Občané České republiky zažívají dosud nepoznané omezení svých základních práv a svobod. Většina má tak dost času zamyslet se nad tím, jestli k tomu muselo dojít.
Po ročním boji s koronavirem nám naše vláda dopřává vyzkoušet si na vlastní kůži, co znamená trest odnětí svobody, byť jde „jen“ o domácí vězení. Srovnání s „normálním“ vězením však pokulhává, neboť to má oproti aktuálnímu covidovému zavření lidí mnoho výhod. Takový skutečný vězeň se neobává, že ho „vyhodí na ulici“ kvůli neplacení nájemného, může za určitých pravidel přijímat návštěvy nebo si třeba na vězeňském dvoře zahrát s ostatními fotbal. Skutečný vězeň ani neřeší, že s ním musí být zavřeny i jeho děti či třeba manželka, což ostatně může být pro někoho trest úplně největší.
Skutečný vězeň většinou ví, za co a na jak dlouho sedí (většinou i s reálnou nadějí, že ho pustí dříve). Stávající covidové domácí vězení je ale zatím spíš na dobu neurčitou a proč „sedíme“, to by se už alibisticky nemělo svádět jen na koronavirus. Všichni už přece musí vědět, že sedíme i za neschopnost této vlády.
Výrazná omezení jsou nyní zřejmě nezbytná, ale je otázkou, proč a zda vůbec k tomu muselo dojít. Velká část veřejnosti si však takové otázky zřejmě neklade, anebo si na ně odpovídá tak, že opatření jsou co do rozsahu a doby jejich přijímání v pořádku, jinak si totiž nedovedu vysvětlit (s vědomím toho, že některým lidem bohužel nevadí i řada jiných věcí), že předvolební preference hlavní vládní strany jsou stále dost vysoké …
Vyšším „levelem“ aktuálního domácího vězení je pochopitelná izolace pozitivně testovaných a karanténa těch, kteří se s pozitivním (významně) setkali. Aby pak byl vězeňský domácí pobyt příjemnější, má část (!) pracujících lidí dostat kompenzaci za to, že se nebudou karanténě vyhýbat.
Zaměstnanci v karanténě tedy dostanou jako motivaci (motivaci nevyhýbat se karanténě) mimořádnou kompenzaci stanovenou pevnou částkou za každý den karantény. Parlamentem tedy aktuálně naštěstí neprošel návrh ministryně práce a sociálních věcí spočívající v tom, že by po dobu karantény byla zaměstnanci vyplácena náhrada ve výši 100 % vyměřovacího základu a tedy v podstatě zhruba 100 % mzdy, čímž ministryně překonala i komunistické „každému podle jeho potřeb“.
Bylo by samozřejmě logické a spravedlivé, aby byla kompenzace určena pro všechny, kdo pracují, a aby tedy byli všichni obdobně motivováni akceptovat karanténu. Pro osoby samostatně výdělečně činné byl sice ve spojení s karanténou schválen jakýsi kompenzační bonus, avšak jde o kompenzaci spojenou s účastí na nepovinném nemocenském pojištění. Jakoby snad ostatní podnikatele (a je jich drtivá většině, kteří si nemocenskou neplatí, což je ostatně věc k zamyšlení, neboť něco je špatně …) nebylo třeba pro dodržování karantény motivovat a v dané situaci podpořit. Vázání nároku na mimořádnou kompenzaci za karanténu (karanténu spojenou výhradně s epidemií covid-19) na nemocenské pojištění je tedy stejně nespravedlivé (nechci používat zprofanovaný pojem diskriminační), jako by kompenzace byla určena např. jen pro bílé heterosexuály. Proč dělat věci jednoduše, logicky a spravedlivě, když to jde i jinak.
