Není to pouze Red light district, který dělá Amsterdam Amsterdamem. Pojdtě se mnou po stopách mého krátkého výletu do města grachtů, hausbótů a krásné architektury.
Po těžkých peripetiích, které jako pokaždé doprovází mé cestování, jsem musel zvolit jako dopravní prostředek autobus. Vyrážím v pátek 18. stylově v 18 hodin z Florence autobusem směr Amsterdam. Po pohodlné 13. hodinové cestě, jsem se nevyspalý a rozlámaný probudil na nádraží v Amsterdamu. Není ani 7 hodin ráno, naštěstí má otevřeno Starbucks v přilehlém nádraží, tak neváhám a jdu rozlepit své očí jeho strašidelnou kávou. Účel byl splněn dokonale, a tak mi nic nebrání nasednout na vlak a nechám se svézt jednu stanici do Amsterdam Centraal.
Je tak brzo, že po páteční bujaré noci všichni odpočívají s šerednou opicí a já mám město pro sebe. Město je opuštěné a je to jeden z výjimečných zážitků mít všechny ty zahnuté uličky, shrbené domy jen pro své soukromé potěšení. Ne, že v Praze je tomu po ránu o víkendu jinak, jen jsem většinou tak líný vstát, že to málo kdy vidím. Pravda, párkrát se mi to podařilo, když jsem opouštěl Blue light, ale to si to člověk, neužije.
Pokračuju dál městem, ke svému hostelu, kde jsou upřímně překvapeni, proč jsem tu tak brzo. Dávám si krosnu k nim do úschovny a jdu vstříc amsterdamskému chladnému ránu. Jsem připraven. V batohu mám pití, svačinu ještě z Prahy a průvodce. Jediné co by mi mohlo scházet, je deštník. Ve skrytu duše stále omílám, kouzelnou formuli, aby nezačalo pršet. Po chvíli se ukázalo, že kdybych možná držel hubu, bylo by to lepší, a to alespoň pro chodce okolo, kteří mě považovali (po právu) za blázna.
Začíná pršet, tedy lejt jako z konve a já se snažím vtěsnat do domu Anny Frankové, ale zjišťuju s hrůzou v očích, že před domem je šílená fronta podobně smýšlejících lidí, a tak se snažím před deštěm schovat v blízkém kostele, kde je pohřben Rembrandt. Asi jsme si s Rembrandtem nepadli do oka, a tak je kostel zavřený a já na dešti.
Zmoknul jsem tedy poprvé, naštěstí má nepromokavá bunda to zvládla s bravurou sobě vlastní, jen ty boty… Mám na sobě tenisky a jejich plátěná špička při dešti nepatří mezi nejodolnější materiály.
Vyšlapuju si vesele dál, přes mokro v botech, jelikož sluníčko krásně svítí a já s čistou myslí na začátku dovolené směřuju ke královskému paláci. Při pohledu k nebi, kde hledám anděly strážné, mě vyděsí další tmavý mrak, říkám si v duchu, že je to tam už jen kousek…Bohužel ani tato žádost nebyla vyslyšena. V královském paláci má být otevřeno, průvodce to říká, bude tam určitě teplo a já se ohřeju. Nepřekvapí Vás to, ale i královský palác je uzavřen a já mám opět smolíka.
Konečně jsem v centru, kde jsou i obchodní domy a já mohu s předstíraným ohromným zájmem o nejrůznější produkty procházet skrze regály. Poté, co jsem prošel celé H&M a v dámském oddělení okusil ostré pohledy od slečny prodavačky, jsem pochopil, že zde mi pšenka nepokvete, jdu dál. Áááá PRADA, tady určitě budou vědět, jak se chovat k zákazníkovi…
Už je mi trochu tepleji, ale zase mi začíná kručet v žaludku. Vidím pěkný bufet a jdu na horkou polévku. Koukám, kam by se dalo jít dál. Nad polévkou uvažuji o ideální trase.
Docházím k myšlence, že to bude nejlepší následně: Begijnhof, náměstí Spui, Magere Brug (most), Portugalská synagoga, Rembrandtův rodný dům a pak hospody. Vybíral jsem pečlivě ty nejstarší, a to Proeflokaal De Ooievaar a Proeflokaal De Drie Fleschjes.
Jdu z tepla, strašně venku fičí, ale jsem zahřátý polévkou, tak mi to ani nevadí. Po chvilce chůze mezi obchody nejrůznějšího ražení je náhle odbočka doprava, kam mám dle mapy jít. Z dálky vidím davy, tak je mi jasné, že jsem správně. Začíná zase pršet…
Begijnhof je malé město ve městě. Respektive náměstíčko ve městě, kde dříve žily bekyně a dnes zde žijí nezadané dámy. Je zde i nejstarší dům v Amsterdamu z 15.stl., kde dodnes žije pastor. Atmosféra je tu kouzelná. Působí to tu klidným dojmem přesto, že hned za zdmi vchodu jsou davy turistů. Domy jsou krásně opravené a ladí spolu, jen kdyby tu nebylo tolik lidí… Už neprší, tak vyrážím dál, hned co vyběhnu pár schodů a ocitám na náměstí Spui.
Na náměstí jezdí tramvaje a je tu relativně rušno, všude v okolí jsou kavárny a obchody s knihami. Je mi už zase zima, tak chvíli chodím po knížkách a jdu zase dál.
Motám se uličkami směrem k mostu Magere Brug, dělám rychle pár fotek, jelikož se zase blíží další Mordor a spěchám pod střechu do galerie. Déšť neustupuje, dávám si něco k jídlu a kafe na zahřátí v místní kavárně. Po chvilce déšť ustupuje sluníčku, a mým dalším cílem je Portugalská synagoga. Dnes je zavřeno. Jen pokrčím rameny…Dneska mi tu není přáno. Snažím se ještě obejít synagogu, jestli náhodou někde není jiný vchod, ale není. Kousek opodál je Rembrandtův dům, tak se koukám chvilku z venku. Hmm pěkný.
Jsou teprve dvě hodiny, ale můj dnešní plán je téměř u konce. Směřuju své kroky k místním putykám, které jsou otevřeny až od 3. Spouští strašný slejvák a já jsem už úplně durch. Zapadám do nějaké hospody. Potkávám zde nějaké Američany. Koukáme společně na fotbal. Hraje Arsenál a Manchester United. Kecáme o fotbalu, holkách, chlastu a volbách. Jsou to doktoři a je s nimi fajn řeč. Po pár pivech, jim říkám, že kousek za rohem je stará hospoda, jestli nechtějí jít se mnou. Neváhají a jdeme se seznámit s dalším restauračním zařízením Amsterdamu. Chvilku sedíme a pak se loučíme.
Pánové jdou již domů a já bych taky měl. Venku je počasí, že by psa nevyhnal. Nicméně není čas na hrdinství a musím jít. Cestou je ještě jedna hospoda, kam jsem se chtěl podívat. Je to kousek od hostelu, tak se stavím na jedno. Potkávám zde nějakého majitele rejdařství, který mi povídá o své rodině, že se u nich vše dědí z generace na generaci. Zůstávám s pusou otevřenou a se zájmem poslouchám. Chtěl jsem mu říct o naší rodině, ale pak jsem si představil, jak se u nás dědí králíci a tak jsem tuto myšlenku zavrhnul, jako nezajímavou.
Ty staré hospody mají zajímavou atmosféru, ale jsou strašně malé a lidmi narvané. Každopádně stojí za návštěvu. Jdu si koupit kebab k večeři, jdu domu, uschnout a spát.
Další díl přístí týden!
