Rakousko - Tauplitz a okolí

Region Tauplitz, Altaussee  je téměř za humny našich hranic a ten, kdo se rozhodne navštívit tuto oblast, nebude rozhodně litovat. Na své si přijdou jak vyznavači pěších túr, tak i cyklisté, milující šotolinové lesní cesty.

Abychom si okolí Tauplitzu užili co nejvíce, vydáváme se tentokrát na cestu již ve čtvrtek v podvečer. Na parkovišti pod lanovkami, kde budeme stát s naším karavanem, je pusto, prázdno, nikde, nikdo a co hůř, jsou zavřené i hospody v okolí. Nezbývá tedy, k Jendově nelibosti, sáhnout do vlastních zásob a něco malého si připravit sami. Syn jezdí již mnoho let do Tauplitzu na zimní lyžák se školou, ale že by mi byl oporou v orientaci po městečku, tak to ani náhodou. Jediné co bezpečně trefil, byl Spar, kam si prý chodí kupovat dobroty. Večer si krátíme hraním oblíbených žolíků a opět, už ani nepočítám pokolikáté, mi  Jenda kvalitně vyprášil kožich. Ale ještě než ze mě udělal "nevyhrávače", naplánovali jsme si zítřejší cestu. Cílem bude vyšplhat na Tauplitzalm a potulovat se v okolí jezer. Vzhůru vede jednak asfaltka z Bad Mittendorfu a také několik šotolinových stezek, z kterých vybíráme, podle našeho soudu, tu nejlepší. Ale než objevíme krásy největší jezerní náhorní plošiny v Evropě, musíme překonat převýšení 744 metrů na úseku dlouhém přibližně osm kilometrů. Jinými slovy, dost se zapotíme. Páteční ráno je jako vymalované a vypadá to, že krásné počasí nám vydrží nejen dnes, ale i celý víkend.

Zajíždíme do infocentra pro mapu a také proto, abychom se u obsluhy ujistili, zda je vybraná trasa sjízdná. Dostává se mi odpovědi, že nikoli!  Pravda je, že nás odpověď trochu zaskakuje, na mapě je jasně vyznačen trejl, tak  jaké pak nesjízdné! Nejsme bábovky, jedeme. Cesta začíná stoupat dost zprudka hned od začátku a my se motáme střídavě po lesních cestách i po šotolině. Téměř celou cestu jedeme tzv. v mapě, tedy podle mapy dobře, až do chvíle, kdy se papírová mapa rozchází s tou v telefonu a obě současně jsou mimo realitu, kterou máme okolo sebe.

Jedna se lehce zorientoval po kopcích a navrhoval vyjet strmou sjezdovku, za níž je podle něj náš cíl. Ale mě se bajkersky více líbí jiná cesta, kterou tedy autoritářsky vybírám. To že je slepá, zjišťujeme po dvou kilometrovém stoupání. Takže jsme si kopec sjeli zase pěkně dolů a vydáváme se kolmo po sjezdovce, cestou, kterou před půl hodinou navrhoval syn. V jeho očích vidím oslavu vítězství, ale zároveň i touhu, být už konečně na planině. Asi v půli kopce potkáváme skupinku Slovenek, které se i v tom horku povzbuzují k lepšímu výkonu panákem slivovice. Schválně je necháváme, mlčíme, nenaznačujeme, že jsme krajané, ať se projeví.  Když jsme  téměř na jejich úrovni , z hloučku se ozývá: " Holky jděte stranou, ty toho už mají dost". Hezky si naběhly . "Ale jak koukám, tak vy taky" , říkám. Nastal hurónský smích a odměna ve formě dvou panáků slivovice.  Medicína zabrala a na Tauplitzalm jsme vyjeli jako kamzíci, konečně si můžeme trochu oddychnout a kde je to nejlepší? V hospodě! Jenda si poroučí lehké cyklistické jídlo v podobě řízku se salátem, já pivo a sýr. To je myslím slušný energetický základ pro další cestu.

 Máme krásný čas, cesta vzhůru byla skvělá, slunce svítí, optimismus z nás jen srší, tak proč nepokračovat v improvizaci dál. Míříme k Steier see, ale dolů k jezerům je na cestě zákaz vjezdu, zhlížíme tedy na modrou hladinu jen z náhorní vyhlídky a prozkoumání okolí jezer, si necháváme na příště.

Tudy tedy cesta nevede, otáčíme kola a jedeme na druhou stranu k Grosesee. A zde, na okraji jezera, padá to osudové rozhodnutí. Na mapě je za jezerem vyznačena relativně krátká turistická trasa 272, která navazuje na silničku, jenž se dál vine údolím, prostě ideální trasa. S vědomím, že kdyby ten krátký úsek nebyl jetelný, tak kola poneseme, se vydáváme na cestu do neznáma.

Několik desítek metrů to je podle mého očekávání. Louka, tráva a kořeny. Ale potom to začíná! Terén se prudce svařuje a my začínáme strmě klesat dolů po kamenech, kořenech a blátem. To vše cestičkou o šířce sotva půl metru. Marně mezi stromy vyhlížíme tu krásnou šotolinku,  po které jsme chtěli jet. První signál, že to nebude tak snadné je vyděšený výraz ve tváři dvou turistů, stoupajících proti nám do kopce. A druhý, zcela jasný signál přichází po chvíli, kdy se pode mnou otevírá mezi stromy údolí a já uvidím silnici. Je asi 600 výškových metrů pod námi! No nazdar!

Jenda nese tuto skutečnost statečně, takže se navzájem špičkujeme a pomalu, akrobaticky s kolem vedle sebe i na zádech, scházíme dolů. Veselo je až do chvíle, než narážíme na široké pole sesutého kamení. Zde končí značení. Nikdo, kdo to nezkusil neví, jak těžké je chodit v cyklistických botách, "okovaných" kufry, po kamenech, které vám doslova tečou pod nohama. Já už to teď vím a není to žádná slast.

Chvíli pobíhám po kamenech a hledám červenou značku, jenž by navazovala na tu předešlou, ale nikde nic. Až na levé straně, kde byl jemný štěrk, vidím vyšlapané stopy. Sláva! Značení chybí, ale i tohle nám stačí, abychom uvěřili ve správný směr cesty. Zvedáme kola a opatrně se šoupeme dolů po kamenech. Ty záhy skončí a my se vnořujeme do nízkých klečí. Tak tudy cesta nevede!  Nezbývá, než opět vyrvat kola zpět na kameny. Ponechávám Jendu u kol a šplhám zpět k místu, kde jsme naposledy viděli turistickou značku.

Ve stejný okamžik se z lesa vynořuje dvojice, která na tom je evidentně stejně, jako my. Ale sdílená samota je o trochu povzbudivější.  Společně pobíháme po kamenech a hledáme cestu ven. Nejsem bohužel dítě moderní doby, takže s různými aplikacemi na mobilních telefonech bojuji, nicméně v té chvíli jsem si na jednu vzpomněl . Mohla by určit moji polohu. Zapínám mobil, prstem poklepu na onu aplikaci a v tom okamžiku se telefon vypíná. Vybitá baterie!  Asi tu umřeme! Ale osud tomu chtěl jinak, z houští pod námi se vynořil chlápek a míří si to rovnou k nám. Máme vyhráno, ukazuje nám cestu dolů a já si zhluboka oddychuji. Dnes už po několikáté sklouzávám dolů, beru kolo a společně opět stoupáme vzhůru, abychom se po pěšině dostali do vytouženého údolí.

Tam na nás čekala doslova oáza. Několik malých roztroušených srubů a v jednom z nich malá hospůdka, kterou provozuje postarší manželský pár, jenž nás vítá se širokým úsměvem na tváři. Jestli to je proto, že mají rádi hosty nebo proto, že takové blázny  s kolem na zádech tu ještě neviděli,  neřešíme, hlavní je pivo a jídlo. Posadili jsme se pod přední štít srubu, objednali si a v paprscích slunce si vychutnáváme chvíle klidu. Cesta zpět do Tauplitz je tzv. za odměnu. Jedeme po krásné šotolině prakticky až do Bad Mittendorfu  a po cestě zbývá čas i blbnutí při přejíždějí řeky Salzy.

Z Bad Mittendorfu míříme ještě okruhem  ke skokanskému můstku Kulm-Skiflugschanze . Jde o největší přírodní můstek na světě, kde se pravidelně koná i světový pohár ve skocích na lyžích . V současné chvíli se rekonstruuje a připravuje na mistroství světa. To už byla opravdu poslední věc, kterou jsme ten den prožili. No, nebylo toho zrovna málo.

V sobotu ráno měníme stanoviště a přejíždíme do Bad Mittendorfu, na parkovišti před placenou silnicí na Tauplitzalm. V plánu je výšlap do druhého údolí k jezeru  Grundlsee. Tentokrát nám v cestě stojí kopec Zwicker, který musíme objet, abychom následně prudce spadli k jezeru. Cesta nahoru je v pohodě, sedm kilometrů šotoliny do kopce s příjemným sklonem a následný padák dolů je za odměnu.

Už když jsme sjížděli dolů, slíbili jsme si s Jendou, že nazpět nepojedeme oklikou, ale kopec si dáme i opačným směrem, protože to byl fakt "dobrej prďák". Když jsem u těch tras, dnes už neexperimentuji a držím se doporučení mapy. I když ...... Jezero ležící v nadmořské výšce 708  metrů ve štýrské části Solné komory a  nachází se na jižním konci pohoří Toten Gebirges . Tak trochu nám připomíná svou polohu mezi skalními masivy starou, dobrou  "Gargu".

My přijíždíme na západní část jezera, proto je na snadě se ještě jet podívat k nedalekému Kammersee (Kammerské jezero ), u kterého však zjišťujeme, že pro kola je zde vjezd zakázán, obracíme tedy zpět do Groslu, kde právě vrcholí přípravy nějakého hudebního festivalu či městské slavnosti. Slyšíme hrát kapelu, vidíme osamělou harmonikářku, sedící na patře seníku, ale hlavně nás do nosu praští vůně pečených klobás. Chce to od nás silnou vůli nepodlehnout pokušení, ale na jídlo je ještě brzo. Podle mapy se dá jezero objet, proto neváháme a svižným tempem se dostáváme na samý konec jezera, kde se cesta rozdvojuje. Po asfaltu se nám jet nechce, líbí se nám stezka po jižní straně jezera jenž je na mapě  značená, jako zpevněná, ale při vzpomínce na páteční cross, jsem v úsudku opatrnější. Jenže, kdo se bojí, sere v síni. Jedeme! Po krátkém asfaltovém úseku navazuje šotolina a po ní už jen úzká pěšina.

Trochu se mi svírá hrdlo a kámen ze srdce mi padá ve chvíli, když proti nám vyjíždějí dva cyklisté. Jenže! Jeden z nich má na hlavě downhill helmu! A sakra, to nevěští nic dobrého, problesko mi hlavou. Naštěstí to neznamenalo žádný těžký sjezd či strmé klesání a cesta až do Groslu, byla krásná. A teď nás čeká onen výjezd zpět do sedla okolo Zwickeru, který jsme si při cestě sem slíbili. Nasadili jsem tempo a šplháme vzhůru kopcem. Jenda oplývá formou a já se za ním držím jako na gumě. Asi v polovině kopce dýcháme na záda osamělého jezdce, což pro nás vždy znamená jediné - předjet!  To se i stalo, ale kolega nechtěl dát svoji kůži zadarmo a držel se nás jako klíště. Mě už malinko docházelo, ale bouchli ve mě saze, motivace zafungovala a chlápkovi před vrcholem konečně poodjíždíme.  Nahoře mi skoro vyskočilo srdce z krku, tep na hranici infarktu, sedm kilometrů s 630 metry převýšení a závěrečným sprintem, mi dal co pro to. Jedno známé cyklistické přísloví říká: "Když nemůžeš, tak přidej". Tak jsme přidali! Místo, abychom šlapali dolů z kopce do Bad Mittendorfu, zabočujeme na opačnou stranu k místu, kde jsme včera našli záchranu po sestupu "kamzičí stezkou" z Tauplitzalmu. Odměnou nám bude pivo, chlazené v potoku a vlídná tvář  "našich" hospodských.

Pan domácí nás vítá s úsměvem na tváři a otázkou, zda jsme dnes opět přijeli z Tauplitzalmu. V příjemné atmosféře jsme chvilku poseděli, měli možnost dalekohledem sledovat kamzíky, pohybující se po strmém svahu protějšího kopce a vůbec se nám nechtělo z tohoto malebného koutu přírody pryč. Ale vše má svůj konec. Loučíme se a čeká nás už jen pár kilometrů pohodlného klesání do  Bad Mittendorfu. V nohou máme 80km se slušným převýšením, takže nám relax v místních termálních lázních, přichází náramně vhod.

Ze soboty na neděli silně pršelo a počasí nebylo o nic lepší ani ráno. Trochu váháme,co dál, zda jet rovnou domů nebo se pokusit vyjet i v tomto počasí na Loser. Naštěstí nás napadlo podívat se na web kameru a jaké je naše překvapení, když na Loseru vidíme slunce a modrou oblohu. Stačí povyjet z našeho údolí, nechat za sebou nízkou oblačnost a opět jsme v pohádkovém světě. Parkujeme pod lanovkou v Ramsau,  vyndáváme kola a pouštíme se do toho. Cesta po panoramatické cestě je dlouhá jen 7 kilometrů, má patnáct zatáček a čeká nás převýšení 760 metrů. Byť má trasa podobné parametry jako ta včerejší, je o poznání snazší, protože asfalt není šotolina a jede se mnohem pohodlněli. Nicméně výhledy, které nás čekaly, si musíte zasloužit. Opravdu paráda! Pod námi jezero Altausser see a za ním ledovec Dachstein.

Na kopci se v hospodě po zásluze odměňujeme za výkon a po chvilce odpočinku ještě vystrkáme kola k jezeru Augst see, jenž je ještě sto výškových metrů nad námi.

Okolo něj je spousta možností na treky a je to další místo, které stojí za prozkoumání. Ale to až příště.  Za ty tři dny jsem docela dobře zmapovali okolí a zcela jistě se do těchto míst vrátíme. Tentokrát to vidím na pěší treky po kopcích.