Silný zážitek se musí zažít na místě, kniha či film nestačí

Jsem člověk, kterého kromě sportu baví také historie a kultura. A mimo jiné si rád pustím pěkný válečný film. Mezi mé dobré přátele patří lidé, kteří nesou a ukazují dále i legionářskou myšlenku.

Už na základní škole mě zajímala mimo jiné válečná tématika. A to mi zůstalo do dnešního dne.

Před cca 5 lety jsem se účastnil veřejné přednášky o židech a jejich životě za druhé světové války v okolí Prahy – východ. Poslouchal jsem napjatě. A zde jsem poprvé zaslechl jméno člověka a jeho knihy, kterou přednášející doporučovali, že je zde popsané do detailu, jak to vypadalo v koncentračním táboře Osvětim.

Jelikož již několik let přemýšlím o tom, že se do tohoto tábora chci jet podívat, rozhodl jsem se trochu si rozšířit obzory právě díky této knize. Rudolf Vrba – Utekl jsem z Osvětimi.

Nějakou dobu mi kniha ležela v šuplíku. Trochu jsem se jí bál. Nakonec si ji půjčila kolegyně a po přečtení si ji také koupila. Prý silný zážitek. Nezbývalo, nežli se do ní také začíst. Pan Vrba popisuje život v táboře do detailů a některé věci se nečetli lehce. Pokud tedy nejste bez citu.

V uplynulém víkendu jsme s přítelkyní byli na svatbě našich přátel kousek od Ostravy. A tak jsem si říkal, že to není tak daleko, abych uskutečnil dlouho plánovanou cestu a navštívil Osvětim osobně.

Vyrazili jsme hned po snídani. Po příjezdu jsem zjistil, že parkovné se platí hotově. Nezbývalo tedy vybrat nějaké peníze. Jaké bylo překvapení, že nejmenší možná částka k výběru z bankomatu je 1000 zlotých. Ale nedá se nic dělat. Poté jsme šli směr kasa a postavili se do dlouhé fronty, v níž jsme strávili více jak 45 min, nežli na nás přišla řada. Při představě, že máme 5 hodin cesty před sebou jsme museli vybírat vhodný čas začátku prohlídky. Naštěstí mám skvělou partnerku. Ona už tábor jednou navštívila a poslední místo s polským průvodcem jsem tedy zakoupil jen pro sebe. Je pravda, že slečna u kasy vykulila oči, když jsem řekl, že chci jen ten jeden lístek. Další prohlídka by byla až za další skoro 4 hodiny.  

Měli jsme ještě více jak hodinu čas. Tak jsme si dali oběd a já si zakoupil českého papírového průvodce. Se zarmoucením musím říci, že průvodce, který by podal vyklad v češtině či slovenštině se musí objednat předem a jen na určité časy. Copak tam zahynulo málo Čechoslováků? To mě napadlo. Bylo zde také několik tabulí, kde vidíte polštinu, angličtinu a arabštinu. Další překvapení. Ale to neovlivním. Přítelkyně si šla sednout do auta, že se prospí a bude si číst. A já vyrazil ke vstupu.

První tábor Auschwitz I je celkem ještě zvládnutelný. Pokud však nemáte knihu pana Vrby přečtenou. Na každém kroku na mě dýchal jeho příběh. Šustění nohou po cestě, viděl jsem stát vedoucího tábora u brány, představil jsem si vězně v celách, šibenice, kde se věšeli ti, kteří chtěli utéct. Poslední byla návštěva krematoria a plynové komory. I zde jsem měl vyprávění pana Vrby před sebou. Ale kousal jsem to statečně. Budovy jsou velké, bývalá kasárna polských vojáků, které fašisté zabrali. Takže to nepůsobí na první dojem tak depresivně.

Poté jsme však přejeli do Březinky. A tam už to na mě dolehlo úplně. Doktor, který palcem ukazuje doprava / doleva,  práce / plynová komora, barák, kde vězni spali …

Nemá cenu vše popisovat. Pochopil jsem, že to co vidím v televizi nebo co čtu je slabý odvar proti tomu, když jste přímo na místě, průvodkyně vám k tomu povídá konkrétní události a vy ještě vidíte fotografie. A já k tomu ještě měl příběh pana Vrby.

Chtěl bych říci, že by měla být skoro povinnost sem vzít školáky. Každý by měl vidět, jaká zvěrstva se zde páchaly, že na to nesmíme zapomenout. A hlavně, už se to nesmí nikdy vrátit.

V určitých chvílích si myslím, že ve světě se dějí opět hrůzné věci. A to o všech ani nevíme a nebo je skrze média máme hodně zkreslené.

Budu věřit v lepší zítřky, ale tento zážitek z paměti nikdy nevymažu.