Schnalstal, oblast v severní Itálii, na hranicích s Rakouskem se stala naší náhradní destinací po zpřísnění restrikcí u našich jižních sousedů. Improvizace, která se vyplatila. Když to nejde ze severu, půjde to z jihu!
Po roční pauze se opět s velkou chutí vrháme na ski alpová dobrodružství. Prověřená parta i zkušený vůdce jsou zárukou, že si naplánovaný výlet do Ötztalských Alp parádně užijeme. Plány máme jako vždy smělé, včetně výšlapu na Wildspitz. Jenže to by tu s námi nesměl být covid, který do všeho opět hodil vidle…Týden před odjezdem se Rakušané rozhodli zcela uzavřít zemi turistům. Bože, jak moc jsme se těšili a teď máme mít oči pro pláč? Tak to ne! Švýcarsko? Nic jistého, a navíc strašně daleko. A co Itálie? Jeli bychom do Schnalstalského údolí na jižní stranu Ötztalských Alp. Jo, to zní jako plán! Jedeme. Jsme sice každý z jiného koutu republiky, ale za tu dobu, co spolu jezdíme, už máme pevně rozdělené role. Jirka se stará o proviant a jeho klobásy jsou pannou nebeskou, já „sněžím“, Marcel zajišťuje blankytné nebe a Jenda nás s úctou obdivuje (alespoň si to myslíme).
Sobota padá na vrub cesty. Je to hrozná štreka. Naštěstí jsou dálnic prázdné, takže frčíme s větrem o závod, abychom v podvečer zaparkovali na statku v Madonna. Parádní ubytování, tady se nám bude líbit. Jen, co jsme se uvelebili, už na chodbě slyšíme rachot a hurónský smích, chlapci dorazili. A s nimi klobásy, víno, sýry…večer byl opravdu náročný!
V noci ze soboty na neděli si plním svůj úkol a „sněžím“. „Hej, kloučci, koukejte ven. Máme poctivých třicet centimetrů prašanu“, chlubím se ospalým kamarádům a vybízím Marcela, že je i pro něj nejvyšší čas. Ale marně, vrcholky kopců se před námi schovávají v nízkých mračnech a na slunce to nevypadá. „Buď jsi toho Marceli včera moc vypil, nebo ztrácíš svou moc nad počasím“, rýpu si do parťáka. „Buď v pohodě“, slyším z koupelny. Dobře, budu mu věřit.
Mezi tím, co ostatní snídají, já pomalu rozhýbávám kompenzačními cviky své ztuhlé tělo, abych byl na zasněžených stráních fit. Ovšem místo pružiny se ze mě stává paragraf. Už mě ty záda fakt nebaví. Nevadí, nebudu na to myslet a bolest to přestane bavit. Nasedáme do aut a odjíždíme na konec údolí pod sjezdovky do Kurzras. Kabina nás vyváží k chatě Shönne Aussicht Hütte přímo „pod nos“ silnému větru a mlze. Plán je pro dnešní den jasný: Dojít co nejblíže pod vrcholek Finailspitze-Punta di Finale 3.514 m.n.m. Už první traverz pod hřebenem nám naznačuje, že to nebude žádná vycházka.
Hluboký sníh, bez pevného podkladu a pod ním zákeřné skryté kameny, číhající na naše skluznice. Ještě, že jsem si dobře odvedl „svojí práci“, jinak jsme to nesli…Libor prošlapává stopu a pomalu se suneme k patě ledovce Hochjochferner. Místo nadšení po ročním půstu bez lyží, se mnou cloumá zlost a nervozita. Záda bolí tak, že uvažuji o otočení. Ale to bych zase zkazil den všem ostatním, což nechci. Takže tiše skřípu zuby a navázán na lano vstupuji s ostatními na ledovec. Začíná stoupání na „Finálku“ a naše stopy kreslí do čerstvého sněhu jedno zetko za druhým. Libor kličkuje mezi trhlinami, čte terén a těsně pod ledovými saraky, ve výšce asi 3.200 metrů zastavuje. „Dál na to pečeme, je to dost rozbitý, a navíc to odhaduji na třetí stupeň lavinového nebezpečí. Sundejte pásy, vytáhněte madla od lavinových batohů a jedeme dolů“. Za normálních okolností bych se radoval, ale dnes je to utrpení. S každým obloukem trnu, aby záda vydržela. To chlapci si to na rozdíl ode mne hezky vychutnávají, jen tu a tam z nich vyletí sprosté slovo, to, když skluznicí přežehlí kámen. Den je za námi a my si střihli 800 výškových metrů, což je na první výšlap tak akorát. Večer je o poznání klidnější než ten včerejší, kluci klábosí a já rehabilituji záda.
Nad ránem se v posteli pomalu protahuji a testuji stav mých zad. Zázrak! Bolest pominula. S radostí vstávám a vyhlížím z okna pomalu se probouzející den. Starost nám dělá počasí, respektive vítr, který má být v horních partiích dost silný. Uvidíme. Nakládáme lyže do auta a opět odjíždíme do Kurzras. Dnes půjdeme na opačnou stranu než včera, údolím pod štíty hřebenu Steinschlagspitze. Středisko i parkoviště jsou poloprázdné, což připisujeme na vrub pracovnímu dni, ale jen co vystoupíme z aut, je tu i další důvod. Vítr. Předpověď nelhala. Oblékáme na sebe všechno, co máme s sebou a vyrážíme. Rozdýcháváme se na pozvolném stoupání podél sjezdovky a jen co jsme si rozproudili krev v těle, šup do volného terénu. Držíme směr podél říčky Rio di Senales až k místu, z kterého vidíme do míst, kudy chceme jít. Je to bída. Vítr vykonal své a čerství sníh je pryč. Tudy jít nemůžeme. Otáčíme se tedy více na jih a zkusíme cestu směrem na Schwemser Spitze 3.456 m.n.m. Pomalu ukrajujeme výškové metry a z pohodlné „nakloněné roviny“ se brzy stává až 40% stoupání. Otočka za otočkou nás posouvá výš k cíli, ale zároveň s tím se vystavujeme stále víc sílícímu větru. Mrznou mi prsty u rukou, takže čím dál tím častěji zastavuji a krouživými pohyby paží, vháním krev do konečků prstů. Libor prošlapává stopu, za ním Jenda a potom zbytek party. Dnes nemá svůj den zase pro změnu Marcel. Pyskuje a pokřikuje na nás něco o návratu zpět. Kluci přede mnou dělají, že ho neslyší a já mu gesty naznačuji ať vydrží. Ještě kousek, támhle do toho sedla. Asi ve třech tisících otáčíme. Dál by to sice ještě šlo, ale víc jak z výstupu, máme obavy ze sjezdu. Skála je dost odhalená a my nejsme zrovna mistři světa ve slalomu mezi kameny. Už to, co nás teď čeká, bude soda. Je obrovská škoda, že sníh nemá podklad, protože prašan je skvělej. Odpracováno máme, výškový kilometr jsme si dali a teď je čas na pozdní oběd.
Třetí den v Schnalstalském údolí dokoná naše trápení s počasím. Silný vítr ještě zesílí. Už při snídani tušíme, že se dnes daleko nepodíváme. Ale třeba budeme mít kliku a schováme se za nějaký hřebínek. Vyrážíme stejně, jako včera podél sjezdovky Lazaun. Fouká opravdu silně a v okamžiku, kdy se dostáváme nad hranici lesa poznáváme jeho opravdovou sílu. Buší do našich těl se vší vervou a víří sníh do bílé tmy. Tak to je hotovo! Končíme v chatě Lazaun Hütte u polévky a piva.
I přes patálie s počasím odjíždíme spokojeni a s úsměvem na tvářích. Po Vánocích je sraz v Tyrolsku. Doufáme. Jo a Marceli, polepši se s tím počasím…
