Praděd a okolí.

Před námi byl víkend a několik tipů, kam vyrazit na výlet. Jednou z variant byla návštěva Alp, ale jak to tak bývá, počasí se postavilo proti nám. Takže jsme ubrali několik výškových metrů a vydali se do Jeseníků.

Na parkoviště v Karlově Studánce,  jsme po strastiplné a dlouhé cestě dorazili po deváté hodině večerní. Vzhledem k tomu, že v sobotu mělo být ještě pěkné počasí, naplánovali jsme si výšlap na Praděd. Ráno jsme si přivstali a vydali se podél Bílé Opavy k vrcholu. Cesta nebyla z nejsnadnějších, museli jsme překonávat lávky, padlé stromy i prudká stoupání, ale zážitek z okolní přírody za to stál.

Přesně v poledne, jsme dorazili k restauraci Barborka, která je jen kousek od vrcholu a byl tedy čas oběda. S odstupem času hodnotím tuto volbu,  jako velkou chybu. Jídlo se nedalo jíst, vrchní byl neskonale protivný a viditelně jsme ho zdržovali od důležitější práce. Třešinkou na dortu bylo, když jsem si objednal espresso a on mi přinesl něco, co připomínalo slitou kávu ze zbytků. Když jsem si troufl říci svůj názor a kávu vrátit, zasypal mě několika zemitými slovy a uraženě odkráčel.  Katastrofa. Ale my jsme si nenechali zkazit den a vyrazili se sluníčkem nad hlavou k Pradědu. Čekal nás méně záživný úsek cesty po asfaltu a s davem dalších turistů, kteří se na vrchol vydali z nedaleké Ovčárny.

Abychom dětem a trochu i sobě, udělali radost, z vrcholu jsme se spustili na půjčených koloběžkách. Jen škoda, že jsme nemohli pokračovat až dolů na parkoviště Hvězda a skončili tak jen na Ovčárně.

Odtud jsme se ke karavanům mohli dostat buď autobusem nebo sejít po silnici. Autobus nám ujel před nosem a my se museli spolehnout na svoje nohy. Po příchodu na parkoviště, jsme odhodili bágly a šli si prohlédnout Karlovu Studánku, která si jako zázrakem po celá ta léta, zachovala nádherný a svébytný ráz domů. Žádné fasády s břízolitem, řadové garáže a další výdobytky socialistické architektury.

Počasí se v mezidobí zkazilo, ale my se rozhodli mu vzdorovat, co to půjde. Útočiště jsme našli na lesním parkovišti nad obcí Vidly, vyndali gril a předstírali, že je nám teplo. Ale všeho do času. Poměrně brzo se do nás pustila zima, která nás zahnala do vyhřátých karavanů. Ale to by ještě nebylo to nejhorší, večer se naplnila předpověď počasí a začalo silně pršet. Šli jsme spát s nadějí, že ráno bude lépe. Nebylo. Pršelo stejně jako v noci a nám bylo jasné, že díky tomu pravděpodobně nenavštívíme vše, co jsme měli v plánu.

Nicméně o výšlap na kultovní chatu Švýcárna, jsme se připravit nechtěli, i když to bylo spíš na zabalení se do deky a se svařákem v ruce pozorovat okolí z vyhřátého karavanu. Vzhledem k tomu, že jsme na třech kilometrech, museli překonat 500 výškových metrů ostrou chůzí, tak se dá říci, že nám déšť, mlha a vítr příliš nevadily a na chatu jsme přišli řádně zahřátí. Bohužel bylo okolí zahaleno do silné mlhy, takže výhledy byly ty tam, nezbylo, než se spokojit jen s polévkou a návratem k autům.

Po obědě jsme zamířili do Priessnitzových léčebných lázní Jeseník. Důvod byl jasný, trochu se prohřát v teplé vodě a zrelaxovat. Ale kdo mě zná ví, že v nečinnosti dlouho nevydržím, proto nebylo divu, že po hodině válení se ve vodě vyrážíme opět ven, na obhlídku nedalekého Balneoparku. Okusili jsme vodu z místních léčivých pramenů, krátce se prošli po okolních stezkách a před deštěm našli útočiště v cukrárně, kde jsme se shodli, že přejedeme do Černé Vody, kde je nově zbudovaný single track Rychlebské stezky.

V kopcích nad vesnicí vznikly náročné a adrenalinové stezky, kde se mohou prohánět cyklisté po zrekonstruovaných starých lesních chodnících. Je to několik propojených okruhů, které začínají i končí v Černé Vodě. Jsou to pěšiny, jež vás zavedou do hlubin lesů, kličkují mezi stromy a obrovskými žulovými balvany, přechází přes suťová pole a klikatí se kolem kaskád horského potoka.

Zaparkovali jsme vedle informační kanceláře, nechali si poradit co a jak projet a doufali, že se na druhý den počasí zlepší. Náš optimismus zkrotila předpověď počasí, která potvrzovala lokální záplavy, silný déšť a to i v oblasti, kde jsme se pohybovali.

Naše biková posedlost nám nedala a i přes nepříznivé počasí jsme se ráno vydali vzhůru do kopců. Během jízdy jsme poznali, že se bude jednat opravdu o vysoký adrenalin a že současné povětrnostní podmínky nejsou zcela ideální pro přejezd balvanů a kořenů. Bohužel jsem si tuto skutečnost ověřil sám na sobě a nevyhnul se pádu, odneslo to koleno. Při překonání jednoho kamenného pole, jsem neudržel rovnováhu, spadl dolů z kopce na kameny a nechal pod sebou nohu. Koleno nevydrželo a já zbytek stezky překonával s velkým sebezapřením a bolestí.

Po návratu ke karavanům bylo jasné, že výlet skončil. Noha mi otekla a já celou cestu domů doufal, že zranění nebude tak vážné, jak vypadalo. Měli jsme toho naplánováno ještě hodně, co jsme chtěli vidět, ale počasí a zranění nám vystavilo červenou. Nevadí, o důvod víc, se sem vrátit.