Stubaiský skialp na ledovci
Do proslulého lyařského střediska Stubai Glagier míří větinou příznivci sjezdového lyování a to nejen amatéři, ale i ti, pro které je lyování ivotním sportem. Dalí skupinou, milující bílé svahy, jsou skialpinisté, pro které jsou okolní tří tisícové vrcholy a vudy přítomná praan velkým lákadlem. A co s tím vím mám já a Jenda společného? Jsme odkojeni sjezdovým i běeckým lyováním, ale v loňském roce jsme si poprvé vyzkoueli nový fenomén doby-skialpinismus. Ná křest proběhl pouze na domácí půdě v Krkonoích, ale záitek to byl natolik silný, e jsme lapání proti kopci zcela propadli a tak kdy se objevila monost proít dva dny s chlupatými lyemi na ledovci, ani vteřinu jsme neváhali.
V pátek na podvečer vjídíme do údolí a jen co zaplatíme na mýtnici pár euro, u zabočujeme z hlavní silnice k prvnímu údolnímu městečku Fulpmes, kde máme na následující dva dny zamluvené pokoje ve zcela novém penzionu na statku. Mezitím, co se my posilňujeme v místní pizzerii, pomalu se sjídí celá parta, bude nás deset a na kopcích nás zajistí dva průvodci, Honza s Martinem, který byl shodou okolností před rokem u naich prvních krůčků na skialpech. Po nafasování veho potřebného vybavení, následuje malá porada a určení zítřejího cíle. Tím nebude nic meního, ne zdolání nejvyího kopce Stubaiských Alp, Zuckerhütl (Cukrový klobouk) 3.509m. Na to, e jsme letos poprvé na sněhu a celkově podruhé na skialpech je to dost ambiciózní plán. Ale my výzvy milujeme!
Usínám plný očekávání, ale spánek nemá dlouhého trvání, nebudím se nějakou nedočkavostí, ale důvodem je obyčejné chrápání, které vychází z protilehlého koutu pokoje, kde si spokojeně pochrupává ná spolu nocleník. Převracím se z levého boku na pravý, potom zase zpět, zkouím si dokonce přikrýt hlavu poltářem, a kdy u se zdá, e usínám, na nočním stolku se rozeznívá budík. Je pět hodin ráno! Tak to je masakr! Snad mě na nohy postaví ranní káva a do kopců vytlačí adrenalin. V půl osmé se společně potkáváme u lanovky Eisgrat, ale nejsme kompletní, postrádáme tři členy skupiny, take přichází na řadu malý stres a shánění informací, kde se opozdilci nachází. A jaký byl důvod? Zapomenuté boty! I to se někdy stává. Tím pádem se přirozeně tvoří první skupina, která vyjídí na Jochdohle, odkud započne nae skialpová túra. Druhou skupinu ponecháváme za sebou a budeme doufat, e nás po cestě dotáhnou. Mezi tím co jsme se nechali vyvést nahoru, se nádherně vyčasilo a zdá se, e naí cestu bude po celý den doprovázet slunce, co je fakt, který v nás vech vyvolává euforii, ale tu vzápětí sráí pěkně k zemi Honza, kdy nás nabádá, abychom hned na první dobrou sjeli volným terénem dolů pod kopec. Nu co, jdeme na to! Není to tak hrozné, jak se zdálo a ta následující jízda jiskřivou planinou je prostě úasná.
Na jejím konci nás zastavuje pohled do údolíčka, ke kterému se musíme probít labem mezi kameny, je toti pramálo sněhu a rozbít si hubu při najetí na utr se nám moc nechce. Jsme dole, za zády máme winterraum Hildesheimer Hütte a nad sebou malé sedýlko, co znamená první přezbrojení lyí. Na skluznice nalepujeme stoupací pásy, upravujeme vázání na výlap a pochopitelně odhazujeme teplé bundy do batohů, protoe zima nám rozhodně nebude.
Vedle vrchní vrstvy si chci odlehčit i na rukou a tak sahám do batohu po slabých rukavicích, jene běda. Z nepozornosti jsem si doma nabalil obě levé! Take zpět k zatepleným rukavicím a vyráíme vstříc kopci. První desítky minut se pohodlně oupeme, ale potom přichází první prudí pasá a s ní otočky, do tzv. zetkového stoupání (stopa jde z leva, doprava, ve tvaru nekonečného písmene Z). Na první pohled by se zdálo, e to není nic sloitého, ale tahle technika je vele důleitá pro prudká stoupání a kdo ji nezvládá, zbytečně plýtvá silami, kterých není nikdy na zbyt. Jsme v sedle a při pohledu zpět se nám tají dech, ta scenérie okolo nás je nepopsatelná, ale není času na zbyt, musíme pokračovat dál. Dalím cílem je sedlo Pfaffenjoch, které se před námi skrývá za vysokým horizontem a dlouhou oslněnou planinou. Proíváme nirvánu, vechno nám hraje do karet, krásné počasí, prachový sníh a motivace, kopec Zuckerhütl, který na nás začíná v dálce vykukovat. Hory nás vtahují do své hry.
Pod sedlem se nae dvě skupiny spojují, ale jen na krátko, k Zuckerhütl jdeme jen v pěti, druhá parta se rozhoduje si odpoledne více uít, nespěchat a zdolat blií kopec Pfaffenkogel 3.366m. V naí stopě tedy zůstávají chrti a do čela smečky se posouvá Honza s tempem, za které by se i tohle psí plemeno nemuselo stydět. Po dlouhém traverzu jsme pod samotným skalnatým kloboukem a pozorujeme titěrné postavy skialpinistů, plazící se po sněhu, mezi skálami k vrcholovému kříi.
Mačky na nohy, cepín do ruky velí Honza a zdá se, e u není úniku. Navázáni na lano se krok po kroku blííme k vrcholu a po pravdě řečeno vůbec nemyslím na námahu, ale na to, co by se stalo, kdybychom udělali neopatrný krok. Zaívám podobné pocity, jako kdy jsem poprvé zdolával ferraty. Jsme na vrcholu! Zaplavuje nás obrovská radost a euforie! Vím, e pro zkuené lezce je to asi jen rozcvička, ale pro nás zajíce se tohle nesmazatelně zapíe do paměti.
Nemůeme se nasytit výhledů, které se nám otvírají, na jihu Dolomity, vedle Zillertalské i Ötztalské Alpy, prostě snový výhled. Ale tahle idyla má brzy vzít za své, Jenda zjiuje, e někde pod vrcholem se mu z lyáku smekla mačka, take na sestup se bude muset spolehnout jen na jednu. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, ale co s tím? Prostě půjde po jedné mačce, s cepínem v ruce a přicvaklý na laně zkueného Honzy. Jdeme pomalu a jetě se musíme opatrně vyhýbat stoupajícím lezcům, nic, co bych chtěl zaít podruhé. Jsme dole! Objímám Jendu, padá ze mě obrovský strach a adrenalin se mnou cloumá, jako nikdy. Tak tohle se mi z hlavy nikdy nedostane. Po nás se na kopec vydává jetě druhá dvojice a po jejich návratu je čas se trochu sklouznout. Vracíme se tou samou cestou zpět a kreslíme do nedotčených plání jeden oblouk za druhým, ale i tady je potřeba být ve střehu. V ledovci jsou mohutné praskliny, překryté jen slabou vrstvou sněhu a nikdo nestojí o to se propadnout na jejich dno. Jsou tři hodiny a my jsme zpět pod Hildesheimer Hütte, take se teď musíme vyplhat zpět ke stanici lanovky a doufat, e poslední úsek stoupání nám pomůe zdolat kotva. Chyba lávky, nejezdí! Jendova nálada klesla k bodu mrazu, nemluví, co je jasné znamení, e ho musím nechat být. Posluně lapu za ním, mlčím a očima přitahuji horní stanici lanovky. Po slabé hodince u máme na dohled cíl, po naí levé ruce míjíme i druhou skupinku, která míří stejným směrem, ale po vrstevnici, kdeto my si to něrujeme pod kotvou a jsme těsně pod závěrečným, asi dvaceti metrovým stoupákem. Pásy smekají, sil ubývá, je to normální boj o ivot. Nic delího jsem v ivotě neel! Jetě krátký sjezd ke stanici lanovky a je to za námi. Večer se chlubím na facebook naím výkonem a slova, která na svoji zeď píu, den popisují zcela přesně: Bylo to famózní, krásné i bolavé.
Jak jsem si mohl dát tak pitomou melodii na budíka, to jsou první mylenky, které mě napadají, kdy sahám po telefonu, abych vypnul ranní buzení. Zase vstávám v pět hodin. Odourávám se do kuchyňky na kávu a snídani, tupě zírám do zdi a čekám, a se ve dveřích objeví Jenda. A hele, u je tu, nejdřív vidím rozcuchanou blonďatou hlavu a a potom dlouhé tělo mého synka, který místo pozdravu cedí přes zuby: Ty vole, ten dneska ze se řval. Myslí tím naeho spolunocleníka a téma k snídani je dané. Dnení ráno se od včerejího lií dost zásadně, u od boího rána je hnusně, mraky jsou proklatě nízko, jako revolvery zkueného kovboje a k tomu vemu začíná sněit. Vem nám je jasné, e dobytí vrcholu Daunkopf 3.225m, bude téměř nemoné, ale nestahujme kalhoty před brodem. Na zlepení nálady si dáváme v horní stanici kávičku a posíleni kofeinem jdeme na to. První vyráí Honza a ...jde sám. Zdá se, e se pro dneek výkonnostní skupina stala pouze jedno munou, ostatní se tak trochu ouráme a děláme, e nae tempo je to správné. Jasně, e nám to dlouho nevydrelo, za chvíli se opět posluně řadíme za sebe a jdeme vstříc vrcholu.
U odsud je vak vidět, e cíle dnes opravdu nedosáhneme a to nejen díky počasí, ale hlavně kvůli nedostatku sněhu, kterého je v horních partiích fakt poskrovnu. Po prvním traverzu pod sjezdovkou a krátkém popotaení pod skálu se ocitáme v irokém a svaitém lebu, který se pro následující dvě hodiny stane naí kolou otáček. Na sněhu se za námi tvoří klikatice, my pomalu ukrajujeme výku a bojujeme nejen se silným větrem, ale i s ledovatým povrchem, který je čím dál tím více dominantní. A navíc se na sněhu vytvořila sněhová krusta, která nám dá při cestě zpět pořádně zabrat, kde e je ten včerejí praan. Vzhledem k tomu, e moje levé koleno stojí u dlouhá léta za prd, dostávám strach z toho, zda se dostanu z ledové hory nějak obstojně dolů a začínám být lehce vzteklý. To se projevuje tím, e stále brblám a nadávám si pod fousy, co neuniklo Jendovi a jeho komentář trefně popisuje situaci: To jsem tati rád, e se v té nasranosti střídáme. Jsme pod skálou, u konce stoupání, dál u to nejde. Sundáváme si lye a se soucitem pozorujeme zbytek party, jak se pere s posledními ledovatými metry kopce, aby si i oni po lítém boji dostali za námi.
Vítr nabírá na síle, tváře nám masíruje ledovou krupičkou a já pomalu cítím, jak se do mě poutí zima. Bohuel se nám přes noc vůbec nevysuily boty a tak se teď teplý pot, začíná rychle měnit v mrazák. Během zkouky stability sněhu, na které nám kluci ukazují nebezpečí lavin, se u třesu jako čerstvý sulc a v duchu se modlím, abychom to ukončili a mohli sjet do závětří. Ani si na to moje bolavé koleno nevzpomenu, kdy konečně začínám krájet oblouky, tak se těím dolů. Nakonec ta krusta nebyla tak zlá a zbylou část sjezdu si u zase uívám. Tím končí nae skialpové dobrodruství, víc toho u nestihneme. Pochopitelně je nám líto dneního dne, ale i tak to byl nezapomenutelný víkend.
Zde je krátké video:
https://www.youtube.com/watch?feature=share&v=ZoQh_udJTmA&app=desktop
Petr Havránek
Praský maraton
I kdy se říká, e dvakrát do stejné řeky nevstoupí, my jsme to udělali... Po roce se opět vracíme na jeden z nejprestinějích závodů v Evropě Praský maraton.
Petr Havránek
Turecko-NP Kackar
Severovýchodní Turecko Kaçkar Mountains prověří nae skialpové dovednosti ve výkách okolo tří tisíc metrů. A tak vysoko si vylápneme za jiskřivým praanem. Alespoň v to doufáme...
Petr Havránek
Zimní Lanzarote
Nápady na poslední chvíli bývají ty nejlepí. A přesně tak je to i s naím úprkem na ostrov Lanzarote.
Petr Havránek
Praxmar
Před prvním letoním skialpem řeíme klasiku: Kam za sněhem. Je to rok od roku horí a ádné zlepení nás, myslím, nečeká.
Petr Havránek
Mallorka
Je to tady, podzim buí na vrata! Léto je pryč a sníh daleko. Jen dé, sychravo a brzká tma. Utečeme alespoň na pár dní za lepím počasím. Nasedneme na letadlo a za dvě hodiny jsme v Ráji. Tedy na Mallorce.
| Dalí články autora |
Pavel se s Babiem neshodl. Prezident trvá na účasti na summitu NATO, hrozí alobou
Jednání prezidenta Petra Pavla s premiérem a předsedou ANO Andrejem Babiem o zastoupení Česka na...
O kolik lze překročit rychlost za volantem v roce 2026? Tabulka tolerancí a pokut pro řidiče
Při rozhodování o postihu za překročení limitu přihlíejí policisté zejména k naměřené rychlosti....
Blíí se dalí výluka, metro C tři dny nepojede. Jak se dostat z Kobylis na Pankrác?
Kdo si na prodlouený květnový víkend naplánoval rychlou cestu přes centrum metrem, bude muset...
Skrytý ráj kousek za Prahou. Tajná zahrada přetéká květy a lidé o ní skoro nevědí
Lepí ne Průhonice? Voňavými kvítky čerstvě obdařené lýkovce, koberce plaménků, ale i nespočet...
Levnějí doprava pro lidi nad 70 let? Dalí praská radnice spustila Senior taxi
Od začátku května mohou senioři z Praha 14 vyuívat novou slubu Senior taxi. Lidé nad 70 let...
Varhanní koncert na hradě
I letos se na hrad Valdtejn vrací Zdeňka Nečesaná, vedoucí varhanního oddělení ZU z Mladé...
7 originálních filmů, které musíte vidět v květnu. Jejich propagace je přitom téměř nulová
Květnová filmová nabídka nestojí jen na pokračováních, prequelech, remacích a rebootech. O...
Divadlo v Mostě převádí na jevitě verneovku a dílo dramatičky Steelové
Mostecké divadlo uvede jako dalí premiéru sezony na velké scéně dílo britské dramatičky Beth...
Merklín na Plzeňsku postavil byty pro mladé rodiny za 23 mil. Kč, zájem je velký
Merklín na jiním Plzeňsku s 1150 obyvateli postavil est bytů pro mladé rodiny za 23 milionů...
- Počet článků 232
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 729x
































