Hinterstoder je naším lyžařským domovem a pokaždé, když sjíždíme svahy místních sjezdovek, oživujeme plán zdolat vrchol Grosser Priel, vypínající na protilehlé straně, v pohoří Totes Gebirge. Konečně přejdeme od slov k činům.
K výletům do hor nerozlučně patří i dobrá předpověď počasí a ta, jak se zdá, bude vrtkavá. První dva dny mají být slunné, sobota nám nabízí polojasno s odpoledním deštěm. A neděle? Silný déšť! Takže 50:50, ale věřme, že Hélios, bůh slunce, nám zachová přízeň a náš tolikrát odkládaný výlet do Mrtvých hor, bude úspěšný. Je čtvrtek, pravé poledne a naše mini skupinka se vydává vstříc vzdáleným vrcholům, které odsud, od řeky Stayer, vyhlíží opravdu majestátně.
Před námi je asi dvouhodinový pochod k horské chatě Prielschutzhaus (1.420 m), ale jít nahoru s prázdným žaludkem? To ani náhodou! Proto si v chatě Polsterstüberl dáváme na posilnění vývar a poté se konečně vydáváme na cestu. Zprvu romantická, prašná cesta brzy mizí a naše kroky míří na pěšinu, která nás má dovést k chatě. Jdeme s rozvahou, žádný sprint, jednak máme ještě plné žaludky, ale hlavně nás spaluje neúnavné slunce (nenaříkáme si!) a naše záda dostávají zabrat od plných batohů. Vzpruhou nám je chladná voda z vodopádu Kliserfall, asi na půli cesty a když míjíme stožár lanovky, k chatě je to co by kamenem dohodil. Stojíme na terase horské chaty Prielschutzhaus, která se pro tuto noc stane naší základnou, ale než se ubytujeme, je čas na jedno orosené pivo, při jehož pití se nestačíme vynadívat na okolí.
Vpravo od nás Grosser Priel (2.515 m), s obrovským rudým křížem na vrcholu, náš hlavní cíl na zítra, za zády se skrývá Schermberg (2 396 m), který chceme vylézt v sobotu, a na neděli zbývá Spitzmauer (2 446 m), jehož tvar pyramidy je nepřehlédnutelný. Plány máme jasné a teď ještě, s kým je budeme sdílet. Shoda okolností tomu chtěla, že spolu poutníky nám budou Tomáš a jeho dva synové, tedy otisk naší dvojice-praštěný táta, který tahá děti do skal. Dalším do party je znalec místních terénů Jarda. Jsme posilněni, ubytováni (luxusní deseti lůžkový apartmán) a můžeme si jít zpestřit závěr dne nad chatu, kde je jednoduchá, asi 400m dlouhá ferrata Südostsporn. Myslím, že na protažení to bude fajn, zkoušíme důvěru ve výstroj, pověšením se za odsedku na převisech, balancujeme na vzdušném lanovém mostě a různě blbneme, abychom nabrali morální sílu pro zítřejší výstup na Grosser Priel.
Noc byla klidná, i když jsme měli lehké obavy z našich spolunocležníků, zda nám při spánku „nezahrají“, ale vše proběhlo v pohodě a tak se můžeme, do růžova vyspalí, vrhnout na snídani, zabalit batohy a vyrazit k nástupu na ferratu Bert Rinesch Klettersteig. Čeká nás náročná „zábava“ s převýšením téměř 700m, k tomu 1.300 metrů fixních lan, 330 lanových kotev, 16 žebříků a 180 kramlí. Navíc si to celé střihneme tak zvaně „na těžko“, tedy s plnými batohy na zádech. A právě v tom vidím to hlavní úskalí, lézt ferratu obtížnosti C-D s tímhle závažím, bude výzva. Ale popořádku, nejprve se musíme dostat pod skalní masiv a to nám po klikaté a strmé pěšině trvá lehce nad hodinu.
Tady, na malém plácku, pod kolmou stěnou na sebe navlékáme lezecké vybavení a první karabina cvaká na lano, jdeme na to. Už prvních pár metrů dává tušit, jak těžký úkol si pro nás dnešek připravil, ale až následující traverz nás postrčil na opravdový začátek ferraty. Poctivou hodinu, zdoláváme kolmou stěnu po římsách, až do místa, kde se ferrata láme kolmo vzhůru, bez kompromisu. Pomalu ukrajujeme výškové metry, zdoláváme převislé žebříky a naše tělo dostává pořádně zabrat, zvlášť když nás bez slitování pronásleduje slunce. V té chvíli bych vypil rybník, ale musíme vystačit s tím, co máme.
I přes náročnost lezení si nemůžeme nechat ujít fantastické pohledy do údolí Hinterstoderu, na okolní skály a sněhová pole, po kterých vesele dovádí kamzíci. Ti se mají, bleskne mi hlavou, ale není třeba ztrácet koncentraci, jsme sotva v polovině a navíc musím po očku sledovat Jendu, který leze přede mnou.
Po třech hodinách dřiny jsme na hřebínku, z kterého se nám otvírá pohled i na druhou stranu pohoří, směrem na Kirtagkar, ale důležitější je, že před námi na konci hřebene vykukuje vrcholový kříž, což je neklamné znamení, že se blížíme ke konci. Naším odhadem je to opravdu pár desítek minut, ale podle topo feraty, by nám měla k vrcholu zbývat ještě hodina. Blbost, ujišťujeme se navzájem s Jendou a startujeme na poslední část cesty.
Rychle překračujeme malý brdeček a místo, abychom viděli siluetu kříže, máme před sebou zase jen samé skály. Kde sakra je? Hodně vysoko, ještě hodinu se plazíme stěnou, abychom se po čtyřech hodinách vyhoupli na vrchol, pod obrovský, rudý vrcholový kříž. Plácnutím dlaní si s Jendou navzájem gratulujeme a zároveň startujeme drancování zásob z batohu. Voda, ovoce, sladkosti, to všechno v nás mizí kosmickou rychlostí a kromě požitků ze zdolání Grosser Priel, ukájíme i přízemní potřeby, jako je hlad a žízeň. V mezidobí, kdy odpočíváme a vyhlížíme okolní pohoří, se nám naskytne i nebývalý zážitek, okolo vrcholu, za tichého svistu, krouží větroň a je tak blízko, že rozeznáváme i neoholenou pilotovu tvář. My se sem plahočíme takových hodin a jemu stačí jen obyčejná termika, jak nespravedlivé…
Ferrata je za námi, bylo to skvělé prověření našich fyzických i psychických sil, navíc ze mě padá obava o počasí, protože tohle bylo to hlavní, proč jsme sem přijeli a co bude dál, zůstane už jen bonusem. Pohled na hodinky nám naznačuje, že je čas opustit vrchol, ukládáme lezeckou výstroj zpět do batohů a míříme na Welser Hütte, naší další základnu. Cesta se klikatí srázem dolů, my balancujeme po „tekoucích“ kamenech a současně vyhlížíme náš zítřejší cíl Schermberg (2 396 m), horu, která se vypíná přímo před námi. Zdolat impozantní hřeben, končící vysokou špicí bude jistě zážitek, ale na to se nyní naše myšlenky neupínají, teď je tu cesta k chalupě a ta se nám zdá nekonečná.
Už zdaleka pozorujeme její střechu a očima ji přitahujeme jako magnet, jenže málo platné, neubíhá to, a když už se zdá, že jsme na dostřel…objeví se před námi obrovská kotlina, která cestu opět prodlužuje. Na Jendu padá deka, přestává mluvit a tím mi jasně naznačuje, co si o závěru dne myslí, ale už ho znám a vím, jaký recept na tuhle trudomyslnost předepsat-pořádnou porci jídla! Jsem na chalupě! Rychle odhazujeme batohy na cimru a už sedíme v hospodě, abychom si významnými gesty mířícími směrem k obsluze, řekli o jídelníček. Jenže narážíme na vysokou zeď neochoty, vaří se až za hodinu a půl! Nedá se nic dělat, čekání si zkrátíme hygienou, dáli se tak nazvat ošplouchnutí v umyvadle. Chata nemá svůj vlastní zdroj vody a tak se zde musí šetřit, čímž pádem myšlenka na sprchu je z kategorie sci-fi, ale nám to zas tolik nevadí. Jsme ubytovaní, čistí a teď hurá na večeři, druhý pokus je už úspěšný a tak náš den končí s plnými talíři i sklenicemi.
Co víc si přát. Sobotu si prodlužujeme brzkým vstáváním, naše obavy o počasí nás dovedly k tomu, že by bylo dobré vyrazit brzo ráno, abychom se dostali na vrchol Schermberg dříve, než se spustí očekávaný déšť, což by podle radaru mělo být dvě hodiny po poledni. Nástup k ferratě Tassilo (obtížnost C-D) nám trvá sotva půl hodiny a už teď je jasné, že na modrou oblohu musíme definitivně zapomenout, na horizontu se kupí černá mračna a je jen otázka času, kdy budou nad našimi hlavami. Na zdolání máme tři hodiny, alespoň podle informační cedule u nástupu, můžeme se těšit na čisté skalní lezení, téměř bez kramlí a s mnoha exponovanými místy. Bude zajímavé porovnat Tassilo ze včerejší Bert Rinesch Klettersteig, ale dost teorie, jdeme nato. Obvyklý počáteční „rozřazovák“ máme za sebou a začínáme šplhat k vrcholu, střídají se lehké úseky s těmi těžšími a nejme ochuzeni ani o parádní vzdušné úseky.
Během lezení se naše pozornost neupíná jen na samotnou skálu, ale i na mraky, které pomalu nabírají ocelově modrou barvu, naštěstí to podle našeho tempa vypadá, že vrchol dobudeme za sucha. A propos, vrchol. Nevím proč, ale ze včerejšího dne jsme si v hlavě zafixovali skálu po naší levé ruce, ale lana nás vedou zcela mimo ní. Nejprve si říkáme, že na mezi vrcholu Almtaler Köpfl, nás to stočí do sedla, ale když se před námi asi po dvou hodinách vynořuje ostrá špice, je nepochybné, že jsme celé ty dvě hodiny žili v bludu. Vrchol není ten „bobek“ vlevo, ale kopec přímo před nosem.
Poslední hodina lezení nás posouvá k vrcholovému trianglu a naše oči nestačí sledovat vše, co se vůkol nás otevřelo. Vrcholy Kreuz a Zwillingkogel směrem od Welser Hütte, před námi Temlberg a Spitzmauer, pod jehož úbočím se budeme vracet k chatě Prielschutzhaus. Pohled, který neomrzí, jenže na velké otálení to zrovna není, jednak je tu slušná zima, čeká nás dlouhá cesta k chatě a hlavně závodíme s deštěm.
Nabíráme kurz směrem do sedla mezi Brotfall a Spitzmauer a pouštíme se do srdce Totes Gebirge a to doslova. Před námi se rozprostírá nehostinná a drsná tvář Mrtvých hor, plná pustých skal, propadlých jeskyň, sněhových jazyků a s nespočtem závrtů vápencového krasu. Krajina na nás působě tajuplně, zároveň depresivně a hrůzostrašně, jako bychom se ocitli někde na Marsu. Nekončící množství „kamenných žil“ protkává vápencovou planinu a čeká na svou historickou chvíli, aby jako další z miliónu svých předchůdců, rozetla kámen v další puklinu. Nekončící život, přesahující naše představy. Ale i v této nehostinné krajině nacházíme život, malé rozkvetlé alpské květy, jenž zde působí jako malé zjevení. Kličkujeme mezi puklinami a stržemi a již dávno jsem přestal trvat na směru do údolí, červená značka s námi otáčí snad všemi směry a my ji poslušně následujeme až k netrpělivě očekávanému úbočí Spitzmauer.
Tady dochází k očekávanému, na hlavy se nám začíná snášet déšť, což je sice nekomfortní, ale hodinu před cílem nám to vůbec nevadí. Cesta pomalu ústí mezi kleč, kde míjíme památník, postavený obětem havárie letadla Junkers JU 52, které se zde v roce 1942 zřítilo v husté mlze, a zahynuli v něm čtyři členové posádky a už na nás z dálky vykukuje střecha chalupy. Po pěti hodinách jsme u cíle a můžeme se odměnit poctivým gulášem. Je odpoledne a před námi stojí rozhodnutí, co dál. Vyčkat zítřejšího rána a věřit ve zlepšení počasí, nebo sejít do údolí a vydat se na cestu domů? Prohlížíme všechny aplikace na počasí, ale výsledek je stejný, v neděli bude neutuchající déšť. Tím je rozhodnuto, jdeme do údolí. To se sice dobře řekne, ale hůř provede. Máme v nohou tři hodiny sestupu těžkým terénem a další dvě nás čekají. A přestávka nebyla zrovna to pravé ořechové, nohy mám jak z kamene. Nicméně jsme se k autům skutáleli, pohledy se rozloučili s Totes Gebirge a vydali se na cestu do české kotliny. A jak to vše zhodnotit? Jedním slovem-skvělé!
