Jak přežít noc, nejenom v Kyrgyzstánu, bez trápení, co že to chodí venku kolem stanu? Je to jednoduché! Prášek na spaní mnohé vyřeší!
Bez prášku to nejde
Nemám rád, když slyším zvířata, jak chodí kolem stanu a očuchávají si nás. Viděl jsem bohužel dost filmů, kde jsou tato milá a v drtivé většině plachá a neagresivní zvířata, vykreslena jako krvelačné bestie s podlitýma očima krví svých obětí! Z těchto důvodů si na noc aplikuju špunty do uší, neb co neslyším, mě netrápí. Pro ještě umocněnější plezír si beru prášek na spaní. Včera to bylo to skvělé rozhodnutí. Budí mě až v 10 hodin Jirka, že už pršet přestalo a že jdeme dál. Spal jsem krásných 14 hodin.
Včera jsme se shodli, že dnešní den povedeme v odpočinkovém duchu. Trasu jsme změnili a nejdeme podle klasické a drtivou většinou místních outdoorových poutníků trasou využívanou, ale trasou používanou velmi zřídka. Za to nemusíme platit daň v podobě mnoha naklesaných a následný den i opětovně vystoupaných metrů.
V tváří tvář krávě
Všimli jsme si, že skupina Čechů, která za námi včera zavítala, je už v prachu cest. My se vydali v jejich stopách. To však pravděpodobně pouze obrazně. V mapě nám radí, překonat zdejší říčku, ale my jsme žádný brod nenašli, ani vyšlapanou pěšinku, která by k němu odkazovala. Jdeme tedy po cestě, která je dobře viditelná. Nejenom pro nás. Na cestě se zalíbilo i stádu krav. A že jich je. Samozřejmě všichni jsme z krav řádně vystrašeni. Ještě aby ne. Městská pakáž. Byl jsem vybrán jako dobrovolník, který cestu davem má proklestit.
Je to docela legrace. Jsem suveréně nejmenší z naší skupiny se svými nepřekonatelnými 172 cm a s většinou krav si koukám z očí do očí, což úplně příjemné není. Na druhou stranu jako kluk z vesnice, jsem alespoň trochu poučen. Svými trekovými holemi mlátím do země, sem tam do krav a ty se poslušně klidí z cesty. Za mnou se ozývá: „Vole Bouřko, ta kráva má nějaký divný vemena.“ Bohužel musím konstatovat, že to nejsou vemena, nýbrž koule jako kokosy a my máme čest s bejčkem. Bohužel není tu jen jeden, na druhou stranu jen bučí a jinak jsou v klidu. Naštěstí.
Cesta se klikatí a padá strmě dolů, dokonce jsme již dosáhli hranice lesa a nyní procházíme hustým jehličnatým lesem. Jsou to pěkné serpentiny a cesta se dost klouže a celkově je velmi prudká. Netrvá to však dlouho a dojdeme konečně do údolí, odkud musíme zase dál. Je tu krásně. Jsme na malém pahorku nad řekou, která mocně hučí a rychle se valí údolím dál. Líbí se mi tu.
Nikde ani živáčka, údolí je pevně sevřeno horskými velikány, v jejichž úpatí pomalu procházíme kolem řeky níž. Bohužel my jsme u těch pat… Nahoře je jasně vidět, jak se stahují mračna, hřmí a po chviličce bohyně mraků snáší dešťové děti. Rychle nasazujeme pláštěnky a jdeme dál.
S bačou na čaji
Za chvílí už leje jako z konve a okolo nás je bouřka. Jdeme se na chvilku schovat pod rozvětvený strom, který nás aspoň na chvilku ochrání od deště. Kousek odtud se kouří z bačovy chajdy. Po chvilce váhání a námitkách od kluků, vyrážím vyměnit konzervu tuňáka za teplý čaj. Domluveno!
Bača nás zve dovnitř. Je to tu dost těsné, ale s tenisovou přesností vyskládáme krosny a následně sebe, kolem malého stolku, kde se sedí v tureckém sedu. Po chvilce dostáváme horký čaj a kousek chleba a jsme rádi. Venku leje a hřmí jako o život. Říkáme si, až to přejde, půjdeme. Jenže sedíme půl hodiny, 45 minut a pořád nic. Nezbývá než se rozloučit s bačou, který nám za celou dobu řekl, že je z Karakolu jinak nic a jdeme do deště. Naše cesta vede kousek za bačovým přístřeškem. Je samozřejmě do kopce, jak jinak.
Jak leje, tak se nejde úplně fajn. Cesta je rozmočená, smeká se a místy se boříme. Naštěší nejstrmější stoupání je brzy za námi a před námi je úzké údolí podél řeky. Leje asi 5 hodin v kuse a pořád je obloha temná, tak že se nedá moc očekávat, že by se něco změnilo. Zase se schováme pod stromy, kde je klestí a já se snažím zapálit malý oheň, který by nás ohřál. No, bohužel. Sirky mi zmokly i přes pláštěnku a můžu si s nima leda povídat, což není úplně od věci. Ani zapalovač nepomohl, tak jsem zmrzlý až na kost a nezbývá, než čekat až to přejde.
Není nad ruskou radu
Po hodině cesty, z ničeho nic přestává pršet a my shodou okolností narážíme na stany nějaké ruské výpravy. Hledáme totiž cestu kudy se dát na hřebeny, ale nemůžeme ji najít. Rusové nám radí: „Eto něd charšo daróga“. Ukazují nám i cestu jinou, která je prý dobrá a vede v podstatě podobným směrem, co chceme jít. Děkujeme, podáváme slivovici a společně si zavdáme.
Déšť zanechal své stopy. Sirky v řiti a všechno durch. Zatím ještě svítí slunko, ale jen na půl hodiny. Rychle vše vybalujeme, rozděláváme oheň a dáváme sušit. Naštěstí zapalovač funguje.
Jakmile zapadne slunce, dělá se nepříjemná zima. Rukavice a kulichy jsou nutností. Vydatná teplá večeře z pytliku nám dodává trochu elánu. Sedíme u ohně, sušíme věci, mudrcujeme o cestě a doufáme, že zítra bude hezky!
Další díl příští týden, opět ve čtvrtek!
