Perla Středozemního moře, místo s příjemným celoročním podnebím, takový je ostrov Mallorca. Španělské území je rájem pro cyklisty, trekaře i milovníky odpočinku, dobrého jídla a pití.
Dalším významným benefitem ostrova jeho vzdálenost od Prahy. Za pouhé dvě a půl hodiny letu se můžete z plna nadechnout svěžího vánku a nasát příjemnou přímořskou atmosféru. Než se vrhnu na samotné vyprávění o naší návštěvě ostrova, musím uvést souvislosti, které nás k tomu vedly. Tentokrát nešlo o dlouhodobě plánovaný výlet, ale o impulzivní nápad. Počasí, které u nás vládne je pekelné. Sychravé, deštivé a chladné dny, jako by nebraly konce. Rodinou koluje nachlazení a všichni jsme díky tomu mrzutí. Naše mysl se upíná k Velikonočním svátkům a pobytu na venkově. Pevně věříme, že sváteční dny zlomí to chladné prokletí. Jenže v tomhle případě není přání otcem myšlenky. Je pět dní do svátků. Ven by psa nevyhnal a nová předpověď počasí je krutá. Bude příšerně. Tenhle okamžik rozhoduje. Vytáčím na telefonu synovo číslo: Viděl jsi předpověď? To nedám. Neodletíme někam za teplem? Vědom si toho, že právě Jendovi možná bude chybět motivace. Odlétá totiž hned po svátcích na Mallorcu najíždět kilometry na kole. „Tak jo, ale kam?“ Překvapivá odpověď akceleruje myšlenky a ty nakonec míří směrem na Baleárské ostrovy. „Poletíme na Mallorcu a já tam potom zůstanu.“ Plán je hotov. Na druhý den přecházíme od teorie k praxi. Letenky Praha-Palma De Mallorca jsou, auto pro pět lidí a mimino také, stejně, jako hotel kousek od centra města. Super, jdeme platit. Bum! Letenky už nejsou! Další zkouška dopadá stejně. Stačilo patnáct minut a je po výletu. Naštěstí Jendu napadá spásná myšlenka rozdělit let na dvě společnosti. Tam se Smart a zpět z Ryanair. Bingo! Máme to. Teď rychle všechno naklikat a v pátek můžeme letět.
Samotný let trvá k našemu potěšení pouze dvě hodiny, potom jen krátká administrativa s půjčením auta a už míříme do hotelu. Ten je jen kousek od centra Palma de Mallorca, na jeho jižní straně těsně nad přístavem. Je pár minut do dva a dvacáté hodiny, ale to mě a Jendovi nebrání v tom, abychom si ještě nestihli dát sangrii na uvítanou a něco malého na hlad. Usrkáváme „tlamolep“ a plánujeme příští dny. Poprvé za dobu, co společně vyrážíme za poznáním budu v pasivní roli pouhého konzumenta zážitků. Jenda je na ostrově již potřetí, což ho staví do pozice průvodce a hlavy výletu. Pro mne to bude premiéra, no uvidíme, jak se elév osvědčí.
To se to vstává do slunného dne! Kde jsou mraky a chlad? V Čechách. My tu máme parádně, a navíc ta bohatá snídaně…Pro dnešek máme v plánu navštívit tři místa na severu ostrova. Tam nás bezpečně, jak alespoň doufáme, dopraví Pavel, který převzal funkci řidiče. Mallorca je jedna velká placka s výjimkou severozápadního pobřeží, které lemuje pás vysokých hor Serra de Tramuntana a právě do těch míst míříme, stejně, jako většina turistů, mířících na ostrov. Sóllerské údolí je známé svými klimatickými podmínkami, které vyhovují zejména pomerančovníkům, kterých je tu nepočítaně a všechny jsou obsypány sytě oranžovými plody.
Centrem údolí, jak ostatně napovídá název, je malé městečko Sóller. První místo, které navštívíme. Cestu do centra lemují staré platany, jejichž koruny se majestátně naklání na dlážděnou cestu, na jejímž konci je malebné centrum Placa de la Constitució plné hospůdek a obchůdků. Všichni vystavujeme tvář jarnímu slunci a od kostela Església Sant Bartomeu míříme do úzkých uliček, ve kterých nakukujeme do krámků a snažíme se odolat pokušení si pořídit další ze suvenýrů, na který by doma padal prach. Čemu ale nelze odolat (ani se o to nesnažíme, ba naopak) je vůně z pekařství. Uvnitř je to doslova ráj. Sladké, slané a ty sendviče. Jdeme do toho. „No to je laskomina“, ujišťujeme s plnou pusou jeden druhého. I na Áťu se dostalo. Spokojeně se uvelebila v kočáru a sdílí naši radost z pouličního pojídání.
Obě části Sólleru, tu vnitrozemní a přímořskou – Port de Sóller, navzájem spojuje pět kilometrů dlouhá trať historické tramvaje z roku 1913. Odjíždí od nádraží, kličkuje městem, přes Placa de la Constitució aby se následně vnořila mezi venkovské usedlosti a svoji jízdu zakončila v zátoce Port se Sóller.
Krásný výlet, to by se nám hodilo, zvlášť s kočárem. Ovšem Jenda tuhle pohodlnou variantu vůbec nepřipouští. K moři půjdeme po svých. „My s Pavlem přejedeme do Port de Sóller a půjdeme vám naproti. Vy se mezi tím vydejte po turistické červeně značené trase. Potkáme se po cestě.“ Jasný úkol, kterého se obě skupinky chopily. Pohodlná procházka pod modrým nebem je plná pohody až do místa, kdy se cesta mění v pěšinku lesem. Nic dramatického, prostě turistika, jen ten kočár nám to trochu komplikuje. Tedy trochu víc. Musíme ho vzít do „teplých“. Já vepředu, obě holky se střídají u Áti hlavy. Dusno je dosah! Naštěstí se po pár stovkách metrů z poza zatáčky vynořují chlapci a po zbytek cesty se mění v nosiče. Složitý úsek měří sotva kilometr, potom už jsou jen „samá pozitiva.“
Hned jak na nás vykoukne modré moře, spřádám plány, co by nejlépe vytočilo našeho kamaráda Marcela. Nasírací fotka bude málo. Zkusíme on-line video hovor. Nejprve záběr s domy za zády a poté otočka na moře. Funguje to! „Vy kreténi, mažu si vás z telefonu.“ Úkol splněn, jdeme na promenádu trochu vyhřát kosti a sníst něco z místní kuchyně. Naše dnešní cesta ostrovem pokračuje směrem na západ. Po klikaté horské silničce, plné výhledů na sytě modrou hladinu moře míříme do městečka Valldemossa, ukryté uprostřed pohoří Serra de Tramuntana. Středobodem zájmu návštěvníků je královský klášter obklopený zahradami, v jehož jedné části je busta skladatele Fryderyka Chopina, jako připomínka jeho pobytu v útrobách kláštera počátkem devatenáctého století.
Ještě slavnější postavou historie městečka, ale konec, konců i celého ostrova je místní rodačka Catalina Thomasová, později svatá Kateřina. Její životní příběh si ve Valldemossa připomínají každoroční fiestou, ale u nespočtem barevných keramických tabulek s výjevy z jejího života, umístěných na fasádách domů.
Tečkou za krásným dnem bude večeře v jedné z mnoha restaurací v centru Palma de Mallorca. Jídlo je úžasné a všichni se oblizujeme za ušima, a to včetně Pavla. Ten si po vleklých žaludečních problémech dopřává grilovaná žebra a dobrovolně tak podstupuje test odolnosti.
Neděle je dnem odpočinku, alespoň tak to pojímá dámská část rodiny. Zatím co my budeme pokračovat v poznávání ostrova, ony vezmou útokem písečnou pláž nedaleko hotelu. A kam míříme my? Na Formentor, nejsevernější výběžek ostrova s dominantou majáku na samém konci skalnaté kosy-Far de Formentor. Cesta do Port de Pollenca je pohodová, ale stačí vyjet za město a v tu ránu se ocitáme na „rallye Marollca.“ Úzká silnička se intenzivně klikatí mezi skalami a mezi tím nekončící počet cyklistů, mířící tamtéž. Z intenzity dopravy usuzujeme, že dostat se až na parkoviště k majáku nebude jednoduché, přes to pokoušíme štěstí, ale jsme předem odsouzeni k nezdaru. Přes to máme kliku. Z malého plácku kousek pod majákem právě odjíždí auto. Šup tam a máme vystaráno. Můžeme nazout pevné boty a vyjít přes kamenné pole na protější svah, odkud je krásný pohled na maják a skalní výběžek.
Pro příště to chce přijet brzy ráno, nebo naopak až se západem slunce. Jestli jsme při cestě sem žehrali na dopravní zácpu, tak to byl jen slabý odvar toho, co nastalo teď, při našem návratu do Port de Pollenca. Odpolední dopravní špička v Praze, je proti tomu děravý cedník. V sezóně je přístup vozidlům na posledních pět kilometrů zapovězen a k majáku jsou turisté sváženi kyvadlovou dopravou, což je ve světle dnešní zácpy pochopitelné. Škoda, že to pomazané hlavy nenapadlo nastavit i na velikonoční svátky. Je čas oběda a naše břicha se hlásí o slovo. Hospoda nebo Lidl? „Lidl je dobrej“ překvapuje mne Jenda a po pár kilometrech zahýbá na parkoviště. Do košíku házíme samé dobroty a ve stínu auta si děláme provizorní pic nic. Pro zbytek dne jsme si naplánovali výstup na kopec nedaleko horské vesnice Lluc, která je známá klášterem Santuari de Lluc a půvabnou horskou scenérií. Už při odchodu z parkoviště si všímám, že Pavel není ve své kůži. „Co je?“ Vyzvídám, abych se následně dozvěděl. Že včerejší volba pečených žeber, nebylo to nejlepší řešení. Cesta pod patu kopce vede příjemnou lesní pěšinou a po slabé hodince jsme na odbočce k vrcholu. Bohužel se ukazuje, že splnění cíle je vyváženo minimálně dalšími dvěma hodinami, což nám nezapadá do plánů. Slíbili jsme holkám, že budeme na hotelu před šestou odpolední. Navíc má Pavel stažené půlky, jako vězeň ve sprše a nechat ho samotného v autě se nám nechce. Opouštíme myšlenku jít vzhůru a okruhem se vracíme zpět k autu a potom už frčíme rovnou do hotelu. Na hory si při další návštěvě ostrova, kterou jsme si u večeře naplánovali napřesrok, vyčlením minimálně dva dny.
Na Velikonoční pondělí se program mění, jak jarní vítr nad mořem. Výlet, pláž, bazén…a finále bude přizpůsobeno nejmladšímu členovi-Átě. Vyrazíme do druhého největšího akvária v Evropě. Pro mne je to tak trochu za trest, ale prcek bude nadšen. A já konec konců také, protože si s sebou beru běžecké boty a ze zpáteční cesty si udělám malý běžecký tréning. Odpoledne nastal čas na prohlídku hlavního města ostrova. Do jeho staré části vstupujeme ze západu a pomalu procházíme uličkami, zákoutími a malými náměstíčky, ukrývající malebné kavárny a hospůdky. Těch jsou tu stovky, ale dnes je jich pár zavřeno a není se co divit, vždyť je sváteční pondělí.
Cestu městem končíme u katedrály La Seu s přilehlým palácem Almudaina. Dominanty zrcadlící své rozlehlé a zdobné fasády ve vodní ploše u pěšího korza.
Místo, kde se dá popíjet silné červené víno a jen tak hledět na tohle úcty hodné dílo. Na to my čas nemáme. Átě s krátí čas, po který je k nám vstřícná a nechá nás a konec konců i sebe v klidu najíst. Tím pádem je další úkol jasný-najít nějakou fajnovou hospodu. Jenda se postupně vystřílel ze všech tipů. Někde je plno, jinde zase zavřeno. Až v poslední ulici po cestě zpět máme štěstí. Dva mladí kluci nás srdečně zvou do své hospůdky a s velkým umem a ochotou sytí české hladové krky.
Je den odletu, uteklo to jako voda. Odlétáme odpoledne, proto si dobu před obědem můžeme ještě zpestřit posledním výletem. I když jen městský. Nás s Jendou zlákal hrad Bellveder a zbytek party rozpálený písek u moře. Bellvedere se vypíná nad městem a podle průvodců by měl být z jeho ochozů krásný výhled na město i přístav. Schody vedoucí na vrcholek kopce uprostřed letitých olivovníků v nás vyvolávají pocit, že hrad bude polo opuštěným romantický místem. Ale jen do chvíle, než se přehoupneme přes poslední hranu schodu. Dvou proudá silnice, velké parkoviště s autobusy a zpoplatněný vstup na hrad. Hm, tak to není úplně podle našich představ. Otáčíme se na kramfleku a západní stranou kopce scházíme k moři. A děláme dobře. Cesta nás vede uzoučkými uličkami, které lemuje stará zástavba původních domů. Všude klid a pohoda. Naprostý opak centra města.
A to je vše. Víc se za těch pár dní stihnout nedalo. Malá ochutnávka Mallorky nás navnadila a mám takové tušení, že tu nejsme naposledy.
