Konečně jsme se vyspali, bez větru, který by nám bičoval stan, bez krav, které by o stan zakopávaly, ale hlavně se snídaní za rohem, kterou nám někdo připraví. Je fajn užívat si tyto civilizační výsady.
Od rána tu už pere sluníčko. Kyrgyzstán má hodně specifické klima. Kolem jezera Issyk Kul je krásně, na nebi ani mráček, silné horské slunce nám pere do zad, ale když koukáme směrem k horám, vidíme, že se tam honí už mraky. Je to tím, že toto velké jezero ovlivňuje počasí a voda, která se tu vypaří, utíká přes hory, kde se v podobě srážek vyprší. Za dobu, kdy jsme byli v horách jim, tady dole, pršelo jen jednou. Ano, těší mě to za ně...
Karakol a Mal Bazaar
Po vydatné snídaní, kterou si kompenzujeme nedostatek z hor, se vydáváme na obhlídku města. Průvodce nás upozorňuje na dobytčí trh, kterému se říká Mal Bazaar. Vyrážíme tedy tam, koná se totiž jen dopoledne v neděli.
Stoupneme si na krajnici, mávneme a už jedeme. Na první pohled je vidět, že nejsme místní, tak nás zdejší taxikáři rádi ihned naberou s vidinou zajímavého výdělku.
Stopnuli jsme si ojetý mercedes z 80. let. Majitel nás hned upozorňuje, „eto germanskaja mašina“. Spokojeně přikyvujeme a necháváme se odvážet širokými rozmlácenými ulicemi k bazaru. Taxík stál 80 somů. Zhruba 25 korun. Docela fajn.
Ocitáme se najednou ve středověku. Všude krávy, ovce, koně, kozy a spoustu dalších zvířat na prodej. Zvířata jsou k sobě buď svázaná nohama, aby neutekla. Nebo jsou na korbách aut. Sem tam je kovář, který okovává koně. Jsou tu davy! Mezi lidmi se proplétají prodejci s kravami na provaze. Je to docela o nohy, aby se mi po nich některé to rozkošné zvíře neprošlo, mám jen žabky... Ale naštěstí jsem nohy uhájil.
Městský ruch
Necháváme se dalším taxíkem odvézt do centra. Hledáme nějaké suvenýry a dali bychom si už i něco k obědu. Jdeme skrze centrální ulici, kde jsme objevili další turisty a našli dokonce i obchůdek s drobnostmi. Konečně jsem si koupil tu jejich čepici! Jsou tu super věci, od místních. Ručně dělané od vlny po med. Nakoupil jsem, co jsem pobral a jdeme se podívat ještě na zdejší pravoslavný kostel.
Je to kostel svaté trojce a zrovna tu probíhá bohoslužba. Neváhám ani minutu a je to dobrá volba. Zdálky mě vábí, krásný zpěv a tak jsem téměř ihned uvnitř. Nerozumím ani slovo, ale cítím se tu úžasně.
Kluci moc na sakrální stavby nejsou, tak mě za chvíli vytrhávají z rozjímání a jdeme se najíst. Do restaurace, kterou jsme si včera vyhlídli a včera si tu dali pár piv.
Servírka nás ihned poznala a kroutí hlavou, že točené není. Dnes už nasadila jinou taktiku. Objednáváme si jídlo stylem A3Y, což se vyslovuje AZU. Někteří z nás i sofistikovaněji, ale všichni si moc pochutnáváme. Obzvláště my dva s Petym, co jsme si objednali boršč, si ho nemůžeme vynachválit.
Je verdo, a to že velký! Nikam se nehrneme, pozorujeme ruch na ulici v provinčním městě Karakol a nikam se neženeme. Ve stínu je fajn. Dnes máme v plánu se přesunout mašrutkou do vyhlášeného letoviska – Cholpon Aty. Cesta by měla trvat kolem 3 hodin. Kolem třetí jsme usoudili, že by bylo dobré vyrazit.
Rychle jsme pobalili krosny a nechali se odvézt taxíkem za 15 korun k mašrutkám. Ty tu jezdí každou chvilku. Žádný jízdní řád tu není a přece tento systém funguje skvěle. Za 200 somů nasedáme do mašrutky a jedeme. Cesta utíká kupodivu rychle a je hezky vidět změna krajiny, od šťavnatých zelených kopců, po vyprahlou polopoušť. Máme řidiče, který si chce koupit nějaký bobule, ale nikde je nemají. A tam kde je mají, tak na ně křičí, že jsou drahý. Zkrátka ví, co chce.
Cholpon Ata a hostel snů
Po 3 hodinách jsme konečně v cíli. Vyhodili nás na místní promenádě, tak jdeme kus k našemu hostelu. Už cesta ukazuje, že to nebude žádný rozmar luxusu. Jdeme prašnou cestou a po chvíli narazíme na typický, malý, přízemní, ruský domek.
Hned za dveřma na nás paní domácí čeká a vítá nás. „Jór rům iz bizy“. Jó, aha, tak to jo. Ukázalo se, že někdo si prodloužil pobyt a naše cimra je tedy obsazená. Jsme tedy rozdělení do dvou místností. Jedna grupa po 2 a druhá po 4. Jenže finta je, že v tom větším pokoji jsou jen tři postele. Jak jinak, ta moje chybí.
Po chvilce se objevila paní domácí a postel mi donesla, ať si ji postavím. Krásné.
Místo mojí postele je mezí oknem, skříní a dveřmi, kde zbylo 15 cm na projití.
Máme hlad jako vlci a chceme vidět ještě jezero. Vyrážíme prachem cest a já si tu přijdu jako v Kábulu. Ve finále to není zas tak daleko.
Všude bordel, jen lidi se krásně smějou. Po nekonečné cestě k jezeru, které na mapě s měřítkem 1:100 000 vypadala blízko, je pekelně daleko. Se nakonec kluci stihli vykoupat a tak můžeme jít na véču. Na zdejší promenádě je pár hospod, tak jsme umě vybrali tu, kde mají točený. Odměnu je nám skvělý šašlik.
Začíná už být tma a tak jdeme zpět na ubikaci. Venca nám doporučil cestu druhou stranou, že to bude blíž. No, byla to delší asi na hodinu, ale zato horší cestou. Jsme spokojeni.
Večer máme před sebou a nás s Vencou ještě čeká duet "Láska prý je..." a další národní písně, jimiž jsme se rozhodli potěšit ucho zdejších diváků. Oblékám si na to svojí novou čepici a zde ukořistěné pončo.
