a mávajíce.
Po cestě dolů to sem tam bereme zkratkami, kde vidíme krásné divoké potoky s ledovou a křišťálovou vodou, co se valí z hůry dolů. Sem tam, kolem nás projede kamaz, ale v opačném, směru, který veze plnou korbu turistů na hřebeny.
Je znát na únavě našich těl, že zdejší terén je náročný. Každého z nás bolí nějaký kloub, který je důležitý pro pohyb. Ať už jsou to kolena či kyčle. Příští rok už jen chybí francouzské hole.
Po dvou hodinách chůze se nám podařilo dobýt hlavní silnice z Jasiny do Trostiance. Nejsme nováčci, tak místo zbrklého stopování jdeme na pivo do místní sámošky a po patřičném odpočinku se snažíme chytit mašrutku.
Podařilo se nám to asi po 20 minutách, kdy jediná místa byla v kufru vw transportéru, což je pro nás i zajímavější.
Po dojezdu do Trostiance nakupujeme nezbytné zásoby, které se nám začínají již tenčit, na náš další výšlap na Hoverlu, která je našim dalším cílem.
Zítra začínáme na červené stezce, díky tomu se snažíme najít nocleh co nejblíže startovací čáře. Bohužel se nám to nedaří. Co se nám však podařilo je – najít hospodu.
Přátelé, až narazíte na hospodu na Ukrajině, co si děla vlastní pivo radši utečte, protože označení tohoto piva jako samoser by ani zdaleka neoznačila pravou hodnotu tohoto výrobku.
To, že obsluha je spíše naštvaná z příchodu jakéhokoli nového hosta bare v těchto krajinách již jako samozřejmost, ale aby se ani doušek nedal polknout beru jako varovný výstřel do tmy.
Hospoda je umístěna hned vedle minerálních pramenů, které tu v Trostianci jsou, a na které se tvoří fronty.
Dali jsme si jídlo a kluci šli hledat nocleh, vrátili se za dvě hodiny. Tato doba pro nás byla očistcem, protože nejsilnější nátury z nás musely ono šílené pivo konzumovat a ty, které tak silné nebyly musely zůstat u koly, která za těchto podmínek bez alkoholu trpěly stejně.
Venca s Mirkem se vrátili s příjemnou zprávou o hotelu, kde se za rozumnou cenu dá vyspat, a co víc – je tam i bazén. V tomto vedru jsme to s povděkem kvitovali.
Hotel byl fajn. Je tu postel, teplá voda, o kterou se jako vždy hraje kámen, nůžky, papír, tak i dobrá večeře.
Je tu pouze jeden háček, a to když jsme skočili do bazénu přišel za námi chlapík a říká, že bazén není v ceně hotelu a musíme ho zaplatit. Vydři duši. Na druhou stranu o to bohatší jsme dostali večeři v podobě šťavnatého šašliku, který byl vynikající a k tomu točené pivo rozumné kvality.
Na výstup jsme připravení a zítra vyrážíme opět na hřebeny!
Další díl z našeho putování po Ukrajině již příští týden!
