Společný nepřítel sbližuje Evropu

Tak dlouho jsme hledali společné evropské hodnoty, až nám je vnutili zvenčí. Strach z Ruska může paradoxně přispět k překonání averzí a další vlně spolupráce mezi členskými státy EU. Ale bude to něco stát.

Ještě před několika lety reálně hrozilo, že Česko vystoupí z Evropské unie. Psychologickým zlomem se stal jistě brexit, v některých sociálních skupinách (nebo spíše bublinách) bylo ale už dlouhé roky cool a sexy tvrdit, že za všechno může Brusel. V lepším případě se připomínalo, že Česko je čistým příjemcem peněz z evropských fondů, což se dalo překládat ve smyslu, zůstaneme v EU, dokud se nám to finančně vyplatí – pak uvidíme.

Válka za humny

Na začátku roku 2018 byla dokonce ve hře vládní koalice ve složení ANO + SPD, přičemž Tomio Okamura, který aspiroval na funkci ministra vnitra, podmiňoval tuto variantu uspořádáním referenda o setrvání republiky v Evropské unii. Jak to bylo dál, už víme. Sociální demokracie se podle svého výkladu „obětovala“, aby tomu zabránila, a vstoupila do zničující vládní pasti. Po čtyřech letech jsme ovšem v úplně jiném světě. Nejdříve jsme dva roky bojovali s koronavirem, abychom zjistili, že skutečná válka probíhá jinde. Vlastně nedaleko od československých hranic, mimo jiné v hlavním městě bývalé rakouské Haliče.

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel

Ruský vojenský vpád na území celé Ukrajiny, prezentovaný jako zvláštní denacifikační operace, nám bolestně připomněl srpen 1968. Šokoval však celou Evropu. Ty tam jsou spory o těžbu uhlí na polsko-česko-německém pomezí. Veřejnost najednou vytěsnila problematiku potratů a nezávislosti soudů v Polsku, nezávislosti médií a stavu občanských práv LGBT osob v Maďarsku nebo kritiku daňových rájů v Lucembursku, Nizozemí či na Kypru. Společný nepřítel nás stmelil víc než jakákoliv osvětová brožura či plamenný projev v parlamentu. Předsedkyni Evropské komise téď v médiích vidíte asi častěji než německého kancléře nebo francouzského prezidenta.

Z historie je to ostatně známá věc. Severoatlantická aliance nevznikla v roce 1949 kvůli tomu, aby šířila lidská práva, ale v prvé řadě kvůli ochraně svých členů před novou supervelmocí – Sovětským svazem. Těžko si jinak vysvětlit, že mezi zakládající státy NATO patřilo (až do roku 1974) autoritativně diktátorské Portugalsko. Obdobně Varšavská smlouva měla být v roce 1955 vytvořena jako reakce na militarizaci Spolkové republiky Německo. Vzpomínky na světovou válku byly tehdy ještě v živé paměti. A pokud zajdeme hlouběji do historie, překvapivé rakousko-francouzské spojenectví ve druhé polovině 18. století stálo rovněž především na strachu z dravé pruské rozpínavosti.

Náraz do ekonomické reality

Vzpomínáte, jak se v devadesátých letech seriózně debatovalo, zda má Rusko vstoupit do Evropské unie? Dnes by tato otázka vzbudila údiv nebo nechápavé zvednutí obočí. Trendem je mluvit o zvyšování vojenských rozpočtů, posilování obranyschopnosti a vytváření jednotného evropského postoje vůči východní velmoci. Finsko už vážně přemýšlí o vstupu do NATO, Švédsko ho bude možná následovat. Probuzení ze snu o „výhodném obchodu“ s Ruskem je patrné zejména v Německu.

Evropská veřejnost zatím mává ukrajinskými vlajkami, mění si profilové fotografie na sociálních sítích, demonstruje na náměstích a ulevuje si nadávkami směrem do Moskvy. Tohle nic nestojí. Brzy ale přijde náraz do ekonomické reality. Nejde jen o masy uprchlíků, které se valí na západ, zatím v řádu stovek tisíců, což samozřejmě zatíží veřejné rozpočty. Klíčové slovo zní: energetika. Můžeme od Ruska odříznout leteckou dopravu, bankovní nástroje, sportovní utkání, koncerty i vodku. Ovšem na ruském plynu, ale také ropě jsme zatím závislí jako narkoman na heroinu.

Kam patří uhlí?

V polovině února se uprostřed Prahy konala demonstrace Greenpeace proti polsko-české smlouvě o dolu Turów. Během akce její organizátoři mimo jiné vyzývali účastníky k vyvolávání hesla: „Uhlí patří pod zem!“ Dávali tím najevo nesouhlas s jakoukoliv těžbou ve světě. Dnes patrně titíž lidé chodí mávat s ukrajinskou vlajkou do ulic a žádají protiruské sankce. Nové ekonomická éra, která právě podle všeho začíná, přináší pravděpodobně rehabilitaci uhlí a ještě ve větší míře atomové energie.

Kolik lidí asi právě v Česku přemýšlí, že si do domu nebo na chalupu rychle zavede kamna, aby si mohli příští zimu zatopit uhlím, kdyby ruský plyn přestal proudit? Zelený úděl (Green Deal) bezpochyby projde radikální změnou. Stejně jako evropská, resp. česká energetická soustava. Zatím nevíme jak rychle. Ale bude to drahé, velmi drahé. Pochybuji, že by naše veřejnost akceptovala řešení, že elektřinu budeme raději dovážet z okolních států, než abychom ji vyráběli ze „špinavých“ zdrojů. To raději upravíme definici slova „špinavý“, že?

Čas na odvahu i zvýšení daní

Vládní pětikoalice se každopádně chytila do vlastní populistické pasti, když před volbami opakovaně slibovala, že nezvýší daně. Jenže radikální změny v naší ekonomice (po odstřižení nebo omezení obchodu s Ruskem) budou něco stát. Stejně tak nákupy nových zbraní pro armádu. Vláda rovněž potřebuje sehnat peníze nejen na péči o uprchlíky a také na sociální dávky pro české občany. Ceny elektrické energie teď určitě nezačnou klesat.

Ve společnosti aktuálně panuje taková nálada, že by i voliči vládních stran mohli zvýšení daní akceptovat jako nutné zlo pro boj s „nově objeveným“ vnějším nepřítelem. Ovšem k tomu potřebujete politickou odvahu. Když ji v sobě našel ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, mohl by i český premiér.

A mimochodem, časopis Time už nemusí hledat osobnost roku 2022 na prosincovou titulní stranu. Stačí se podívat do statečně bojujícího Kyjeva.