Je mnoho koutů Toskánska, do kterých se člověk zamiluje, u mě to platí o oblasti v okolí městeček Moltancino a Multepuciano. Typická toskánská příroda a zcela unikátní produkce vín Brunello.
Den čtvrtý, pondělí 7.5.
Ráno je ještě uplakané, ale mraky se trhají, doufejme, že bude lépe než včera. Nicméně měníme plány, nepojedeme na západní pobřeží k moři, ale budeme pokračovat na jih, do míst, která máme z celého Toskánska nejraději. Do oblasti jižně od Sieny. Naším prvním cílem je město Moltancino , vyhlášené svým excelentním vínem Brunello di Montalcino.
První kilometry cesty se protahujeme vinicemi v kopcích nad Chianti a užíváme si krásné okolní krajiny, sluníčko se začíná víc a víc prosazovat na úkor mraků a vypadá to na krásný den. V Montalcinu mám vytipované stání blízko centra, ale při příjezdu vidíme cedule se zákazem vjezdu obytných aut, ale zároveň i směrovky na STLP nad městem .Takže pohodlně zaparkujeme a vydáváme se dolů do města. Hlavním cílem turistů je dominanta města, pevnost ze 14. století, která je typickou ukázkou toskánských pevností.
Ochozy pevnosti jsou skvělým místem pro výhledy na okolní kopečky a když se člověk nabaží té nádhery, sejde do místní vinotéky obdivovat zase jiné krásy - víno. Po právu si místní producenti svoje víno cení opravdu vysoko, ale že bych musel dát za lahev Sassicaia, ročník 2003, reserva 1.800 EUR, tak to asi ne. Ale kdyby mi dali ochutnat ....... Musím se tedy spokojit s prohlídkou městečka, krátkou ochutnávkou (naštěstí je v IT povolen malý limit alkoholu) a nákupem pár lahví za rozumnou cenu. Čeká nás toho dnes ještě hodně, proto před sebou všechny tlačím kupředu, vynecháváme oběd a míříme do městečka Piensa, skutečný klenot renesanční Itálie. Po cestě několikrát stavíme na focení, protože krajina je v těchto místech prostě nádherná. Vše umocňuje sytá zeleň a charakter krajiny připomíná zelené moře. Krásné oblé kopce, lemované cypřiši, kamenné statky, prostě nádhera. Takhle si představuji Toskánsko.
V Piense je dobře značené parkoviště pro karavany, bezprostředně pod centrem města. Při cestě k němu, míjíme malou hospůdku a vítězí v nás hlad nad touhou po poznání. Máme štěstí, přestože je pár minut před třetí odpoledne, tedy před zavíračkou, usměvavá servírka nás usazuje a my se pouštíme do výběru jídla. Dva druhy polévek, zapečený sýr s ořechy, domácí špagety a olejem a pepřem, gnocci s ricottou a smetanou, kuřcí maso na grilu. Vše vynikající, konečně spokojenost a totální přejedení se. Po jídle jsme se odkulili na prohlídku starého města a byli nadšeni atmosférou malých uliček, krásných výhledů po okolí a honosností kostelů. Zatím nejsilnější zážitek ze všeho, co jsme doposud viděli. Dokonce došlo i na nákupy, tím pádem je i ženská část výpravy spokojená.
Míříme dál, na řadě je Multepuciano, které je jedním z nejvýše položených měst, vysoko nad Umbrií .
Město, které nás při poslední návštěvě okouzlilo. Tentokrát jedeme na jisto, místo na parkování máme odzkoušené. Minule nás tu zastihly trhy, dnes pouť, parkujeme tedy mezi maringotky kočovníků. Vlastně mezi své. Pátá hodina se naplnila a my spěcháme vzhůru, abychom nezopakovali chybu z Chianti a stihli ochutnat alespoň pár vzorků vína Nobile di Montepulciano .
Od vstupní brány do starého města stoupáme vzhůru a střídáme jednu vinotéku za druhou, ochutnáváme víno, sýry a klobásy. Míjíme i jednu z nejstarších kaváren v Itálii Caffé Poliziano na Via di Voltaia nel Corso , chceme si dát kafíčko na balkónu, z něhož je mimořádný výhled na okolí, ale k naší smůle je obsazeno.
Míříme na náměstí a zde končíme v malé hospůdce, kde si dáváme závěrečnou lahvičku před "sestupem" k autům. Stmívá se, ale noc je ještě mladá a my tak trochu rozdovádění. Nemusíme se tedy dlouho přemlouvat k další "poslední" lahvince vína na dobrou noc. Dnes to byl opravdu fofr, jak v poznání nových míst, tak i v poznání nových vín. Zítra opouštíme vinný kraj a jedeme na jih, k jezeru Lago Di Bolzena.
Den pátý, úterý 8.5.
Ráno nás budí rachot balících se komediantů a díky tomu odjíždíme dříve, než bylo v plánu. K jezeru Lago Di Bolzena jedeme po rychlostní silnici, vyhýbáme se dálnici, abychom si mohli ještě udělat pár fotek a poohlížet se po krásné krajině. Po cestě míjíme horský masiv Monte Amiatu, jenž je součástí Toskánských Antiapenin a je jeho nejvyšším vrcholem. Bohužel nám na jeho prozkoumání nezbývá čas.
K jezeru sjíždíme před polednem a na nic nečekáme, přesedáme do Honzova auta a vyrážíme na Civita di Bagnoregio . Jde o starobylou vesničku na skalnatém výběžku uprostřed krajiny, tvarované sopečnou činností a erozemi, do které vede jen jedna cesta a to po 300 metrů dlouhé lávce pro pěší. Když poprvé uvidím město na skále, spojené s okolím dlouhým mostem a okolo něj obrovské propadliště, uvědomuji si, že jsem ještě nic tak zvláštního a magického neviděl.
Procházíme městečkem, které má svého génia loci, jako by se tu zastavil čas. Usedáme do hospůdky pod vistárie, které tu musí růst desítky let, pojíme výborné domácí špagety, dáme si lokální víno Est! Est! Est! a jsme náramně spokojeni.
Po návratu k jezeru se vracíme k obvyklé zábavě grilování a vínu.
Podvečerní prohlídka města je rychlá, jsme unaveni a všichni se těšíme do postelí.
Díl 1: http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=571879
