Bylo krásné babí léto a já si nutně potřeboval najít nový byt. Po dlouhém vztahu se naše cesty rozešly z důvodů odlišných hudebních preferencí a já již nechtěl žádné spolubydlení.
Našel jsem si krásný, podkrovní byt ve Zborovské ulici, za docela rozumné peníze a domluvil prohlídku. Háček byl však v tom, že jsem měl zcela neslýchané požadavky, potkat se po 17 hodině. Slečna operátorka mě ujistila, že to samozřejmě problém není a já s klidem, dobře odvedené práce usnul na vavřínech dosud nerealizovaného výstupu této činnosti.
Bohužel další den následoval telefonát od slečny, že se jí podařilo jen pro mě zajistit termín prohlídky, a to na 10 hodinu dopolední. Ehm,… Přijmul jsem tento fakt, jako chybu v komunikaci. Slečně jsem celou situaci ještě jednou a trpělivě vysvětlil, jaký termín se mi hodí. Slečna vše ochotně odkývala. Situace pravděpodobně nebyla tak jednoznačně vysvětlena, jelikož mi byla domluvena schůzka na 13 30. To se přiznám, zcela bez mučení se mnou nervy lomcovaly. A já slečnu tentokrát již o poznání důrazněji vyzval k nápravě situace. Nicméně byl jsem evidentně tak důrazný, že se pak již neozvala pro změnu vůbec. Pravá sranda teprve začínala. Mě začal tlačit termín, kdy jsem přislíbil se vystěhovat z bytu. Rád bych, ale nebylo kam. Shodou náhod mě kamarád upozornil, že on jeden takový byt má. Dostal jsem tedy klíče a pod tíhou aktuální situace vyrazil zkoumat hozenou rukavici.
Hozená rukavice nebyla žádná loftová hitparáda, ale nebyl čas na hrdinství a já pokorně přijal. Začalo se tedy odvíjet klubko, mé nové životní etapy na Jižáku v 13 patrovém paneláku.
Stěhování, jako každé jiné, bylo náročné a přál bych je pouze snad největším nepřátelům či hodnotiteli mé slohové práce. Po usilovné práci a při zapojení celé mé rozvětvené rodiny, včetně prababičky co přišla agilně vynést pračku do 12. patra a několika dalších neznámých bratranců, kteří přijeli s vidinou, že se podívají do TÉ Prahy, jsem mohl prohlásit stěhování za dokončené.
Jen co dveře zaklaply po posledním bratranci, jsem si dopřál horkou sprchu. Ta mi nebyla přána. Snad zlá karma z minulých životů či konjunkce Saturnu s Uranem způsobily, že v okamžiku mé největší rozkoše, s hromadou mydlin na hlavě se rozezněl ten nejodpornější, pichlavý tón zvonku, jaký jsem kdy slyšel. Byl to můj zvonek. Ve dveřích stál nasupený soused, brunátný vztekem, bez krku s ohromnýma rukama a začal na mě řvát: „Vy si ze mě děláte prdel? Vytopil jste mě! Letos už po třetí!“
No nebylo na to moc co říct, zmohl jsem se na prosté kuňknutí. „Já tu ale bydlím teprve 10 minut...“
Soused: „Nekecejte!“ Jste tu provařenej! Už jsem kvůli vám dvakrát maloval!“
Nebylo moc o čem. Sklapnul jsem podpatky, utřel mydliny z čela a odebral se zpět do útrob své rozvětvené garsonky. Byl jsem rád, že jsem z toho pro tentokrát vyvázl bez rozbitých úst. Začal jsem tedy zkoumat, zda někde něco neteče. Opravdu se ukázalo, že teče. Byla prasklá stupačka. V tu ránu, přestože vypadám jako dement a technický antitalent a v mnoha případech tomu skutečně tak je, se dokážu občas blýsknout, jako teď. Proběhlo mi hlavou, co to asi bude znamenat. Šel jsem do vývrtky. Výměna stupaček ve 12 patře není zas taková legrace, jak se může zdát. Je potřeba vybourat strop, aby se ke stupačkám dalo dostat, ty vyměnit a vše dát opět do pucu, z toho všeho bude spousta bordelu, to já rááád! A to vše za jednoho důležitého předpokladu, že se dohodne SVJ.
Dohonit správné lidi z SVJ, nebyl žádný med, ale po prvotních obtížích jsem se pohnul kupředu. Dostalo se mi odpovědi, že situace bude probrána na další schůzi SVJ, která proběhne za týden. Týden? Bože, uvědomují si dotyční soudruzi, co v dnešní době znamená týden? V době bezdrátového internetu a mobilních telefonů se to probere za týden? No,…dobře.
Myl jsem se tedy, jak se dalo. Byly to vskutku podmínky spartánské, ale jak jsem správně ze slov předsedy SVJ vyrozuměl, mýt se doma v kýblu je snem každého dospěláka a zejména jejich návštěv, a tak jsem to zvládl.
Po týdnu mi pan předseda SVJ volá a já v očekávání dobrých zpráv byl připraven s palcem, na korkovém špuntu bohemky spustit oslavy. Vše se ukázalo jako předčasné. Probíhá teď rekonstrukce oken a můj problém v očích SVJ nemá povahy urgentní. Ale instalatér je připraven přijít za čtyři týdnu a vše dát do nejlepšího stavu. Tyto informace mi popravdě vyrazily dech, 4 týdny…?
Po prvních třech dnech jsem na kýbl rezignoval a chodil se sprchovat o hodinu dřív do práce. Pouhá cesta metrem musela být pro všechny mé spolucestující tvrdou zkouškou na jejich životní cestě. Přestože jsem jemný a citlivý chlapec, potím se vskutku jako prase. Podle toho jsem vypadal a při každém ranním nástupu do metra mě následoval roj much, který mi byl věrným společníkem.
Pochopil jsem po pár dnech, týdnu slibů předsedy, nehezkých pohledech a ostřejších výrazech, že takto to již dál nepůjde a udeřil jsem na předsedu. Slíbil, že příští týden se ozve s řešením. Bohužel to neřešilo můj problém se sprchou. Začal jsem tedy chodit nenápadně do fitka, takzvaně cvičit. Bylo to průhledné až na půdu, ale kupodivu mi nic neřekli.
Po neděli se opravdu ozval pan předseda. Omluvil se, že nedokážou nikoho sehnat dříve než za 6 týdnů. Tak to je vrchol všeho. Myslel jsem, že najdu nejtupější sekeru a zabiju se rovnou do hlavy. Bohužel jsem sekeru nenašel, a tak nezbývalo nic jiného než se pustit do řešení této záludnosti.
Nabídl jsem tedy instalatéra vlastního. Toho naštěstí po třech dnech vedení SVJ schválilo, až tak velikou důvěru mi strana dala a za další týden jsem již opět spokojeně bydlel.
Přátelé, pokud nevíte coby, přejte si k ježíšku prasklou stupačku. Nebudete litovat.
