Blízký východ a jeho dobrodružství

V Praze se žení všichni čerti, prší, fouká silný vítr a nad tím vším ocelové nebe. Mám toho dost, jedu se odreagovat a poznat nové obzory v Izraeli a zejména v Jordánsku.

Z Prahy letíme do izraelského Eilatu, kde nás překvapují přísné kontroly. Pro nás Čechy je to zbytečné byrokratická zátěž, ale ve světle geopolitické situace v regionu tomu člověk rozumí.

Izrael pro nás na našem výletě není hlavní destinací a tak se hned druhý den přesouváme směr Aqaba, což je město těsně za hranicemi Izraele, také ležící jako významný přístav u Rudého moře. Po náročném překonání hraničního přechodu (pozor platí se daň za odchod z Izraele!), jsme se nechali odvézt za 12 dinárů k půjčovně aut. Tam na nás čeká zamluvený vůz a pak tramtadááá.

V půjčovně šlo vše jako na drátkách, ještě nám dali větší auto, protože to moje už někomu půjčili, ale čert to vem. Dali nám ho za stejno a co víc. Dostali jsme nejvíc nejlepší kávu s kardamomem a spoustou cukru.

S větrem ve vlasech našich děvčat uháníme na prozkoumání aqabského pobřeží. Pláže jsou tu umně pojmenované. Pláž číslo jedna, dva, atd. My se zastavili na chvilku na dvojce, kde se procházíme, ale na koupačku to není. Přestože je vzduch celkem teplý (22°C), tak fouká severák a pocitovka bude kolem 15°C, dojde tak pouze na smočení kotníků.

Co je celkem zarážející je, že všude na pláži je strašnej bordel. Pet flašky, igelity, sklo, no zkrátka žádná hitparáda. Za to je tu fotogenické molo a výhled na druhou stranu zálivu do Izraele a Egypta.  Jsme kousek od hranic se Saudskou Arábií, ale na hranice nejedeme a přesouváme se zpět do Aqaby na krátký průzkum historického jádra, které není nijak velké a tak sedáme, posilněni jordánskou kávou, do auta a jedeme do pouště do oblasti Wádí Rum.

Wádí Rum

Cesta je zajímavá, silnice je kvalitní a zařezává se hluboko mezi hory a my stoupáme do vnitrozemí severovýchodně od našeho startu. Do zad nás šimrá krásný západ slunce, ale zanedlouho se počasí mění a zvedají se okolo nás temná černá mračna a místo sněhových jazyků se tu tvoří jazyky písečné. Písečná bouře! Zážitek je to vskutku silný, poryvy větru se opírají do auta, to naštěstí stále jede. Mám problém vidět dál, než na 50 metrů před sebe, naštěstí jsme brzy u cíle.

Informovali jsme našeho hostitele beduína Salmana, že jsme na cestě a ten nám dal souřadnice kam se dostavit. Dojeli jsme, ale Salman tu není. Je tu, ehm, prd. Po chvíli se z tmy vynořují dvě světla a za nimi se skrývá džíp a beduín z jiného kempu, kterému vysvětlujeme situaci, a ten nám říká, ať jedeme za ním, že nás zavedou k našemu hostiteli.

Jordansko 1

Cesta je to vskutku dobrodružná, jedeme skrze písečné duny v autě, které jistě není určeno pro takovýto terén. Po dramatických momentech, kdy jsem si myslel, že zapadneme v duně za písečné bouře, se najednou ocitáme u Salmana. Ten nás vítá horkým voňavým čajem, jak jinak než se spoustou cukru. Večeře se podává v 7, tak máme čas na vybalení.

Vybalování je legrace, vítr lomcuje se stanem a máme pocit, že to s náma každou chvíli odletí. Co víc, je zima jako blázen, tak na to zkušeně odpovídáme navlečením čepicí a rukavic a někteří dokonce jägrovým prádlem. Mají tu neotřelý způsob zavírání dveří, stačí přivalit obrovský kámen za dveře a je to!

Uvidíme, jak bude zítra.