Blíží se konec našeho pobytu na Zanzibaru a s ním i poslední výlet na severo-východ ostrova, který pro nás mohl skončit tragédií...
Den osmý
Původně jsme plánovali dnešní den jako válecí, ale přijde nám škoda to zde, je tak proležet a proto měníme plavky za trekové oblečení a zamíříme na sever ostrova, o kterém se říká, že je to jedna z nejhezčích oblastí ostrova. Navštívíme rybářskou vesničky Ras Nungwi a její rybí trh, shlédneme autentickou výrobu lodí a pro srovnání s Prison Island, zajedeme i do želví farmy. A co jistě nesmíme opomenout, je koupání na prý nejkrásnější pláži ostrova v Nungwi. Big Foot zajistil auto a ve dvě hodiny odpoledne vyrážíme. Po cestě zastavujeme u obrovského Baobabu, o kterém Big Foot, který jede dnes s námi, říká, že je starý 300 let. Pravdou je, že je opravdu obrovský, ale s tím věkem si člověk nemůže být jistý. Pořizujeme fotografie a pokračujeme dál.
O tom, že hlavní silniční tahy jsou na Zanzibaru široké a přehledné, jsem se již zmiňoval, ale je tu ještě jedna věc a to pochopitelná absence rychlostního limitu. Toho zneužívají téměř všichni řidiči a díky tomu se ne zřídka kdy stávají smrtelné nehody s chodci. Proto se v každé osadě, kterou protíná silnice, dělají poměrně masivní betonové zpomalující prahy, které každé auto téměř zastaví a vesničané jsou tím pádem v relativním bezpečí. A právě k jednomu z těchto retardérů se blížíme i my, řidič ukázněně zpomaluje a chystá se na pomalé přejetí, když se v tom okamžiku u našeho boku zjevuje muž a intenzivně gestikuluje, abychom rychle odjeli. Řidič retardér doslova přeletěl a jen jsme se ocitli za ním, slyšíme ohlušující lomoz, který patří obrovské cisterně, která se po boku klouže naším směrem. Řidič nákladního vozu pravděpodobně usnul a na poslední chvíli zašlápl brzdy, dostal smyk a řítí se k nám. Naštěstí se kolos zastavuje pouhé tři metry od nás! Stačili tři vteřiny a byli jsme mrtví!
Otřesný zážitek zapíjíme slivovicí a pokračujeme dál do rybářské vesničky Ras Nungwi. Místní rybí trh je opravdový, žádné přikrášlování pro turisty, skupinka rybářů prodává spoustu menších rybek, vykřikuje a dohaduje si s kupujícími cenu.
Všude okolo je nepořádek a povalující se zbytky ryb. Vypadá to, že tu jsme trpěni z nutnosti, žádné úsměvy, natož focení a já tuto napnutou atmosféru vylepšuji tím, že díky své neopatrnosti šlápnu na ryby, položené v písku! Nejvyšší čas se vypařit! Hned vedle plácku s rybami, se pod širým nebem vyrábí lodě. Je jich tu asi deset rozpracovaných a u všech je vidět nějakého toho loďaře. Zastavujeme hned u prvního a nestačíme se divit, s jakým nářadím se dá taková loď postavit. Vše je rukodělné, žádné elektrické vrtačky, pily, zkrátka nic, co známe z našich dílen. Nejvíc nás dostala vrtačka, což je ve zdejším provedení jen kousek kovu s hrotem, na který se navlékne tětiva od luku a takáním se jím otáčí a vrtá.
Materiál na loď, mahagon a mango, se dováží z okolních ostrovů a po dobu čtyř měsíců se intenzivně pracuje na jejich výrobě. Přičemž o výdělek 2000 $, což je cena lodě, se musí rozdělit celkem čtyři lidé. Věru tvrdý chlebíček. Bezprostředně za manufakturou je želví farma a zároveň i záchranná stanice pro poraněná zvířata. Průvodce nám dává výklad a mezitím se zmiňuje i o tom, že turistika je pro tuto oblast, čím dál tím důležitější, protože v nejbližším okolí jsou již ryby téměř vylovené a místní nemají takové lodě, aby dopluli do vzdálenějších vod, proto upínají svou budoucnost právě k turistům. Na konci prohlídky nás čeká sugestivní pohled na několik desítek lebek delfínů, které jsou pozůstatkem hromadné sebevraždy asi 600 kusů, jenž se udála na nedaleké pláži, před patnácti lety. Tak pro dnešek dost nerváků, jedeme na pláž k Nungwi. Cesta k ní vede přes opravdu chudobné slamy a zdá se mi, že je zde větší bída, než ta, kterou jsem doposud viděl.
O to víc praští do očí ten obrovský kontrast chudoby a luxusních hotelů, které obklopují proslulou pláž. Pobřeží je zde jiné než na východní straně, není tu korálový rif, což způsobuje o poznání menší odliv, než který zažíváme na naší straně a voda je tím pádem i chladnější, což nám zrovna dnes, přijde k chuti. K dokonalosti nám schází jen pivo, ale i to Big Foot umí zařídit, jen ta cena 4$ je trochu za hranou. Povalujeme se na pláži a vyčkáváme na okouzlující západ slunce, abychom dnešní dost dramatický den, zakončili trochou té romantiky.
Den devátý a desátý
Do odjezdu nám zbývají již jen dva dny a ty jsme se rozhodli věnovat lenošení na pláži a střádání energie pro zpáteční cestu. Pro všechno to naše courání po ostrově, jsme zapomněli na dárky pro naše blízké. Ještě že tu máme za plotem shluk chatrčí se suvenýry, místo, pro které se vžil název Pařížská. A to proto, že na stáncích se pyšně honosí vývěsní štíty nápisy jako Prada, Gucci či Ikea.
Samozřejmostí je zde smlouvání, místní nadhodí cenu a tvým úkolem je, jí dostat tak na třetinu, což je opravdová hodnota zboží. Musím přiznat, že to byla mnohdy velká legrace. Například sošku Masaie mi chtěli obchodníci prodat za 15$, ale po krátké bitvě se cena ustálila na 4$ . Občas jsem váhal, zda mám tak tlačit na pilu, když vím, jak by jim ty utržené peníze pomohly, ale on by je ten obchod neuspokojil, potřebují ten adrenalin. Poslední den odjezdu nás čekaly i dojemné chvíle. Loučili jsme se s našimi oblíbenými číšníky Husejnem, Amosem a Yazem a ač to může znít banálně, potěšilo nás, že nám říkali We'll miss you. Stejně sympatické bylo i naše vyprovázení k recepci hotelu, kde kuchaři, číšníci, zahradníci i manažeři vytvořili špalír, zpívali a vytleskávali místní popěvek. Na letišti jsme si vytrpěli odbavení, rozdali několik dolarů za "vstřícnost" personálu a zamířili domů.
Zanzibar je krásný ostrov s nádhernými plážemi, ale pro cestovatele, v porovnání například se Srí Lankou, jde o poznání horší destinací. To hlavní lze objet za pár dní a pak nezbývá, než si užívat pohody. Ale to také není k zahození.
