Nesahej na mě, nebo to řeknu mamince …

Začíná nám nový školní rok. Nová ministryně, noví žáci, nové pomůcky … Prostě spousta nových věcí. Ale pořád si myslím, že školství potřebuje změnit, skoro řekl bych od základů. I dle statistik není naše školství na dobré úrovni.

Jak poslouchám názory ostatních kolem sebe, myslím těch dříve narozených, přijde mi, že se v mnohém shodujeme. Především v tom, že nynější žáci znají svá práva, ale neznají své povinnosti.

Myslím, že v mnohém o tom vypovídá třeba film Bastardi. Kdo viděl, jistě mi dá za pravdu.

Osobně si myslím, že vše začíná ve výchově doma. Pokud si vzpomenu na svá mladá léta, nemohu zapomenout na některé výchovné metody učitelů  na základní škole.

Když jsem vyrušoval při hodině a šel kolem náš fyzikář, vzal mě za „kosánky“ (kotlety) a vytáhl mě ze židle. Bolelo to, to je jasné. Ale já vyrušoval, já si zasloužil trest.

Pokud jsem vyrušoval o hodině zeměpisu, zavolal si mě učitel ke katedře. Tam jsem dostal pokyn otočit se a jít zpět do lavice. Mezitím napružil svůj oholený klacek od kůry, který používal také jako ukazovátko a říkal mu „Kadlik“ a dostal jsem jí na zadek takovou, že sem byl v lavici dřív než bych čekal.

Tělocvikář nám dal několikrát balonem do břicha. Ne prudkou ránu. Ale taky to nebylo příjemné.

Ale přátelé, ani v jednom případě jsem nepřišel domů a nestěžoval si mamince a tatínkovi, že mě učitel mlátí. Vždy jsem dostal právem. A to nemluvím o tom, co mi vyprávěla má babička. Oni měli povinné hodiny náboženství. A pokud nedávali pozor, museli natáhnout ruce a dostali klackem přes prsty.

Co by se asi stalo dnes? Učitel by ztratil zaměstnání, nemluvím třeba o pokutě a podobně.

Nejsem zastáncem fyzického násilí. Ale jsou případy, kdy to jinak nejde. A pokud se podívám na dnešní mládež, tak tam to v mnoha případech jinak nejde. Píši v mnoha, protože všichni nejsou stejní. Učitel totiž, z mého pohledu, nemá skoro žádné pravomoci, musí se bát a ještě za to bere malý plat.

Rád bych se zmínil ještě o jedné věci. Hrával jsem fotbal. Když jsem byl v žácích, seděl jsem v rohu. Když jsem tam byl nejstarší, mohl jsem už něco říct. Tak to bylo v dorostu a i později v dospělém mužstvu. Nejmladší nosili míče a pití, nedovolili jsme si někomu hned tykat a podobně. Podobně to fungovalo i při jízdě autobusem na zápas či do školy. Na začátku jsme seděli vpředu a postupně se propracovali až dozadu. Taková nepsaná pravidla, která se dodržovala.

Dnes to tak není. A to vidím jako špatně.

Zavedl bych zpátky vojnu, zavedl bych zpátky to, že rodiče mají právo vědět jak se jejich dítě učí (bez ohledu na věk, protože to rodiče platí), zavedl bych to, že rodiče nebudou mít právo mluvit do výchovných metod učitelů (můžou mít právo dítě přeřadit na jinou školu) a další.

Asi nemám ve všem pravdu a některé názory jsou možná pro některé zcestné. Ale přijde mi, že se naše společnost neubírá dobrým směrem. A rád bych upozornil, že nejsem učitel a nikdy jsem nebyl. Čerpám od jiných, kteří v tomto oboru pracují.

Vzpomenete si na svá mladá léta, zdali jste na tom byli podobně jako já?