Kopec Luzný 1.373 m, je jedním z nejkrásnějších vrcholů Šumavy, ležící v Bavorském lese, těsně u hranic s Německem, ale zdolat ho z naší strany, není nic jednoduchého.
Podzim je tady, smutné období plné uplakaných a sychravých dní, ale blížící se víkend se má těmto představám vzepřít alespoň na horách, kde budou díky inverzi nádherné slunné dny. Víkend přímo šitý na to, abych se po dlouhých létech chystání, konečně vypravil na Luzný, kopec, z kterého je díky jeho neporostlému vrcholu, kruhový výhled na všechny světové strany. A kdy si užít výhledů, než při inverzi… Cíl je jasný, zbývá naplánovat trasa a to bude o kapánek složitější. Pohledem do mapy se nabízí cesta z Modravy na Březník, odkud je Luzný je co by kamenem dohodil, ale v cestě stojí tetřev hlušec. Ne sice doslova, ale pro zachování klidu pro jeho život a rozmnožování rozhodla Správa Národního parku Šumava o uzavření přímé cesty. Hodně diskutované a kontroverzní rozhodnutí, které vyvolalo a bude vyvolávat vlnu emocí. Co tedy zbývá? Jít z české strany a u Březníku se pustit úbočím Špičníku k Modrému sloupu a odtud na Luzný, což je trasa otevřená v období mezi 15. 7. – 15. 11., nebo tuhle dlouhou a komplikovanou trasu zavrhnout a k vrcholu se vydat z německé strany. Po zvážení všech pro a proti volím druhou z variant a na sobotní výšlap vyrazíme z obce Finsterau Jak bývám mým zvykem, dopředu si prostřednictvím Google map vytipovávám parkování pro náš karavan, abych se zbytečně nevystavoval nějakým nepříjemným improvizacím, a není tomu jinak i tentokrát. Špendlík zapichuji do velkého parkoviště u muzea Freilichtmuseum, odečítám souřadnice a můžeme vyrazit směr Strážné. K muzeu přijíždíme již za hluboké tmy a navigace mě zavádí do míst, která rozhodně nejsou parkovištěm, stojíme na úzké asfaltce, uprostřed pastvin a tmu prořezávají jen moje světlomety. Naštěstí se mohu na malé odbočce otočit a karavan zaparkovat pod muzeem na místě určeném pro autobusy. Uvidíme ráno za světla, kde udělali soudruzi z NDR chybu.
Předpověď se plní do puntíku, šumavské stráně se probouzejí do krásného dne a naše cesta k vrcholu Luzný, bude zalitá sluncem, ale ještě než se vydáme k lesu, jdu na obhlídku okolí zjistit, kde že je to ztracené parkoviště. A vida jen pár desítek metrů od nás, jenže v té včerejší tmě, mi to místo přišlo spíš jako louka, než parkoviště. Teď už nám nestojí nic v cestě, nejprve se se stezka klikatí podél říčky Schwarzbach, aby se po dvou kilometrech stočila vlevo a začala stoupat vzhůru lesem. Po cestě narážíme na padlé kmeny suchých stromů, které podlehly kůrovcové kalamitě a pod nimi již silný podrost, který brzy zacelí vzniklé holiny. Po hodině a půl se nám konečně mezi stromy objevuje vrchol Luzný, posetý obrovskými žulovými bloky s dominantou dřevěného kříže. K původu kamenného vrcholu se váže lidová pověst o tom, že za vším stojí poslové pekla, sídlící v nedaleké soutěsce Teufelsloch, ale pravda je trochu syrovější a skrývá se v mrazové destrukci z doby ledové.
Míjíme historický rozcestník Markfleckl, který označoval do roku 1803 trojmezí Čech, Bavorska a Pasovska a k vrcholku je to jen pár minut chůze přes kameny.
Je pravé poledne a jsme u cíle s odměnou, v kterou jsme doufali, okolní krajina je skryta pod bílou peřinou, z které tu a tam vykukují zelené kopce, a na jihu se ve slunečních paprscích leskne ledová pokrývka Dachstein. Fascinující pohled! Vybíráme si s Lenkou nejplacatější kámen a při konzumování svačiny si užíváme výhledů.
Možná pod vlivem právě prožitých kouzelných chvilek se při volbě zpáteční cesty dopouštím malé minely, místo, abychom se vydali zpět směrem pod chatu Lusenschutzhaus, sestupujeme po Himmelsleiter dolů pod kamenný vrchol v domnění, že narazíme na odbočku zde, což se nestalo a my museli opět vystoupat ke kříži a tím pádem si zapsat „dvojí dobytí vrcholu“ během krátké doby. Druhý pokus o cestu ke karavanům je úspěšnější a my se pohodlnou stezkou vracíme po pěti hodinách zpět k parkovišti. Tím končí náš jednodenní výlet za krásami Šumavy a vracíme se do inverzí zahaleného údolí.
