Wurzeralm a jeho okolí - NP Kalkalpen.

Wurzeralm ( A ) je krásné místo uprostřed pohoří Stubwieswipfel, Warscheneck a Rote Wand, nedaleko od našich jižních hranic. Stačí tedy pár hodin jízdy a ocitnete se uprostřed nádherné přírody s mnoha turistickými trasami.

Už dlouho  jsem chtěl poznat Wurzeralm i za letního počasí, slyšel jsme o krásných trecích na okolní vrcholky a o neopakovatelných výhledech. Navíc je kopec téměř " za humny" a nemusíme se tedy vláčet nikam daleko. Takže jsem naplánoval trasy, místa kam bych se chtěl podívat a vyrazil jsem.

Na parkoviště pod kopec, jsme přijeli v pátek pozdě večer a protože jsme měli v plánu, vyrazit brzo ráno, šli jsme do postelí hned po příjezdu. Takže nedošlo ani na obvyklé večerní posezení u dobrého vína. Ráno jsme se probudili do deště a dokonce slyšeli v dálce hřmění bouřky. Naštěstí se mraky brzo rozehnaly a my vyrazili v 8 hodin vzhůru.

                                              Cesta k horní stanici lanovky nám trvala 90 minut a na rozehřátí to nebylo špatné. K mému velkému údivu, byly všechny hospody, které v zimě praskají ve švech pod náporem lyžařů, zavřené. Výjimkou byla jedna jediná bouda, kde jsme si tedy dali pivo  a vyrazili na hlavní trek. Od stanice lanovky je možno vyrazit na několik míst a tras. Tou první, kterou jsme nazvali "důchodcovsky naučnou", se dá jít okolo celého údolí po pohodlné štěrkové cestě. Další trasa je směrem na pravou ruku k vrcholu Stubwieswipfel  a eventuelně dále k chatě Dümlerhütte .

My jsme se vydali vlevo, na nejdelší okružní trasu k vrcholu Rote Wand Sattel ( 1872 m ). Až k malému jezírku je cesta stejná s "důchodcovskou", ale potom začne stoupat strmou stěnou až k vrcholku Červeného sedla. Jde o těžší horskou turistiku, ale nic nebezpečného. Během cesty jsme si mohli díky dobré viditelnosti prohlédnout okolní kopce a opravdu bylo co vidět. Po nezbytném vrcholovém fotu u kříže, jsme se vydali dolů a po lesní cestě došli k Dümlerhütte a po dalších 90 minutách na začátek naší cesty , k horní stanici lanovky.

Původně jsme měli v plánu sjet dolů vláčkem, ale hrdost nám nedala a rozhodli jsme se sejít po svých až k autům. Jak se poté ukázalo, možná jsme měli potlačit svoje ego a vzít za vděk lanovku. Cesta dolů už opravdu bolela ( nohy, palce ) a navíc nás na posledních 30 minut stihl sílící déšť.

I přes to všechno jsme se po osmi hodinách vrátili spokojeni k autům. Výlet to byl úžasný a bude na co vzpomínat. Než jsme stačili zabalit a přichystat se k odjezdu, venku se strhla průtrž mračen. Trochu jsme váhali, zda vyjet nebo nechat odjezd na ráno, ale bylo poměrně málo hodin, takže jsme vyjeli do dalšího cíle - Windischgarstenu. Zaparkovali jsme za městečkem nedaleko Panoramatické věže, povečeřeli a u vína doufali, že stále sílící déšť ustane a my budeme na druhý den moci provětrat i kola.

Bohužel se tak nestalo , silně pršelo celou noc i ráno. Mraky byly nízko a doslova visely na vrcholcích hor, takže šance, že se počasí zlepší byla mizivá . Nedalo se nic dělat a my se vydali domů. Hinterstoder, další místo v blízkém okolí,  jsme si nechali na další výjezd. Po cestě se počasí pomalu umoudřovalo a tu a tam vykouklo i sluníčko, takže jsme narychlo změnili plán a dohodli se, že si uděláme "kolo výlet" na Kleť a po jejím okolí. Jen jsme se přiblížili ke  Kleti na 5 km, z nebe se znovu spustily proudy vody a bylo po výletu . Opravdu nás provázela zatracená smůla . Další pokus už nebyl a my se rozjeli k domovům.

Zde je pokračování, tentokráte na Hinterstoderu: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/478334/podzimni-hinterstoder-np-kalkalpen.html