Blíží se zima, plískanice a dlouhé večery. Snad Vám přijdou vhod moje vzpomínky na krásný ostrov Sardinie, který jsme navštívili v roce 2007 a 2011. Naše první návštěva byla cestou za historií a přírodou, druhá za krásným mořem.
Je konec dubna roku 2009 a před námi deset dní cesty po ostrově Sardinie. Ve čtvrtek na podvečer vyrážíme na jih, našim cílem bylo jednak dojet co nejblíže Piombinu, z kterého vyplouváme trajektem na ostrov a také se potkat s dalšími pěti posádkami. Cesta ubíhala v pohodě, ale naši kolegové měli náskok asi dvou hodin, takže jsme to museli protáhnout cestu až do druhé hodiny ranní k Mantově, kde jsme měli sraz. Po SMS se během jízdy dozvídáme, že ráno vyrážíme již v sedm hodin, tak to nám na spánek nezbývalo mnoho času.
27.4. Druhý den , pátek
Ráno jsme se pozdravili s ostatními a dohodli se, že po cestě ještě navštívíme starobylé město Sant Gimignano, které bylo v dobách své slávy, hlavní Mekkou Toskánska. Protože máme v obytných vozech nainstalovány vysílačky, mohou se všechny karavany mezi sebou po cestě domlouvat a navzájem povzbuzovat, je to prima rozptýlení na dlouhé cestě. V Sant Gimignanu je parking s karavany možný až dole pod městem, takže jsme se postupně rozptýlili po krajnicích silnice a poprvé poznali, že nebude jednoduché najít vždy společné místo na parkování pro sedm karavanů. Nicméně se vše zdařilo a za krásného sluníčka vyrážíme kopcem do města. Samotné město je krásné a všude okolo na nás dýchá historie, opravdu stojí za to ho vidět. To zajímalo hlavně nás starší. Pro děti je tu jiná atrakce.
A tou je místní cukrář. Je to mnohonásobný vítěz národní soutěže v kvalitě zmrzliny. Jeho neporazitelnost dospěla až tak daleko, že ho vyhlásili doživotním vítězem, ale už se nesmí dále zúčastňovat. Musí to bavit i ostatní cukráře! I to je řešení. O jeho proslulosti svědčí, že je zmiňován v některých cestovatelských průvodcích. A také je to vidět na frontě, která byla před jeho gelatérii. Nicméně zmrzlinu měl fakt luxusní. A protože máme dobrý čas, můžeme se po cestě poprvé stavit i u moře. Z dálnice sjíždíme na Sant Vincenzo , kde je u silnice parking a dlouhá pláž. Počasí se mezitím trochu pokazilo, takže z plánované koupačky sešlo. Nevadí, snad si koupání ještě užijeme.
Do Piombina dojíždíme přesně tři hodiny před odplutím trajektu, tedy v devatenáct hodin. Tady na nás čeká nepříjemné překvapení. Pozemní personál začal přeměřovat celkovou délku auta, což mi z počátku nevadilo, měl jsem nahlášeno délku 680 cm, ale jak zjišťujeme, měří délku i držákem na kola . A to už problém je! Kromě nás, i pro další dvě posádky. Řešení jsou dvě. Buď doplatíme za 15 cm nenahlášené délky 240 EUR nebo narveme kola do aut. Jasně, že jsme zvolili druhou variantu , něco se vešlo dovnitř a ostatní jsme rozházeli do dalších karavanů. Konečně nás pustili na náplavku!
Tady na nás čekala už druhá parta pěti karavanů a dozvídáme se od nich, že vše bylo díky nim, protože nahlásili kratší vozy, na což se při odbavování přišlo a rozpoutali tím následnou reakci. Takže podusili všechny včetně nás. Nevadí, zvládli jsme to, což po nalodění zapíjíme. Ale neponocujeme dlouho, jdeme spát, protože plavba na Sardinii trvá pět hodin a ráno bychom byli unavení.
28.4. Den třetí, sobota
Do Olbii připlouváme na čas, je pět hodin ráno. Moc jsem toho nespali, ale únavu přebíjí budoucí očekávání. A co máme vlastně v plánu? Rádi bychom objeli celou severní polovinu ostrova od západu na východ a zpět do Olbie.
Po ranním bloudění v městě, nacházíme výjezd SS 125 směr San Teodoro . První zastávkou je městečko Posada s dominantou věže Castello Della Fava ( Fazolová věž), která je vidět ze širokého okolí. Podařilo se pohodlně zaparkovat a vyšlápnout až k věži, z které byl neobyčejný výhled na široké okolí. Navnaděni krásou krajiny, pokračujeme na nejvýchodnější cíp ostrova Capo Comino . Zde se sice nesmí kempovat, nicméně je tu několik obytňáků a prý to tu neřeší. To díky brzkému termínu, v sezóně by to bylo asi nemožné. Místo je to kouzelné, navíc je celý záliv poset květy a nedaleko jsou písečné duny. Hned bychom tu zůstali.
Přejíždíme k první jeskyni, která je v plánu k shlédnutí - Grotta di Ispinigoli . Nachází se 4 km severně od Dorgali a je mimořádná hned z několika důvodů. Na rozdíl od většiny jeskyní tohoto typu, do kterých se většinou vstupuje z boku, se do této spouštíme šedesáti metrovou "studní" ,v jejímž středu stojí úchvatný 38m vysoký stalagmit . Větší je pouze v Mexiku, s výškou 40 m. Na tuto jeskyni navazuje dalších asi 15 km dlouhých jeskyní s říčkami. Při prohlídce se nám doslova tajil dech nad majestátností prostoru, který se před námi otvíral.
Po prohlídce rychle vaříme oběd a spěcháme dál. Chceme zajet do přístavu Cala Gonone v zálivu Golfo di Orosei . Rádi bychom zde podnikly malý trek do vnitrozemí.
Nejprve nás čekala cesta zeleným údolím, které nás dovedla po dvou hodinách chůze až na pláž Cala Luna , odkud začíná onen trek do skal. Část skupiny podlehla pokušení se povalovat na sluníčku, shodila batohy a bylo po výletu. Zbytek pokračoval dál do vnitrozemí a asi po hodině chůze, kdy jsme museli překonávat obrovské balvany, jsme se konečně ocitli u paty úchvatné soutěsky.
Po návratu k autům se ještě koupeme a protože máme dobrý čas, míříme na nedaleké nurágy (o nich později). Jsou značeny asi v polovině serpentin nad Cala Gonone . Cesta k nim vede úzkou silničkou, na jejímž konci zjišťujeme, že zde není kde s takovým množstvím karavanů zaparkovat. Proto auta rozstrkujeme kam to jen jde a jdeme na prohlídku. Při odchodu si všímám, že mi z pod auta kouká klínový řemen. To nevěstí nic dobrého. Martin zdemontonal spodní vanu pod motorem a zjistil, že spadl řemen z alternátoru, což může být spojené s poruchou ložiska na kladce. To znamená, že mi nebude dobíjet baterie v autě a to je velká komplikace. Je sobota, pozdě odpoledne a nám je jasné, že do pondělí s tím nic neuděláme. Moje nálada je na bodu mrazu. Vracíme se zpět do Cala Gonone, kde přespáváme na velkém parkovišti u sportovního komplexu, vysoko nad městem.
Ostatní vyndávají grily a já kolo. Zkusím sjet do města najít servis. Bohužel se mi podle očekávání nic nepodařilo sehnat ( zlatí čeští kutilové v garážích ) a vracím se k autům. Večer dáváme hlavy dohromady a nacházíme řešení. Buď budu přehazovat baterie z nástavby, kterou mi dobíjí solární panel nebo dobiji baterii centrálou. No uvidíme. Ráno moudřejší večera.
29.4. Den čtvrtý, neděle
Ráno se probouzím s lepší náladou do sluného dne a míříme do přístavu Cala Gonone , odkud chceme lodí dojet do Modré jeskyně Grotta del Blue Marino . Samotná jeskyně bývala útočištěm tuleňů, ale již dlouhá léta je zde nikdo neviděl a myslím, že již ani neuvidí. Nicméně jde o krásnou vodní galerií plnou krápníků, podle kterých je rozdělena na komnaty - svícová - zrcadlová - varhaní a tulení, kde bylo jejich útočiště pro reprodukci. V této komnatě je sladká voda přitékající podzemím z nedalekých jezer.
Po krásné vyjížďce lodí nasedáme do aut a pokračujeme dále v cestě po Sardinii. Čekají nás hory a proslulá vápencová soutěska Gola Su Goroppu, lemovaná kolmými "klaustrofóbními stěnami" , vysokými až 300 m. Hory nás vítají zimou a deštěm, proto jdu na trek sám a ženu se synem nechávám v autě.
Podle průvodce, trvá sestup do soutěsky dvě hodiny, my jsme to s Martinem zvládli ostrou chůzí za devadesát minut. Po cestě narážíme na stádo polodivokých prasat, což nás lehce vyvádí z míry a obavy pociťujeme i o kus dál, kde druhé stádo přebíhá přes kamenné pole a shazuje na nás několik kamenů. Naštěstí jsme se stačili včas uhnout.
Ale to už před sebou vidíme půvabný kaňon řeky Rio Fluminedda, plný oleandrů a tůněk. Než dorazí ostatní vydáváme se dál do kaňonu a dostáváme se až na patu soutěsky. S otevřenými ústy žasneme údivem nad obrovskou masou skal, která nás obklopuje. Dál se ale nepouštíme, jednak z časových důvodů a jednak je to spíše cesta pro horolezce. Cestu vzhůru ke karavanům pojímáme s Martinem jako test našich fyzických sil a tempo je vražedné.
O tom svědčí i čas - 70 minut! Ostatní za námi dorazili o hodinu později. Mezitím mi manželka barvitě popisuje jejich setkání s prasaty. Jsou natolik oprská, že přišla po silnici až ke karavanům, což pochopitelně u žen, vyvolalo lehkou paniku.
A protože se blížila noc a já mám stále problémy s baterií, nemohu si dovolit svítit, vyrážíme na přesun k západnímu pobřeží co nejdříve to jen jde. Jedeme hornatou krajinou plnou úzkých silnic a zatáček. Jedu uprostřed kolony se zhasnutými světly, abych šetřil baterie a je to slušný adrenalin. Noc propukla do plné síly, bez světel to opravdu už nešlo, takže pouštím reflektory. Plný stresu čekám, kdy nastanou komplikace! Krátce před půlnocí nacházíme malé parkoviště a mě se ulevuje. Jednak že se nic nestalo a také zjišťujeme, že baterie je téměř plná, což může znamenat jediné. Nejednalo o pohon alternátoru, ale klimatizace. Padá mi obrovský kámen ze srdce a jdu v klidu spát.
30.4. Den pátý, pondělí
Ráno se vzbouzíme do deště a v osm hodin pokračujeme dál na západní pobřeží. Po cestě se stavíme v osadě Serri, za kterou je značen nurág Santa Vittoria . Jedná se o stavby z doby bronzové 1800-1500 př.n.l. Nurágy měly obranný charakter, některé byly až třípatrové ve tvaru kónického úlu. Na ostrově se jich dochovalo v různých podobách na 7.000 . Po prohlídce a kávičce vyrážíme k dalšímu nurágu Su Nuraxi ,u města Barumini .
Nuraghe Su Nuraxi, patří k nejstarším a nejvýznamnějším památkám ostrova a v sezóně se zde tvoří fronty na prohlídku. Torzo centrální věže z čediče, je dominantou okolí. Nurág byl původně třípatrový, ale větší hodnotu než samotná věž, mají pozůstatky okolo stojící vesnice. Po prohlídce se již téměř všichni těšíme na moře. Jedeme do Oristana a dál k majáku Capo San Marco. Místo ale není podle našeho gusta, po chvilce rozpaků a dohadování přejíždíme na jiné místo s tím, že se sem zítra vypravíme na kolech. Napodruhé to vychází, místo je přímo skvostné! Před námi rozkvetlá louka a za ní nádherná pláž pokrytá miniaturními oblázky, kterou omývá tyrkysově modré moře.
Rychle vyndáváme židle a stoly, abychom se sklenkou v ruce, chytili západ slunce.
1.5. Den šestý, úterý
Ráno je nebe bez mráčků, a skupina se rozděluje na romantiky, kteří si vychutnávají ráno v lehátku na pláži a na barbary, které to nezajímá a jedou na kole k majáku Capo San Marco. .Objíždíme celý záliv a rádi bychom se odměnili pivem. Zároveň začínáme zjišťovat, že okolo nás zásadně houstne počet návštěvníků a v jedné chvíli je to doslova invaze. Je přeci první máj, tudíž mají místní volno a využívají ho k výletu. Při cestě dál ke karavanům, vidíme v jedné vesničce množství parkujících aut, korzujících lidí a slyšíme hudbu. Zajíždíme dále mezi domky a před námi je pravá májová veselice, spousta lidí, opékané ryby a víno. Tak tady musíme zůstat! Kupujeme si ryby na grilu a jdeme do jedné z velkých místností, která spíše připomínala garáž.
Zde je dlouhý stůl, ke kterému usedáme, rozbalujeme ryby a pouštíme se do jídla. V mžiku se o nás začínají starat, nosí nám víno a kořalku. Jsme tu asi za kuriozitu, protože se v cyklistických dresech odlišujeme od ostatních, svátečně oblečených lidí. Nevadí. Atmosféru dotváří harmonikář, který dává jednu píseň za druhou a nám se líbí čím dál více. Možná to bude i tím vínem.... Tady jsem si uvědomil, jak strašné byly první máje u nás v republice ještě před revolucí a jaké to je, si tento svátek opravdu užít. Ke karavanům přijíždíme opravdu veselí, skáčeme do moře a ani nám nevadí, že je pěkně studené. Alespoň nás postaví na nohy. Zbytek dne lenošíme a užíváme si konce krásného dne.
2.5. Den sedmý, středa.
Jako obvykle ranní budíček a v 8 hodin, s těžkým srdcem opouštíme pláž. Jedem do městečka Bosa. Po cestě stavíme v Putzu Idu, obhlídnout krásné plameňáky. Po cestě do Bosi se kochám, místo, abych dával pozor a utrhl jsem se z kolony. Pochopitelně zahýbám kam nemám a cesta mě zavedla do úzké uličky, kde jsem chytil pravým zrcátkem o roh domu a zcela ho rozbil. Musím pokračovat dál až na kopec k věži, kde zjišťuji, že jsem ve slepé uličce. Tady se horko, těžko obracím a plný vzteku hledám správnou cestu. Vysílačka je mimo dosah, mapa v jiném autě, ale nakonec se orientuji a dojel jsem za ostatními do přístavu. Tady parkujeme a vyrážíme do téměř 3 km vzdáleného města. Hlavním úkolem je najít prodejnu s autodíly. Ale hledám marně, beru tedy za vděk kosmetickým zrcátkem, které později nalepuji na držák zrcátka.
Bosa, jako jediné významné sardinské město na řece, stojí za zastavení, protože nabízí atmosféru středověkého městečka a prohlídku Castello Malaspina . Právě k němu jsme se vyšplhali a zjišťujeme, že je zavřeno. Děti běsní a já s nimi. Křivolakými uličkami sbíháme dolů, nakupujeme potraviny a jdeme k autům. Okolo šestnácté hodiny odjíždíme a našim cílem je nejzápadnější výběžek Capo Cácia. K městu Alghero jedem po panoramatické vyhlídkové cestě, městem projíždíme směr Porto Torres podél pobřeží až na samý konec Capo Cácia.
Máme super místo. Z jedné strany moře a pohled na Alghero a z druhé útesy. Na zahnání smůly, která nás provází, si dáváme víno a užíváme si krásného podvečera.
3.5. Den osmý, čtvrtek
Začátek dnešního dne jsme se rozhodli věnovat zase jeskyním. Tentokráte 2 km vzdálené Grotta Di Nettuno k níž se schází po 654 ti schodech, takže je jdeme zkusit.
Po ranním tréninku se před námi vynořil vchod do jeskyně a jak vidíme, tak jsme dnes první návštěvníci, protože si obsluha teprve snáší pult, kasu a telefon. Konečně nás pouští do království krápníků, jdeme asi 200 m dlouhým chodníčkem, 180m pod zemí a s úžasem pozorujeme majestátnost jeskyně, jejíž vznik se datuje před 4 milióny let. Krápníky vytváří roztodivné tvary ( poprvé v jeskyni můžeme fotit) a skutečnost, že 1 cm roste 100 let, mě posouvá blíže k pochopení "relativitu času". Je to úchvatná podívaná.
Naše cesta pokračuje dál, do města Alghero, které svým vzhledem připomíná Barcelonu, je otevřené na moře s neopakovatelnou atmosférou úzkých uliček a starobylých domů. Dodnes je katalánský vliv ve městě patrný, mnoho lidí mluví jazykem, který je zastaralou podobou katalánštiny.
Zaparkovat se nám podařilo v přístavu a jdeme rychle za poznáním. Po krátké procházce křivolakými uličkami města nás dohání hlad. Není divu, je téměř poledne. Jak bývá naším zvykem, vyhledáváme spíše zapadlé hospody, s místními, než ty na hlavních tazích a to dnes podařilo. Sedíme v typické taverně Paradiso, s pokérovaným a zarostlým majitelem. Vybíráme ryby a další pochutiny, vše zapíjíme místním výborným vínem a je to balzám. Je čas pokračovat, míříme do Santa Maria La Palma , místa, kde chceme ochutnat něco málo z produkce místních vín. Parkujeme v krásně upraveném areálu vinařství Sella Mosca a hned míříme do vinotéky. Ale pozor, obsluha nás hned u dveří zklame, je před sezónou a v tomto čase ochutnávky nedělají. Nevadím, nakupujeme alespoň místní vyhlášení Cannonau a Vermentino a ochutnávku si uděláme sami verčer. Tím pádem musíme přeplánovat trasu a přesouváme se k moři u městečka Argentiena, kde má být krásné místo pro přespání přímo u moře. Ale čeká nás zklamání, není to úplně ono. Ale nedá se nic dělat, přespíme tu. Hned vyrážím na pláž a zjišťuji, že je kupodivu pěkná , takže neváháme a vrháme se do ledové vody.
Večer se k nám připojuje mladá Němka, která sama objíždí pobřeží se surfem. Byla mluvná, ale já jsem si s ní moc nepokecal, protože umím akorát danke a Bayer Mnichov, naštěstí zaskočila Yveta, zdatná němčinářka.
4.5. Den devátý , pátek
V obvyklý čas, tedy 8 hodin, odjíždíme od pláže a rádi bychom se podívali na severní cíp k útesům Capo Del Falcone . Na místo jsme dojeli poměrně brzo a parkujeme hned pod útesem, ale zjišťujeme, že cesta k němu vede přes soukromý komplex luxusních vil, musíme tedy podlézt bránu a opatrně se vyšplhat vzhůru. Na to, že jsme porušili zákon, byl pohled na zátoku průměrný. Cesta nás zavádí dál, do města Stintino, kde si někteří z nás kupují ryby prapodivných tvarů a barev na večerní grilování. Nejhrůzostrašněji vypadal mořský ďas.
Za dalším poznáním historie Sardinie se pouštíme do vnitrozemí ostrova, jižně od Sassari, kde bychom navštívili nurág Sant´Antine. Poprvé za celou dobu našeho putování jedeme po dálnici, podle mapy zahýbáme na jednom ze sjezdů, ovšem záhy zjišťujeme, že nás cesta zavádí hlouběji do vnitrozemí a cesty jsou tak úzké, že sotva projedou naše karavany. Doufáme, že nepotkáme v protisměru žádné auto. Je jasné, že jsme netrefili správnou odbočku. Vše dopadlo dobře, asi po půl hodině obav, vyjíždíme zpět na dálnicí a zjišťujeme, že stačilo popojet pár kilometrů a sjet na Thiesi . No, né vždy se vše podaří. U nurágu v pohodě parkujeme, po pravdě řečeno, většina z nás měla již těch šutrů plné zuby, ale tento nurág je ve velmi zachovalém stavu a byla by škoda ho nevidět.Takže procházíme patry, chodbami a zákoutími . Jsme fascinováni dokonalostí stavby a teprve tady si dokážu představit co to vlastně bylo za stavby. Já osobně, bych tento nurág upřednostnil před Nuraghe Su Nuraxi, je sice menší, nicméně má větší vypovídající schopnost. Doporučuji. Po obědě je na řadě starobylé město na skále Castelsardo
Zaparkovali jsme na příjezdu do města, takže jsme měli krásný výhled na samotný hrad z 12 st., postavený rodinou Doriů z Janova a také na pestrobarevné domky pod hradem. Po prohlídce starého města scházíme ke karavanům a koho nepotkáme? Naši známou německou surfařku. Svět je opravdu malý.
Nasedáme do aut, sjíždíme na druhý konec města a jedeme k nedalekému místu zvanému I´Elefante. Jedná se kámen, který dříve sloužil jako pohřebiště a svým tvarem připomíná slona, který měl svou silou a velikostí ochránit mrtvé. Je to jaká si turistická ikona Sardinie.
Blíží se večer a stýská se nám po moři, jedem proto na pláž La Ciaccia k Punto Maragnani. Vjíždíme do kempu a u brány nás srdečně vítá majitel, je vidět, že má radost z hostů. Vzhledem k tomu, že jsme tu kromě jednoho karavanu sami, není těžké si najít to nejlepší místo s výhledem na moře. Je tu nádherně, všichni jsou nadšeni výhledem a prostředím. Tady si dovedu představit pár dní lenošení. Vyndáváme stoly, židle a víno u čehož se nachomýtl i pan domácí a abychom utužili vztahy, naléváme mu ferneta. Trochu to s ním zalomcovalo a když odcházel, báli jsme se, že jsme mu ublížili. Ale opak byl pravdou, za okamžik se vrací a v ruce drží lahev svého domácího vína.
5.5. Den desátý, sobota
Ráno se na obzoru mračí, padá tedy varianta poflakování na pláži, máváme domácímu a vyrážíme . Po cestě máme krátkou zastávku u majáku Isola Rosa, ve vesničce Vignola Mare . Naším dnešním cílem je výběžek s majákem Capo Testa a údolí valounů.
Asi čtyřhodinová túra krajinou, plnou žulových skal a kamenů, které vypadající spíše jako sochy, byla nezapomenutelná. Příroda tu vytvořila jedinečnou scénu oblých a kroucených tvarů vypadajících, jako by si tu s kameny pohrával cukrář a vytvářel neuvěřitelné tvary. Pochopitelně nechybí zálivy s průzračnou vodou, přímo lákající k vykoupání. Odjíždíme okolo šestnácté hodiny a míříme k ostrůvkům La Maddalena , které chceme na druhý den projet na kole. Za městem Palau by měl být u kempu Capo Di Orso.
6.5. Den jedenáctý , neděle
Ráno je nebe bez mráčků a my spolu s dalšími třemi rodinami vyjíždíme na trajekt, který nás za dvacet minut přepraví na souostroví Arcipelago Di La Maddalena. Sedm hlavních ostrovů a více než 40 malých ostrůvků, tvoří dohromady toto souostroví. Ostrovy jsou ve skutečnosti hřebeny údolí, které kdysi spojovalo Sardinii a Korsiku v jednu pevninu. Častý vítr se po staletí podílí na tvarování žuly do bizardních tvarů, které zdobí souostroví. My se vydáváme na hlavní ostrov Isola Maddalena a v přístavu volíme okruh směrem na západ. Silnice nás dovedla okolo pobřeží až na samý vrcholek ostrova k majáku. Museli jsme vyšplhat hodně velký a táhlý kopec, ale výhled stál za to.
Je okolo poledního a všichni máme hlad. Cesta nás stáčí dolů k moři a najednou se před námi vynořila směrovka s reklamou na hospodu, směřující do polí . Po krátké polní cestě se před námi otevřela doslova oáza. Kouzelná hospůdka uprostřed zeleně a květů. Hned slézáme z kol a vrháme se k dlouhému žulovému stolu.
Jídlo sice není z nejlevnějších, ale opravdu domácí a chutné. Po jídle se stavíme na krátkou chvíli u moře a už spěcháme na trajekt. U karavanů jsme v dobrém čase, proto můžeme jet dál, hledat nové místo na přespání. Opět chceme zůstat u moře, volíme tedy místa, kde vidíme pláže či přístavy. První pokus byl Baia Sardinia . Dojíždíme téměř k pláži, ale je tu málo místa a nepřístupný terén, je evidentní, že se nechytíme. Takže se všechny karavany otáčejí ( k pobavení kolemjdoucích) a protože máme už praxi, jde to ráz na ráz. Další místo máme vytipované Porto Cervo, je to luxusní marína, tak uvidíme jaké to tam mají. K maríně vede poměrně úzká jednosměrná ulice, ale to nás neodrazuje a sjíždíme až k moři na velké parkoviště.
Po zaparkování jdeme obhlédnout výjezd a je to jasné. Touhle cestou neprojedeme! Kopec jako blázen a ještě ostré zatáčky. Ráno musíme vstát brzo a vyjet zpět v protisměru . Snad nám to projde. Všichni se vrhají na grilování a já se jdu projít po maríně. Je vidět, že je pro horních pět tisíc , luxusní lodě i apartmány. Po večeři přišlo tak trochu očekávané. Ochranka. Mladý Ital nás přišel upozornit na to, že na nás místní honorace poslala policii, která je tu za okamžik.
Byl rozumný a ostré hrany obrousila i plechovka plzeňského piva. Slíbili jsme, že vše sbalíme a do půl hodiny odjedeme, jen jsme se dohodli, přijíždí policie. Ale k našemu překvapení je úplně v pohodě, nechají nás tu i přespat, ale nesmíme grilovat a příliš hlučet. Ale už jsme rozhodli o odjezdu a nebudeme měnit plány. Mimochodem, na policistech bylo vidět, že jim ten telefonát také moc neseděl ( nebo ten telefonující ? ). Máme sbaleno a odjíždíme v doprovodu ochranky, která jede před námi, připadáme si jak vládní kolona. Zkouší nás navést na ten hrozný kopec, ale to mu nevyšlo, jede tam sám a my odbočujeme vlevo do protisměru.
Protože jsme při příjezdu sem viděli několik dobrých parkovišť, vracíme se asi 10 km zpět a pohodlně zajíždíme na prázdné parkoviště, které sice není bezprostředně u moře, ale bude tu klid. Při prohlídce pláže na nás útočí komáři, proto velíme na ústup a rychle se mažeme zevnitř vínem a fernetem.
7.5. Den dvanáctý, pondělí
Poslední ráno na ostrově si trochu prodlužujeme a vstáváme podle libosti, odjezd je až v deset hodin, děti dovádí a my v klidu snídáme.
V deset hodin odjíždíme na poslední zastávku, kterou je Tomba Di Coddu Vecchiu . Jeho vznik se datuje 3500 let p.n.l . Archeologové jsou přesvědčeni, že významní lidé byli pohřbíváni do obdélníkových hrobek vytvořených z kamenných plátů a čelo hrobky tvořily vztyčené menhiry. Krátká prohlídka končí a a nám zbývá ještě trocha času před naloděním. Zajíždíme tedy na pláž Pittulongu, kde pár hodin odpočíváme. Před odjezdem si ještě nakupujeme slávky s tím, že si je uvaříme v přístavu.
Do Olbie přijíždíme čtyři hodiny před odplutím a po malém bloudění (jsou tu dva přístavy nákladní a osobní ) jsme na náplavce .Opět mám sevřený žaludek z přeměřování aut, ale tentokráte vše probíhá v pohodě. Věrka se ujímá vaření slávek a za 15 minut je prostřeno.
Těchto hodů se naše rodina neúčastnila a jak jsem později zjistil, udělali jsme dobře. Asi dvě hodiny po nás dojíždí i druhá skupinka a trumfujeme se, kdo má lepší zážitky. Asi je to remíza.
Mezitím pokukujeme po lodi a vidíme, že se místa na palubě pomalu zaplňují náklaďáky a máme obavu o to, aby nás nedali do podpalubí. Máme přeci kempink na palubě ! Vše dopadlo dobře a jsme na lodi. Dokonce máme i místo na večerní posezení. Rozkládáme židle a stoly,dojídáme a dopíjíme poslední zásoby z lednice. V půl noci mejdan rozpouštíme a já si ještě stačím židlemi urazit blinkr. Ta smůla se nás prostě nepustí .Teď zbývá jen lodní katastrofa. Spíme doslova jako na vodě s tím, že ráno v pět hodin připlouváme na pevninu a čeká nás 1.110 Km dlouhá cesta domů .
8.5. Den třináctý, úterý
Ráno ve 4.30 hodin jsem vzhůru a ospale mžourám na svět. Ale to jsem ještě královsky vyspalý oproti Martinovi. V noci ho trápily slávky, které s takovou chutí povečeřel, bylo mu natolik zle, že spal sotva hodinu. Z přístavu vyjíždíme bez komplikací a nastává úmorná cesta s dopravními zácpami u Fiorentiny, Modeny a s několika zastávkami na krátké prospání. Před dvaadvacátou hodinou parkuji v hustém dešti v Táboře. Tachometr mi ukazuje 3.365 km.
Co říci na závěr. Sardinie je opravdu krásný ostrov a myslím, že termín okolo května, je úplně ideální pro to, vidět ostrov v plné jeho rozkvetlé kráse. Počasí bylo optimální právě pro tento druh pobytu, tedy žádné vedro, ale příjemné teplo i pro občasné koupání.
Navštívili jsme opravdu mnoho míst, na která budeme rádi vzpomínat. Krásné východní pobřeží, okolí Nuora , kde ještě dnes platí vendeta a zbraň je tu běžným vybavením domácnosti. O čemž mimochodem svědčí prostřílené cedule u cest. Neuvěřitelné tvary obrovských balvanů v Údolí valounů i dech beroucí jeskyně. Ostrov je krásný i pro lenošení, je tu spousta nádherných pláží s bílými mini oblázky a průzračnou vodou.
Ale to až příště. Do naší další návštěvy ostrova uplynou čtyři roky a tentokrát to bude o relaxu a plážích. Více v článku Sardinie, evropský Karibik.
http://petrhavranek1.blog.idnes.cz/c/481498/sardinie-evropsky-karibik.html
