Vodáctví má v naší zemi hluboké kořeny a není snad nikdo, kdo by si nesjel alespoň část nějaké řeky. Kánoe, kajak, nebo raft, to všechno brázdí vodní hladiny, ale zkusil už někdo paddleboard? Já ano.
Je sobota, těsně po obědě a mě se do hlavy vkrádá bláznivá myšlenka. Co kdybychom si sjeli část Vltavy? Jen tak, pro potěšení, na jedno odpoledne? Zní to jako dobrý plán, který hned za tepla navrhuji Pavlovi a ještě než se rozhodne, už balím. „Tak dobře“, souhlasí a začíná akce kulový blesk. Za půl hodiny už sedíme v autě a míříme do Českého Krumlova. A že jsem na něco zapomněl? Ano, nezmínil jsem se, že si Vltavu sjedeme na paddleboardech. Dobrý úlet, ne?
Na vodu nasedneme pod parkovištěm P3, hned pod městským parkem, kde je i malá paddleboardová základna. Odsud dojedeme až ke Zlaté Koruně, celkem 14 kilometrů, které by nám měly zabrat něco okolo třech hodin. Záleží, kolik po cestě uděláme zastávek a vypijeme piv. Pssst, vím, že se to nesmí…
Nasedáme na prkna a pádla zanořujeme do řeky. Pochopitelně tu nejsme sami, vrcholí prázdniny a tak se hladina pěkně zahustila, ale není to tak hrozné, jak jsem očekával. „Tak co Pavle, dobrý“, vyzvídám a odpověď mě uzemňuje „jo, na to že jedu poprvé vodu, je to super“. „Ty jedeš poprvé vodu a necháš se ode mě zblbnout na paddleboard“? No nic, bude to křest, jak se patří a začínáme zostra, jezem Mrázkův mlýn. Pokusíme se ho projet pravou retardérkou. Jedu první, klekám si na plovák a pomalu pádluji na hranu jezu, abych si lépe prohlédl spodní válec. Při vysokém stavu vody hodně kope, ale dnes to vypadá dobře. Šup a už frčím betonovým korytem dolů. Válcem jsem projel bez ztráty kytičky a po pravdě řečeno, jsem si oddychl. Nechtělo se mi vyhovět davu turistů, pachtících po senzačním snímku koupajícího se blázna. A také je tu Pavel. Machroval jsem před ním, jaký že to jsem vodák a teď bych se udělal? Moje oči se obrací zpět k jezu, jede Pavel. Záklek má noblesní, ale válec ho semlel. „Nic se neděje, máš za sebou vodácká křest, teď už to bude jen lepší“, povzbuzuji svého parťáka.
Vjíždíme na nejkrásnější část řeky podél Rybářské ulice, obseté hospůdkami, jejichž hosté hledí na naše dvě placaté lodě s úsměvem na tváři. „Nemáte žízeň“? Blbá otázka, máme, ale pivo si musíme nejprve zasloužit. Vysoko nad námi je Plášťový most a zámek, jenže na lelkování není čas. Před námi je jez U Jelení lávky.
„Pavle, najeď si na střed a nech to jet. Jsou tam kartáče, takže pojedeš jako na eskalátoru“, udílím rady a jdu Pavlovi „najet stopu“. Pohoda, oba propust sjíždíme s vysokou elegancí a asijští turisté odchází s nepořízenou.
Za pivovarem opouštíme Český Krumlov a necháváme se unášet proudem Vltavy dál k cíli. Míjíme pláž i občerstvení U Milana, plán je si dát jedno točené asi v půli cesty, v Marině. Jenže co čert nechce, za Sedmi špicemi se z nenadání za našimi zády ozve dělová rána. Ne to není ohňostroj, blíží se bouřka a slejvák. A chtěl by někdo chytit bouřku na vodě? Janě, že ne. Na místo pěnivého moku si ještě více nakládáme a zvyšujeme tempo, abychom těm mrakům ujeli. Podařilo se! Až u Rájova skládáme zbraně a konečně si můžeme dát vytoužené pivo. A zasloužíme si ho! Naše tempo bylo fakt ostré a úsek jsme spluli za dvě hodiny. Jez Zlatá Koruna je co by kamenem dohodil, jsme u cíle. Odtud se necháme odvést zpět k autům. „A co ten jez“, ptám se Pavla, „dáme ho“? Odpovědí je mi rozpačitý úsměv a šibalská odpověď: Ale kdybys ho chtěl dát, tak tě natočím. Ten syčák ví, jak na mě! Zaklekávám a jedu pravým retardérem ke spodnímu válci. Bum! Paddleboard mě vymrštil, jako kosmonauta! Nevadí, alespoň jsem to zkusil. Vystupuji z řeky ven a až nyní vidím důvod mého neúspěchu. Na konci retardéru je málo zavodněná fošna, o kterou jsem zavadil flosnami (malá kormidla na zádi plováku). Tak to mění situaci! Nejsem kopyto. Tu fošnu musím nějak přeskočit. Jdu na to znovu. Silnější rozjezd, záklek a …zase se koupu. Nevadí, i tak to bylo fajnové odpoledne.
