Když se manželka svěří svým kamarádkám, že na víkend vyráží s rodinou do Paříže, může to u některých vyvolat i závist, ale jen co dodá, že se nejedná o velkoměsto na Seině, ale o kemp nedaleko Suchdola nad Lužnicí, vše je jinak...
Oblast okolo Suchdola nad Lužnicí, patří k našim nejoblíbenějším a tak není divu, že i letos přichází na řadu kraj pískoven, rybníků a dobrého jídla. Do kempu Paris přijíždíme jako první a tak volba místa, kde pro nadcházející dva dny složíme hlavu, je na nás. Zůstat hned na ráně vedle chatek se nám nechce a tak se karavanem pouštíme do malé kličkované mezi vzrostlé borovice, abychom našli místo pro sebe a pro Krajícovi, kteří co nevidět dorazí za námi. Jen co jsem usadil karavan do mechu, jsou tu i oni a Míra obratně couvá svojí Lajkou k našemu místečku. Vzhledem k tomu, že jsme se neviděli opravdu hodně dlouho, o večerní témata není nouze, a kdyby nás nerozehnal déšť, možná jsme se proklábosili až k ránu.
Na sobotu je připravena obvyklá trasa i s evergreenem-rybí hospodou U Sumečka.
Cestu známe jak svoje boty a tak jediné, co nás na trase překvapuje, je množství cyklistů, které míjíme a jestli mají všichni stejný cíl, tak si U Sumečka vystojíme pěknou frontu. Smířeni s tímto faktem se blížíme k parkovišti a už z hráze vykrucujeme hlavy směrem k hospodě, abychom zjistili, jak zlé to je. A skutečnost? Lidí je tu tak akorát, žádné "zácpy" se nekonají a ve frontě na grilované ryby máme tak akorát čas si vybrat kterou z nich pustíme do břicha. Za sebe volím candáta a na spláchnutí plzeňské.
Během jídla si my kluci plánujeme trochu delší trasu, ale stačí trocha nepozornosti, informace unikla na ženské křídlo a je po plánování, respektive je oheň na střeše. A my musíme rychle hasit. Výsledek se dal předpokládat, do kempu jedeme podle plánu, žádné řeči se nepřipouští. Nevadí, říkám si, dáme si tedy o pár piv navíc a na kolo půjdeme zítra.
Večer se příjemně rozjel a moje debata s Mírou se stočila na naše bicykly. On jezdí už druhým rokem celopéro legendárního Gary Fischera a tak nešetřil chválou, až se mi z toho sbíhaly moje cyklistické sliny. Nebýt toho, že mám rok starého Authora, snad bych přemýšlel o změně.
"Ty buď v klidu", zní Mírova rada, "ale podívej se na Honzu, na čem jezdí, to je hrůza". Tiše mu dávám za pravdu, Jenda po mě zdědil starou plečku a za ten rok, co na ní jezdí, z kola vyrostl a k jeho výšce už dávno patří větší rám. "Jo, máš pravdu, už jsem se toho všiml", odpovídám a to jsem neměl dělat. Z ničeho nic se u mě objevuje Jenda, který nevím jak, zaslechl náš rozhovor a začíná maraton přemlouvání. Nebudu to prodlužovat, podlehl jsem a koupi nového kola slíbil, ale "pozor", říkám synovi na závěr, "od téhle chvíle se už nebudeš moct na nic vymlouvat, až tě budu honit do kopců". Odpovědí je mi horlivé přitakání hlavou a blažený úsměv.
Neděle je ve znamení pánské jízdy, holky volí klidnou pěší procházku k pískovnám a my chlapy jdeme na kola sami. Tentokrát se pouštíme po příhraničních lesních cestách do rakouského Lischau, kde si na náměstí dáváme skvělý oběd a protože máme dobrý čas, rozhodujeme si otestovat novou trasu, která na mapě vypadá fakt lákavě. Zdá se, že lesní trejl vede prakticky až na hranice, kde se napojuje na naši známou asfaltku, po které dojedeme až do Paříže. Má to ale jeden malý háček, tenká černá čárka se asi kilometr před hranicí z mapy ztrácí a začíná zase až na naší straně hranice.
Třeba to je jen chyba mapy, utěšujeme se a jdeme na to. Trasa je to opravdu kouzelná, jedeme hlubokým lesem, nikde nikdo, užíváme si to. Ale zároveň nejde nepoznat, že se cesta po nějakém čase zužuje a pomalu se mění v pěšinu, která po pár kilometrech končí hustým roštím. Jsme na konci! Mapa nelhala! Hranice je od nás vzdušnou čarou asi kilometr a cesta nikde. Nezbývá, než se vydat houštím dál a doufat, že narazíme na pěšinu. Připadáme si jak pašeráci, co přenáší drahocenný náklad přes hranice, ale v našem případě bychom, na rozdíl od oněch pašeráků, nějaké ty lidi uvítali. Ale nakonec to není tak horké, jak se zdálo, po pár desítkách metrů narážíme znovu na prošlapanou pěšinu, která nás už spolehlivě dovádí k asfaltce. Při cestě do kempu se snažíme Jendovi i Vojtovi trochu přiblížit situaci, která by nastala, kdybychom se v této situaci, ocitli před rokem 1989. Žádné toulání přes hranice, žádná volnost, jen ostnaté dráty, střelba pohraniční stráže a mrtví lidé. Jen těžko to chápou a otázek je víc, než odpovědí.
I přes trochu toho bloudění jsme u karavanů poměrně brzo a tak je ještě čas na pár setů nohejbalu, než se zase vydáme k domovům.
Vzpomínka na rok 2013
