Poslední dny na ostrově strávíme na pobřeží pozorováním velryb a trekem do krásné kaldery Mafate, která je klenotem celého ostrova.
Den pátý - výlet za velrybami
Dobrá zpráva, dnes zůstane auto na parkovišti! Místo kol nás budou vozit plováky katamaránu, s kterým vyrážíme za delfíny a velrybami. Vzhledem k mým předešlým zkušenostem jsem tak trochu skeptický, ale agentura se nám v dušuje, že jsme uprostřed sezóny a šance vidět oba savce je veliká. A kdyby to náhodou neklaplo, uvidíme alespoň ostrov i z druhého pohledu, od oceánu. Do přístavu pomalu vjíždí obrovský katamarán, jehož kormidlo svírá drobný kapitán se čtyřmi děvčaty, které se nám budou starat o pohodlí. Začíná to dobře.
Loď zapíná motory a nabírá směr širé moře, abychom snad už po patnácti minutách narazili na hejno delfínů, dovádějících na boku lodě. Takže odškrtnuto, i kdybychom ty velryby neviděli, jsem spokojen, ale člověk se nemá spokojit s málem. Za další půl hodiny se před námi vynořuje mohutné tělo kytovce a za ním další a další. Dobrých pět hodin se náš kapitán snažil, abychom si my, suchozemci, odnesli vzpomínky na tyto úchvatné tvory.
A po plavbě nastává dlouho očekávané váleníčko. V Hobitíně si odkládáme, abychom se co nejdříve dostali na pláž a do vody, i když to druhé je hodně odvážné tvrzení. Naše pláž je asi osm kilometrů dlouhá a od oceánu nás odděluje korálový rif, což by mělo zabezpečit ochranu před žraloky, jenže zrovna před týdnem tu prý o kousek dál nějaké ženě žralok pokousal nohu. A pak se koupejte! I přes to se ponořujeme do vody, ale musí to na nás být legrační pohled, sotva jsme ve vodě po kolena, šlehneme sebou o hladinu, trochu se zameleme a rychle na písek. Dobře, trochu přeháním, ale daleko od pravdy nejsem. A konec konců nejsme v tom sami, díky tomu, že jsme na veřejné pláži a obklopeni místními, můžeme pozorovat i jejich odvahu a ta si s tou naší příliš nezadá. Mimochodem si tu dnes připadám dost raritně, naše bílé kůže tu mezi těmi snědými muži a ženami, vypadají hodně legračně, ale cítíme se naprosto bezpečně a se sousedy si vyměňujeme mnohé úsměvy. Slunce peče a holkám se po tváři rozlévá blažený úsměv, zato já a Petr se začínáme ošívat. “Přestaň, vždyť ležíš sotva hodinu a už se škubeš”, slyším od mé drahé polovičky a má pravdu. Po očku spiklenecky mrknu na Petra a plán je hotový. “Holky my jdeme prozkoumat okolí”, a odcházíme po pláži někam do neznáma. Ony nejsou naivní a ví, že nejdeme nikam za zážitky, ale jen na jedno chlazené a tak nás nechávají si myslet, jak báječnou výmluvu jsme si vymysleli. Konec konců, já i Petr jsme se svými ženami více jak čtvrt století…Náš čuch slaví opět úspěch, na břehu je skvělá chatrč, v ní snědý, dredatý rastafarián, který točí studené pivo a navíc umí pár českých frází, které ho naučili Češi a Poláci na nějaké misi. A co že ho to naučili? “Dáme pivko?” Osmnáctá hodina s sebou přinesla tmu, ale i hlad, jenže při představě masa na curry se nám dělá mdlo a tak vyrážíme ke kempu, kde jsme včera viděli nějaký food truck. A opravdu, stojí tu v celé své kráse a na boku karoserie čteme pro nás spásnou reklamu na pizzu. Heuréka! Osm pizz a pronto. Usínáme s žaludkem naplněným k prasknutí, ani rum na baru nám nepomohl.
Den šestý - Mafate, Le Maido, Verre Boutteile
A je to tady, první odpadlíci jsou na světě. Všechny holky a Petr (stane se jejich bodyguardem) zůstávají na pobřeží a chtějí se věnovat barvě svojí kůže. Zůstává i Jenda, ale ten z jiného důvodu, od druhého dne pobytu posmrkává, pokašlává a evidentně na něj skočilo nachlazení, takže jsem mu na jeden den naordinoval odpočinek a budeme doufat, že se vše v dobré obrátí. Pochopitelně mi v hlavě vrtá i možnost nákazy dengue, ale ta rychlost nástupu i charakter odpovídá spíše na nachlazení z klimatizovaného letadla. Zaháním chmurné myšlenky, loučíme se s pobřežní skupinou a vyrážíme k další kaldeře, tentokrát Cirque de Mafate, v pozadí s nejvyšší horou Reunionu – Piton de Neiges. Jde sice o nejmenší kalderu na ostrově, ale díky její nedostupnosti si zachovala jedinečný a divoký ráz.
K vesnicím uvnitř kaldery totiž nevede žádná cesta a tak pro ty, kteří tam žijí v malých vesničkách, nezbývá, než si zásoby nosit na zádech nebo spoléhat na vrtulník. Dovedete si to představit? Jak moc soběstační a pospolití, musí být místní lidé? V poslední době se ale i tam dostává turistický ruch, i když jen omezeně, vesničané pronajímají své doby trekařům, kteří odsud vyráží zdolat Pinot de Neiges a okolní kopce.
Nám pro dnešek postačí malý dvojboj, nejprve výhledy Le Maido a poté pohled na kalderu z druhé strany, od Dos d'Ane. K první vyhlídce je snadný přístup po silnici, která je obklopena záplavou kručinky, pichlavého, žlutého keře, který je snad všude, kam se podíváme. Z parkoviště je to jen pár kroků a to, co se před námi otvírá je zatím nejkrásnější živý obraz z celého ostrova. Na skalnatých plošinách pod námi, jsou roztroušené domky, spojené prošlapanými chodníčky, zarostlé v bujné vegetaci a tady odsud vše působí romanticky, jenže skutečnost je jiná. Dnes, více jak v předchozích dnech, se ve mě, při pohledu na skalní masivy, probouzí touha vyšplhat na nějaký ten vrcholek, třeba ten nejvyšší… No nic, ponechám si to na příště, ale to už musí být pouze lezecká expedice. Pro dnešek se spokojím s odpolední túrou od Dos d'Ane, z místa, které je přesně na druhé straně kaldery a kam musíme nyní přejet s malou zastávkou na jídlo. Dnes se naše chuťové pohárky opět pomněly, bistro bylo čínské, žádné curry a když jsme to spláchli Dodo, nebylo co řešit. Nad Dos d'Ane (Záda oslice), což je úrodná plošina na západě, pod hřebenem kaldery, jsme ponechali auto a napojujeme se na stezku GR2, která vede po úbočí kaldery. Nejde o nic nebezpečného, pěšina je dost široká jen s několika těžšími úseky, které se dají překonat po žebřících nebo s přidržením se lana.
V té souvislosti mě napadá, jak a kdy vlastně mohla taková stezka vzniknou, vždyť i na protější straně vidím něco podobného. Snad ji vyšlapali otroci a následně jejich lovci, kteří pravidelně vyráželi do hor, aby si své “zboží” vzali zpět na pole. Právě zde, v odlehlých částech ostrova, kam se bílá menšina bála, zakládali otroci komunity, zúrodňovali půdu a zakládali komunitní skupiny. I jazykový problém dokázali překonat směsicí francouzštiny a lokálního jazyka. Ona národnostní a jazyková různorodost měla smysl, protože tak otrokáři zabránili bouřím a nepokojům. Vše ukončil až rok 1848, kdy bylo otroctví zrušeno a dnes se 20 prosinec slaví, jako státní svátek. Pomalu se prokousáváme pěšinou a v dálce vidíme cíl - Verre Boutteile (Skleněná lahev), ostrou špici, vypínající se nad lesní porost, z které je prý nejkrásnější pohled na okolí. Proto nezbývá, než odhodit batohy a vylézt nahoru. Kluci nás fotí a výsledná fotka působí hodně dramaticky, ale ve skutečnosti je to jen dvě desítky vysoká skalka.
To jsem ale blbec, mohl jsem to nechat bez přiznání a být za borce. Fotku posíláme plážové skupině v domnění, že jim spadne brada, ale nic takového se neděje. Hm, fajn, my sedíme u rasty ve stánku, máme luxusní oběd a pozorujeme v dálce se předvádějící velryby, to je jejich odpověď. Tak nevím, kdo komu má víc závidět. Co ale máme všichni stejné, je překrásné počasí, slunce se u kormidla drží dlouhé dny a hlavně od rána do večera. Skleněná lahev je pokořena, snímky pořízeny, ale zážitek nekončí, zpět se vracíme cestičkou po hraně kaldery, přičemž Hřbet oslice máme jako na dlani a v dálce se třpytí oceán.
Zpětně vzato, dnešek byl tím nejhezčím dnem na ostrově, jen škoda, že i tím posledním. Zítra přelétáme na Mauricius. Díky Svatý Expedite, patrone ostrova, že jsi nám ukázal tvůj ostrov v plné kráse a držel nad námi ochrannou ruku.
Díl první:https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676558
Díl druhý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676559
Díl čtvrtý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676566
Díl pátý: https://petrhavranek1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=676630
