Chtěli jsme navázat na naší návštěvu ostrova z roku 2007 a tentokrát projet jeho jižní část. Pojali jsme to, jako Tour de Beach. Takže hlavně koupání a příroda.
I přes všechnu snahu vyjet včas, se nám podařilo opustit Tábor až okolo poledne, čekala nás cesta dlouhá 1.140 km do přístavu Olbia. Puvodně jsem chtěl dojet až do St.Vincenza, na parkoviště u pláže, které je asi 20 km od přístavu, kde jsme se mohli v pondělí před odjezdem ještě vykoupat a potom teprve nalodit. Bohužel jsem po cestě zjistil, že mi nesvítí jedna přední lampa, proto jsem změnil plán a s vypětí všech sil jsem vydržel jet jen do půlnoci a zastavil na pumpě, asi 90 minut od přístavu.
Pondělí 27.6.
Ráno nás budí okolo startující auta, tím odpadá starost se zaspáním. Po snídani vyrážíme do St.Vincenza, kde se asi hodinku povalujeme na pláži a zkoušíme první koupačku. Z přístavu Olbia nám odjíždí trajekt v půl páté odpoledne, a na značkách máme být už v poledne. Na náplavku k přístavu přijíždíme přesně a zaujímáme první místo v řadě, ale hned po nás najíždějí i ostatní karavany a stojí nás tu nakonec něco okolo dvaceti.
S blížícím se časem nalodění, stoupá i moje nervozita z nájezdu na trajekt a obava o poškození předního a zadního nárazníku, protože mám poměrně nízkou průjezdnost. Při sklopení vrat vidím, že to bude s chlupem. Najíždím jako první a bez ztráty kytičky, respektive bez toho, abych si škrtl nárazníky, parkuji. Spadl mi kámen ze srdce a jdeme si zabrat místo na palubu. Letos bohužel nemají kemp na palubě, takže musíme trpět až do sedmé večerní poleháváním a pochodováním po lodi.
Cesta je nekonečná a vzpomínáme na minulou cestu na Sardinii, kdy jsme sice jeli asi sedm hodin, ale celou cestu pohodlně proleželi v karavanu. Konečně vidíme Piombino a personál nám otvírá dveře do chodeb, vedoucích k autům. Tep mi opět vyskakuje a chystám se na výjezd z lodě. I tentokrát to dopadlo dobře a my nabíráme směr na západní pobřeží ostrova, pláž Mari Ermi Spaggia di Is Arutas. Navigace mi ukazuje dojezd až v půl jedenácté a všichni už meleme z posledního.
Místo na parkování nacházím bez problémů a překvapuje mě, že tu stojí jen jeden karavan.Místní hospůdka je zavřená a já jsem si nedal pivo do lednice. Takže tlumím vyplavený adrenalin , Lenky cinzanem , sedím před karavanem na příjemném vánku a sleduji do nebe plného hvězd. Už se těší na ranní koupání v průzračném moři a na pláži plnou malých, bílých kamínků.
Úterý 28.6.
Už vím, co je nejnepříjemnější zvuk na světě! Bzukot komára! V půl páté ráno nás vzbudil nájezd komárů a my jsme společně s Lenkou asi hodinu vybíjeli ty malé mrchy po celém karavanu. K našemu štěstí začalo za hodinu svítat, nájezdníci se stáhli a my dospáváme promeškaný čas. Vzbouzí nás sluníčko a sílící horko, takže neváháme a jdeme na pláž. Moře je průzračně čisté, pláž z bílých kamínků, takže úplná idyla. Den proležíme na pláži a odpočíváme po cestě, nicméně toho máme před sebou mnoho, musíme tedy na podvečer balit a odjíždíme do Buggerru.
Po cestě dokupujeme zásoby a pokračujeme v cestě na jih, jak tomu říkám, na horskou prémii . Ve městečku Terralba se nám do cesty postaví místní pouť a silnice na Guspini se stává neprůjezdnou.
Jedeme tedy po šipkách , které nás zavedou do úzké uličky a v její polovině zjišťuji, že to dál už nejde. Zaklínil jsem se mezi dvě auta a nemohu tam ani zpět. Za mnou troubící Italové a já, kupodivu v klidu. Vyjdu před karavan a zvoním na přilehlé domy, zda jim nepatří některé z aut. Mám štěstí a hned na první pokus se strefuji do majitelky Mercedesu, jejíž nárazník se tulí k tomu mému . Zvládá to s úsměvem, otevírá kufr, jedinou možnou cestu k volantu, nastartovala a cuká mi o pár centimetrů .Víc pro mě udělat nemůže, protože další centimetr zpět a má po druhém boku. Oba kontrolujeme škodu na autech, u mě je to v pohodě, snad jen lem kola je mírně zašpiněný od jejího laku, ale Italka využívá situaci a ukazuje mi jeden z mnoha škrábanců na jejím autě a je jasné, že tohle platím já . Byť vím , že to tak úplně není moje práce, nechávám to být a sepisujeme protokol o nehodě. Mezitím se ulice naplnila všemi sousedy a není nikoho, kdo by nechtěl přispět radou či pomocí, jak že to mám teď vytočit, abych vyjel. Jen na jeden problém jsme všichni zapomněli a to na opodál stojícího Renaulta, okolo něhož nemám šanci projet.
Tady už sousedská pomoc nestačí, protože majitele nikdo nezná, nastává okamžik hrubé síly a spolu s dalšími dvěma chlapy, bereme auto do svých a odtlačíme předek ke zdi .Cesta je tedy, zdá se ,volná! Ovšem chce to pevné nervy, mezi zdí, mým autem a na druhé straně Renaultem, jsou doslova milimetry. Naštěstí mi, teď už přátelé v nouzi, ukazují a já se konečně po hodině dostávám z pasti. Loučíme se s usměvavou majitelkou Mercedesu a celým zbytkem ulice, ale stále není vyhráno, protože cesta do Gustini vede jen přes centrum, které je stále zavřené . Nestává další dojemný okamžik, svědčící o dobrosrdečnosti místních lidí. Hned dva mi nabízí, že mě z města vyvedou a pojedou přede mnou vlastním autem . Jedu tedy za jedním z nich a nechávám se vyvést za město. Loučení se zachránci bylo upřímné a je fajn poznat, že i daleko od domova se najdou lidé, kteří neváhají pomoc zcela cizím lidem. Asi ty hodné lidi už nikdy neuvidím, přesto mi vzpomínka na ně, vždy zahřeje u srdce.
Další cesta už byla jen slabým odvarem toho předešlého, i když serpentin, stoupání a klesání, jsme si užili také dost. Kousek před Buggerru, jsme u silnice zahlédli několik karavanů a mezi nimi i česká auta, ke kterým se připojujeme a u lahvičky vína probíráme naše zážitky a plány na další dny.
Středa 29.6.
Stejně, jako i minulé dny, je obloha jako vymetená a čeká nás parný den. Dnes nikam nepřejíždíme, takže si mohu dát i studené pivo, což mi lehce zvedá náladu. O odpolední program se nám postaral mistrál, který přihnal vlny, ve kterých dovádíme až do sedmé večerní.
Za celodenní povalováni jsme se šli odměnit do nedaleké restaurace, syn s dcerou si dávají pizzu a my s Lenkou vynikající ryby.
Čtrvrtek 30.6.
Naše obava, že večerní vítr přivane mraky, se nevyplňuje a je opět krásně, jen ten vítr je stále dost silný. Balíme karavan, loučíme se s českými přáteli a odjíždíme na 9 km vzdálenou pláž Cala Domestica .
Já s dětmi jdeme na malý výšlap ke strážní věži, pořizujeme pár fotek a vracíme se zpět ke karavanu. Po siestě balíme fidlátka o vyrážíme k moři. Ovšem naše slunění má jen krátké trvání, vítr je natolik silný, že nám obrací slunečník na ruby a osušky rozfoukal po pláži. Já s Jendou neodoláme a jdeme do vln. Vzhledem k tomu, že se na břeh valí jedna obrovská vlna za druhou, naše odhodlání nám vydrželo jen pár minut a s kompletně prosoleným nosem a ušima, ustupujeme na břeh a ke karavanu.
Zbytek dne si čteme, hrajeme fotbálek a odpočíváme. Dnes poprvé vyndávám gril a v podvečer si dáváme pěkně do nosu. Na zátoce Cala Domestika je krásná nejen pláž, ale i to, že tu nefunguje signál žádného mobilního operátora, takže když si chcete zavolat, tak jako my, musíte si vyšlápnout ke strážní věži, zvednout co nejvýše ruku a čekat, kolik čárek se ukáže.
Pátek 1.7.
Ráno balíme, nabíráme vodu do nádrží a máme zamířeno na východní pobřeží. Chceme nejen změnit prostředí, ale i ujet silnému západnímu větru. Cesta ubíhá rychle až po Cagliari, kde se vlečme kolonou a hled po výjezdu z okruhu města začínáme stoupat do hor. Cesta se klikatí, stoupá nahoru a klesá dolů mezi horami, až se konečně stáčí k nejkrásnější pláži jihozápadu, ke Costa Rei.
Doposud jsme se potulovali po neoficiálních místech k parkování, takže se chceme trochu rozmazlit a míříme do kempu Tiliguerta. Přijíždíme okolo jedné odpoledne a těsně jsme propásli dobu vjezdu do kempu, teď Italové jedí a odpočívají, musíme být trpěliví a počkat až do čtyř hodin. Jdeme se tedy koupat a slunit.
Konečně nás obsluha kempu pouští dovnitř a my si hledáme místečko na parkování, vybalujeme a plníme hladové žaludky. Na pláži fouká o poznání méně, než na západě, ale i tak je slušný fučák. Naštěstí je zde nádherná voda, takže se koupeme až do večera, občas nějaká ta návštěva plážového baru a večer pár aperol spritz na dobrou noc.
Sobota 2.7.
Ráno po vydatné snídani vyndávám kolo a mám v plánu jet směrem na jih a projet celou Costa Rei. Vyjel jsem poměrně pozdě, slunce už má tu správnou sílu a já po 50 km otáčím, protože tohle je o zdraví. Jasně, že si po cestě stihnu dát i pivo, ale na uhašení žízně bych jich potřeboval alespoň pět. Nicméně jsem projel celé pobřeží a zjistil, že právě sever pláže, je nejklidnějším místem pro kempování. Celý jih je zastavěn luxusními bungalovy a hotely, prostě hodně komerce.
Je večer a jdeme vyzkoušet místní restauraci. Dávám si nějakou místní specialitu (velké torteliny s bramborovou náplní), ostatní jdou na jistotu a dávají si pizzu.
Neděle 3.7.
Dnes se vydám na kole na opačnou stranu než včera, směrem na sever od kempu. Asi po dvou kilometrech mě čeká překvapení, končí zde asfalt a přes kopec, k pláži Feraxi, pokračuje jen polňačka. Zajímavé je, že na mapě je tato cesta vyznačená jako asfaltka. Pláž Feraxi si prohlížím jen zběžně a pokračuji směrem na sever. Projíždím opuštěnou krajinou, s vinicemi a zavlažovacími kanály, vše působí zvláštně v kontrastu ze včerejší komercí na Costa Rei, ale o to víc se mi dnešní výšlap líbí.
Po osmnácti kilometrech, narážím na hospodu, dávám si pivo a obracím zpět ke kempu, ještě si střihnu stoupák nad Feraxi a už brzdím u karavanu. Zbytek dne se povalujeme na pláži, hrajeme fotbálek a volejbal. Večer se kemp vylidnil, Italové odjeli domů a je tu naprostý klídek.
Pondělí 4.7.
Ráno vyrážíme dál na sever, do sto padesát kilometrů vzdálené zátoky Baia Cea. Při odjezdu mě zaráží na recepci cenou za vylití špinavé vody, chtějí 16 EUR, na to že jsem jim zaplatím 40 EUR za den je to zlodějina, nedám jim ani cent. Cesta na sever ubíhá rychleji, protože otevřeli nový úsek rychlostní komunikace, proto jsme na místě už po jedné odpoledne. Jsou tu dvě místa na stání, bezprostředně za sebou, vybíráme ten blíže moři a jdeme okouknout pláž , jejíž dominantou je vyčnívající červená skála, nedaleko od břehu.
Dosahuje kvalit těch předešlých, jen by si zasloužila uklidit od naplavených klacků a rostlin. Ale nám to příliš nevadí, protože s koupáním a sluněním je to dnes díky zatažené obloze bída, takže nás spíš zajímá parádní plážový bar. Večer neodoláme a jdeme na skvělou rybu.
Úterý 5.7.
Večer se přehnala bouřka a ráno se probouzíme do sluníčka. I přes to, že slunce pálí jako o život, vydávám se na kolo.
Dlouho jedu pustinou, okolo zálivu, statků a pastvin, až mě cesta dovede na hlavní silnici, po které dojíždím až do městečka Torre di Bari. Je to malé městečko okolo krásného zálivu a pláže, které na jižní straně vévodí strážní věž. Tady by se mi líbilo, dávám si pivo v nedalekém Sard rock a uháním zpět k pláži Cea. Čeká nás další přesun po ostrově.
Na navigaci volím město Budoni a porovnávám vybranou trasu s mapou. Já bych jel podél pobřeží, ale navigace mě žene směrem na Nuoro. Nechám si poradit a vyjíždíme. Cesta se za pár kilometrů začíná klikatět a stoupat. Zejména ve skalním městě Lanusei je to zábava a volantem točím jako zběsilý. Po pár kilometrech je po legraci, cesta se narovnává a my najíždíme na rychlostní silnici.
Večer přijíždíme na parkoviště do Budoni a jsme tak trochu zklamáni, parkoviště je sice veliké , ale hodně prašné. Hledáme tedy nejlepší místo na stání a domlouvám se s majitelem nedalekého občerstvení, že u něho můžeme karavan zaparkovat pod vzrostlé borovice. Ještě sníme melouna, pustíme si film a jdeme spát. Usínáme a hudba z nedalekého kempu a karaoke z vedlejšího baru, se z počátku zdá, jako příjemná kulisa k usínání, ale po chvíli se k tomu přidali stále se otáčející auta a dvojice černochů, diskutujících nad něčím, co je muselo hrozně vytočit. V tom okamžiku manželka vyhodnotila situaci jako nekomfortní a já přejíždím na hlavní parkoviště pod světla. Tu noc jsem toho moc nenaspal.
Středa 6.7.
Ráno jdeme na nákup a potom na pláž. Voda i pláž je pěkná, ale s postupujícím časem se plní a já si připadám, jako v Bibione. Den jsme proflákali a večer přejíždíme do přístavu Olbia . V prvním kole míjím místo na spaní, takže musím ještě na jeden malý okruh městem, ale nakonec parkuji a jdeme spát. Vstáváme ráno v 5 hodin.
Čtvrtek 7.7.
Ráno najíždíme na místo nalodění a v klidu snídáme. Ovšem klid nám měl vydržet jen krátce. Při kontrole lodních lístků nám obsluha oznamuje, že Moby zrušil náš trajekt a jako náhradu nám nabízí odjezd o hodinu déle, ovšem do přístavu Civitavecchia, který je 200 km jižně od Piombina. Co nám zbývá než souhlasit a být trpělivý. Přiznávám, že mi to moc nejde, ale nic s tím neudělám. Trajekt nás po pěti hodinách vyplivnul v přístavu a nás čekala strasti plná cesta domů. Nabrali jsme tříhodinovou sekeru, takže místo do Linz jsme dojel jen za Brenner, kde jsme přespali a na druhý den dojeli zbytek cesty domů.
O naší první cestě po ostrově se dočtete v blogu Sardinie, cesta za poznáním. http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/481359/sardinie-cesta-za-poznanim.html
