Via ferrata v Lužických horách

Doposud jsem si na vlastní kůži vyzkoušel mnoho bláznivých nápadů, ale lezení po ferratách mi na seznamu ještě chybělo. Svoji premiéru jsem si odbyl v nádherném prostředí Lužických hor.

Páteční cesta z jihu, na sever Čech a potom dále za městečko Zittau (Žitava) nám zabrala téměř čtyři hodiny, ale není kam spěchat, večer přespíme v klidu na parkovišti a do skal se pustíme až ráno. Jen doufáme, že se vylepší počasí, protože za deště, který teď buší do střechy karavanu, by se nám lezlo mizerně. A když píši v množném čísle, znamená to, že na můj ztřeštěný nápad tu nejsem sám. Místo obvyklého parťáka Jendy, který teď všechnu svoji energii a čas věnuje maturitě (alespoň v to doufám), mi společnost dělá Pavel.   Malé lázeňské městečko Jonsdorf, kde máme sraz s naším instruktorem Lukášem, teď na podvečer sice zeje prázdnotou, ale v plné sezóně tu musí být živo, neb nedaleké skalní město nabízí nepřeberně možností, kam vyrazit na příjemný rodinný výlet. A krom této skalní atrakce, je tu ještě jedna a to úzkorozchodná dráha „Bimmelbahn“, spojující Jonnsdorf a Zittau. Ale my jsme tu kvůli ferratám, takže rychle do postelí, zítra nás čeká lezecká premiéra. Probouzím se brzo nad ránem a počasí mi nedělá žádnou radost, stále lehce poprchává. Ospalým okem kontroluji na svém mobilu předpověď a vypadá to, že s úderem deváté hodiny, by se mělo ukázat slunce. To mě uklidňuje a tak se obracím na druhý bok, dospat ještě hodinku, než mě budík definitivně vyžene z postele. Karavanem zavoněla káva, je čas k snídani! Mezitím, co si s Pavlem připravujeme vše potřebné na celodenní pohyb ve skalách, na obloze se opravdu rozjasňuje a obloha se halí do modrého kabátu. Lukáš a další čtyři parťáci přijíždějí přesně na čas, ještě na parkovišti dostáváme základní instrukce o dnešním lezení, jsme vybaveni nezbytnou výstrojí a jdeme na to.

Začínáme na nedaleké ferratě  obtížnosti A/B Nonnenfelsen-Jeptiška, ale než se vůbec dotkneme skály, soukáme se do sedáků, prsáků, které k sobě svazujeme plochým kalounem a jistíme se ferratovou brzdou, chybět nesmí ani lezecká přilba. Farrata začíná zostra, kolmá stěna s krátkým žebříkem, trčí roxory ze skály a ve výšce mizící ocelové lano. Jak to říkal Lukáš? Zacvaknout nejprve jednu karabinu, pak druhou, nikdy nebýt odjištěn a postupovat od oka k oku. Adrenalin mi rozpumpoval tělo do nejvyšších obrátek a já, spolu s ostatními, pomalu šplhám vzhůru. Skvělé! Tyhle moje první metry si budu pamatovat nadosmrti. První úsek je za námi a na druhou část se musíme dostat přes visutou lávku, což se může zdát jako jednoduchý úkol, ale stačí se postavit na první příčku a jistota dostává trhliny.

Kontroluji karabiny a vstupuji na kývající se lávku, která si se mnou dělá, co chce, ani se nedívám před sebe, jen posouvám nohu před nohu. A co dál? Ferrata začíná „houstnout“ a před námi je úsek stupnice D, jenže před tím přichází zkouška odvahy. V místě, kdy mě obklopuje jen vzduch, máme zastavit, opřít se nohama o skálu a svoje tělo nechat viset jen na jištění.  „Na tom kalounu, co jsem si sám uvazoval? Ty si fakt zbláznil. Neboj, pomalu to zkus a uvidíš.“ Zní moje krátká konverzace s Lukášem. Srdce mi buší jak po pěti kávách, zapitých Red Bull, tep cítím snad i v ušních boltcích, pomalu se zakláním, ale ruce pevně svírají lano od karabin. „Pust se!“ Ty vole, to nedám… povoluji sevření prstů, mezi kterými mi pomalu prokluzuje lano. To je konec, proběhne mi hlavou, ale to už visím! JÓ! Ten pocit se nedá popsat, ale je jedinečný.

Za mnou se o totéž pokouší i Pavel a i on obstál v důvěře v sama sebe.  Jsme na vrcholu skály a ve vrcholové knize bude na věky napsáno moje jméno. Je poledne, ale k cestě na chatu Berggasthof, nás čeká poslední zkouška-Tibetský most. Tři lana napnutá nad soutěskou! Poslední test odvahy a první ferrata je za námi.  Všem nám svítí oči radostí a u srdce hřeje pocit ze zdolání něčeho, o čem jsem si ještě nedávno říkal, že dát nikdy nemohu.

K druhé ferratě  Alpiner Grat musíme popojet kousek dál, na česko-německé pomezí, za lázeňské městečko Oybin a druhý pokus už nebude taková procházka, jako ten první. Tato ferrata už nabízí sportovní lezení s obtížností C/D (stupnice A-F), což dokladuje hned první pohled vzhůru. Doslova kolmá stěna! A aby byla atmosféra obavy dokonalá, v okamžiku, kdy se šněrujeme, nám nad hlavou zaznívá hrůzostrašný křehot. Zakláníme hlavy v očekávání něčeho hrozného, ale zdá se, oba lezci nad námi pevně visí na skále a zvuk tedy vycházel od jinad. Za cvakávám karabiny na lano, ruce pevně svírají úchyty ve stěně a moje tělo je doslova „přisáté“ na skále. Tak tohle je síla! Opatrně se blížím k první malé plošince, kde předcházíme onu mladou dvojici a až tady zjišťuji, co bylo příčinou toho strašidelného zvuku. Pes! Malá chivava, schoulená v batohu u paničky, vystrašená k smrti!  Pro tohle mám jen jeden výraz-úchylnost. Netřeba se vyvádět z koncentrace, nade mnou je další kolmice a s ní druhý pokus o zavěšení. Vím, že to může znít divně, ale na té první skále mi to přišlo „bezpečnější“, tady jsem obklopen jen vzduchem a pohled dolů mi moc nepomáhá, naopak. Tři, dva, jedna a visím! Sice pár sekund, ale dal jsem to.  Teď bych sice mohl díky třasu v rukou akorát tak cukrovat buchty, ale nejde to, mám nad sebou druhou, ne méně náročnou polovinu ferraty, která končí na plošině, z které je skvostný pohled na celé pískovcové hory. Je to za námi! I druhou dnešní ferratu jsme zdolali a snad už mohu říci, že vím, o čem to je. A mám takový pocit, že se mi tahle zábava zadřela za nehty…